Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seholky na E55
Autor
Beata
Čekají
roušky nemají
panoptikum zoufalství
naděje za korunu
odvaha na podpadcích,
45 kilo smutku
a 50 let nevědomí
jen tak si šlehnout
v rozestupech
samotné na život
společné za osud
čekají
roušky nemají
paradoxy
doby
neuplatíš
14 názorů
Sal Paradise
06. 01. 2023*t
požadovaný záznam nenalezen
04. 11. 2020Omlouvám se, nechtěl jsem se tě nijak dotknout. Ano, jako hra se slovy na mě text taky působí. Je v něm taková lehkost a hravost, v tom stylu, zatímco slova jsou těžká. A hlavní je, že tě to psaní bavilo a že je pro tebe text pravdivý právě takhle. Takže je všechno, jak má být. S mým vysvětlováním nebo přibližováním svého čtení... asi mi připadá, že tím můžu autorovi zkusit ukázat jeho báseň svýma očima, zkusit mu upřesnit, jak v ní něco vidím, aby si z toho případně mohl něco vzít... nebo taky nemusel. Můj pohled je nepodstatný a má svoje limity. Podstatné je autorovo vidění. Psal jsem ti to sem jen jako možnost dialogu s básní. Prostě jsem četl tvou báseň a ona mě k něčemu vedla, k nějakým obrázkům, k hledání, k otázkám.
Stručně řečeno mi šlo hlavně o to, vyjádřit možnost, že při autorově sepětí s postavami, které a o kterých autor píše, můžou ty postavy, jakékoli, se nějak zhmotnit a dýchat. Tahle báseň se dá v podstatě snadno převést (ponechat stejný styl, jen pozměnit některá slova) k jinému tématu, k různým skupinám lidí, nakonec i obecně k lidem, právě na základě těch obecných i emotivních metafor... a tím se její živost a nezaměnitelnost pro mě trošku ztrácí. Všechno ti to píšu jen proto, aby tvoje další básně mohly být živější, konkrétnější, pevnější. Ale uvědomuju si, že i taková myšlenka může ode mě být nevhodná, drzá nebo prostě mimo, a že i text v téhle podobě je živý a já to jen nedokážu dost vidět, nedokážu se na něj adekvátně naladit. Už toho tedy nechám. Ještě jednou se omlouvám za své nejapné poznámky. Měj se hezky.
požadovaný záznam nenalezen Děkuji za příspěvek. Těžko k tomu napsat víc, snad jen že jsi mistr rozboru, fikce, demagogie, připomínáš mi mého bratra, také má potřebu, vše vysvětlovat, ospravedlňovat a trvat si na svém. Také svým způsobem projev nadřazenosti :) Určitě jsi nějaké jinaké znamení zvěrokruhu. Není to vada. Je to fakt. Moje věci jsou hry se slovy, nic víc. Pokud ti příjde text nadřazený, tak asi takový bude. Já ho tak necítím, tak asi takový není. Vše je tolik relativní. Proto nemám okecávání ráda, šlo by to donekonečna...a ještě dál.
požadovaný záznam nenalezen
02. 11. 2020Asi je možné, že je to pro tebe pravdivé a živé a vypovídající o tom, že ti něco rve srdce a žes to rvaní srdce skutečně cítila a tak jsi to zhmotnila touhle básní. Nicméně když dokážeš napsat panoptikum zoufalství / naděje za korunu / odvaha na podpadcích, / 45 kilo smutku / a 50 let nevědomí (atd), nijak jinak než jako falešný soucit mi to nevyznívá. Kdyby to nebyl falešný soucit, nenazývala by báseň ty ženy panoptikem zoufalství, nadějí za korunu, roky nevědomí atd. Samotné na život, společné za osud. Působí to na mě povrchně a neskutečně. Označení za panoptikum zoufalství, kila smutku, odvahu na podpatcích, roky nevědomí a další, to všechno mi připadá jako rádoby srdceryvné řeči... které mi vyvolávají ten zmíněný pocit, že se báseň nadřazuje, protože kdyby se nenadřazovala, nemohla by o lidech tvrdit tato slova. Ta slova redukují živé bytosti na cosi šablonovitého, nevím, jak jinak to říct. Další věc je, že to báseň vztahuje ke všem těm ženám, všem dává stejné vlastnosti, což mi znovu vyznívá jako falešný soucit a šablona... Vtipné to být nemá, ale jako nějaká snaha o částečně vtipné nebo hravé vyznění působí to dvojí čekají / roušky nemají, stejně jako to jen tak si šlehnout / v rozestupech, a vlastně celý text působí víc jako snaha o nevážnost než o něco jiného... nebo se mi to zdá, to je vždycky možné. Třeba už ten začátek... Podle tebe to čekají / roušky nemají vyjadřuje třeba nějaký respekt, cit, myšlenku, která někam vede, pohled, který se o ně upřímně zajímá, a snad i strach o jejich přítomnost a budoucnost? Já ve výsledku prostě nevěřím, že by básni na těch ženách záleželo, protože vyznívá jako nějaký výčet vztahující se k neurčité skupině lidí, kterým nepřiznává něco konkrétního, jen chce nějak emočně zapůsobit a nacpat do toho podivnou angažovanost (jako: roušky nemají, rozestupy mají). OK, píšeš, že jezdíš každý den kolem a vidíš, jak stárnou, chátrají, mizí, rve ti to srdce a máš pocit, že je znáš. A napíšeš o nich báseň. To je hezké. V podstatě z nich ta báseň tvoří objekty, které mají sloužit k tomu, aby pohled na ně rval srdce. Tobě by se líbilo, kdyby o tobě někdo psal jako o x letech nevědomí, panoptiku zoufalství, naději za korunu atd.? Měla bys pocit, že tě ten autor vidí jako plnohodnotnou bytost? Že tě snad nějak zná? Že se něčeho dotkl? Neměla bys pocit, že si buď všechno vymyslel, nebo přinejmenším že tě nacpal do nějaké nesmyslné šablony? To by mě zajímalo.
požadovaný záznam nenalezen Soucit není falešný, vtipné to není ani to být nemělo, nic jiného než šablony ti nesedí, když jezdíš každý den kolem a znáš je, vidíš je jak tam stojí, jak stárnou, jak chátrají, jak mizí, ano srdce to rve...za každého počasí. A obrazy ti naruší zjištění, že stojí bez roušek, v rozestupech od sebe, dostanou pokutu? Víc nejsme, jsme jen jinde.
požadovaný záznam nenalezen
31. 10. 2020Zas jedna báseň založená na falešným soucitu, rádoby vtipu, srdceryvných šablonách a upřímné představě někoho, že je něco víc. Což je všechno smutné. Takže to asi splnilo účel.
I kdyby roušky měly, jisté riziko tu bude tak jako tak. Zvláštní, že se téma prostituce na tomto panelu opakuje. Tip.
Zeanddrich E.
27. 10. 2020.. .
jedna starší, která mě napadla při jízdě po zmiňované silnici, asi se nejlíp hodí pro komentář právě tím, že máme stwjné postřehy:
třese se
deštivo
zima vprostřed léta
mlha prve po kotníky
na hřbet vzlíná
schoulená vina
a ještě k tomu zima
tma je vprostřed léta
zamotaná do vlečky
paní Beznaděje
ve střelnici padaj válečky
naděje se neuděje
Samota. Je holá věta
Výstižné, vídala jsem je tam dva roky...i bez roušek..téměř stejná pro mne Zoufalost. . Hodně těhotných. A nedaleko od nich v autě čekající jejich "manažeři"...nebo některé ve výlohách domů.....