Hledání kořenů 9/10

Samozřejmě i mě n­achytali na hruškách. Jistěže ne na intonaci. Na faktech! A kdože to byl? Naše Majka!

Toseví jsem se šprajcoval, nechtěl jsem se tak nepatřičnou připomínkou vůbec zabývat, všelijak jsem se kroutil a vymlouval, ale už byla na světě a už jsem se jí nezbavil a přinesl jsem si ji plný nespokojenosti až domů.

Teď trochu předběhnu, ale já ten skok musím udělat, potom by nemělo smysl se vracet a tu chvilku jistě vydržíte. Kdo ne, přeskočte následující dlouhý odstavec.

Takže:

Doma jsem nad Majčiným postřehem dumal při každém zasednutí k počítači – a­ posléze se podvolil: s velkým odporem, sebezapřením a s pocitem, že se zbavuju čehosi nesmírně cenného, jsem tři v rukopisu pevně usazené věty pod nátlakem logiky vymazal. Natrvalo, bez milosti. Ach jo! Tak krásně mi tam pasovalo, jak dole v Horní Bečvě tři babky hafernice pomlouvaly svého starostu a jak ho pak nahoře na pasekách pan Ondruch zase chválil, protože dal u jeho chaloupky postavit novou zvoničku přesně podle té staré! Škoda, ale musel jsem ty rozzlobené robky dát pryč. A to jen proto, že Majka tak pozorně poslouchala. Po pravdě jí šlo o něco jiného, o to, kam se babky z toho příběhu vypařily, proč o nich dál už není zmínka. Čekala, že se k nim vrátím a musela na to myslet, což jí rozptýlilo poslech. Určitě to byla také chyba, ale mě po její připomínce trklo něco jiného: nějaké báby tam jdou s konvičkami po lesní cestě na borůvky a chvíli potom je chaloupka Ondruchových celá utopená v třešňových květech. Tato nesrovnalost to byla, co rozhodlo o jejich vymazání. Mohly sice jít na něco jiného, na maliny třeba, nebo jahody, ale ani to by s právě kvetoucími třešněmi nešlo dohromady. Nebo na houby. Ale s konvičkami? Nic, pryč s nimi, navzdory tomu, že jak ony dole pod lesem, tak rozkvetlá třešeň nahoře u Ondruchů, jsou namouduši pravda pravdoucí, mohl bych na ni přísahat a Jana taky. Nevím jak to, že to proběhlo naráz při jedné výpravě na Horní Bečvu, ale logika je logika a žádný spisovatel ani jiný lhář ji nesmí ignorovat, i když říká svatou pravdu.

Odbočka skončila, jsme zpátky v jídelně na Bučině.

Teď při čtení jsem se každou chvíli rozohňoval, tak jak to text žádal, možná o kapánek víc, a začal si znova uvědomovat, že to u ostatních stolků nemusí být každému příjemné. Ztišil jsem hlas a „nenápadně“ se zeptal, zdali tamty moc neruším.

„Nerušíš.“

„Toho si nevšímej.“

„Normálně čti a nestarej se.“

Ale mně stejně před těmi nedobrovolnými posluchači bylo trapně.

Nakonec jsem se přece bez úrazu dostal k závěru kapitoly, kde se pro koupi žádného domku nemůžu rozhodnout a začínám být netrpělivý a čím dál nespokojenější.

Dočetl jsem a bylo malou chvíli ticho. Jeho příčinou jsem si nebyl úplně jistý, tak jsem se zeptal rovnou: „Stačí? Končíme?“

„Čti dál,“ zašumělo kolem.

„Kačenko, Klárko, nechtěly jste už jít spát?“

„Ne. Čti, posloucháme,“ řekla Klárka. A Kačenka: „Chceme vědět, jak to bylo dál.“

„Fakt? Je dost hodin.“

„Není,“ řekla teta Janinka. „Půl desáté. Jednou to holky vydrží.“

Jen babička si dělala starost: „Fakt to ještě vydržíte? Kláruško, co myslíš, je to ještě dost dlouhé.“

„Tak nezdržuj, ať už Jaroušek čte,“ napomenula ji Klárka.

„To je pravda, čti, Jaroušku,“ pobídla mě Majka. Také Miloš se přidal. Otočil jsem se k Pavlovi vedle sebe: „Co ty, taky ti to nevadí?“

„Počkej, zajdu pro pivo. Kdo chce ještě?“

Miloš zvedl ruku: „Přines jedno.“

Pavel šel a za chvilku byl zpátky.

„Můžeš, poslouchám.“

Jen jsem začal, přišla paní správcová a požádala tiše: „Nechci rušit, seďte si, jak dlouho chcete, jen poprosím, abyste vy, co tady spíte, potom zevnitř zamkli a klíč nechali ve dveřích. Můžete to udělat?“

Janinka slíbila a paní s omluvným úsměvem a přáním dobré noci zas tiše odplula.

V té době už těch nedobrovolných posluchačů moc nezůstalo, stejně však mi bylo před nimi trapně, proto, když jsem načínal kapitolu Přihořívá, zprvu jsem se násilím snažil tlumit hlas. Ale potom jsem se do čtení ponořil a na cizí lidi jsem znovu zapomněl.

Pokračoval jsem bez přerušení až do konce, až do okamžiku, kdy definitivně skončila naděje na zakoupení touženého domečku v České Vsi.

Pár okamžiků bylo ticho. Ukončil je praktickou poznámkou Miloš.

„To jste s tím už nemohli nic dělat?“

„Slyšels přece, jak to bylo,“ podivila se Jana zbytečné otázce. „Už to nešlo. Paní umírala v nemocnici a s mladými nebyla žádná řeč, ti se hádali mezi sebou, jak by se potom mohli shodnout na prodeji?“

„Pochop,“ přidal jsem se, „taky z naší strany už bylo pozdě, za pár týdnů jsme se měli podle smlouvy stěhovat z třebíčského bytu, byl nejvyšší čas definitivně se rozhodnout.“

„Já bych za ní šel do té nemocnice.“

„To přece nešlo, vždyť umírala!“ trvala na svém Jana. „Copak by v takovém stavu mohla mít zájem o prodej? Na co by jí byly peníze? Pro koho? Synům i ten dům odmítla připsat. Vzdal to i pan Gonsior, který tu rodinu nejlíp znal, a víš, jak o nás stál. Ne, doopravdy se nedalo nic dělat.“

Ukončil jsem plané dohadování: „Tak to vidíte! Takhle jsem nakonec dopadl. Chtěl jsem vidrholec, a s pořádnýma rozhledama – a co­ mám? Ďuru v Petrovicích u potoka.“ A svým vnučkám jsem nezapomněl poděkovat: „Děkuju, holčičky moje, že jste vydržely, už jste mohly dávno spát.“

Klárka tichým hlasem, jako obvykle neprozrazujícím žádnou emoci, špitla do stolu před sebou cosi, jako že to nevadí a Kačence až oči zasvítily, jak se zpříma na mě podívala: „Nemusíš děkovat, nám se to líbilo.“

Umíte si představit, jak se mi ulevilo, že se na mě to děvče ani trochu nemračí?

Vtom řekl Pavel něco, co jsem ani ve snu nečekal: „Teď napíšeš o té včerejší cestě na Kladnatou.“

Jen jsem se odmítavě ušklíbl: „To víš, že jo!“

„Musíš.“

„Kdepak! O cestě na Kladnatou už jsem psal.“

„Nevadí, napíšeš, jak to bylo po patnácti letech, to bude úplně něco jiného.“

„Ne ne, hochu, o tom já psát nebudu, já mám jiné věci rozepsané, k ničemu mě nepřemlouvej.“

„Napiš to jako dárek pro nás. Můžeš nám ho dát třeba k Vánocům.“

„Ale Pavlíčku, chlapče, ty myslíš, že to jde, jen tak si něco vyvzpomenout a – dědo, piš? Na povel? To ne, to se nedá.“

Všichni s pochopením přikyvovali.

Pavel však trval na svém: „Sám říkáš, jak se všecko změnilo od té doby, co jste tady byli vy dva. Toto bude jiné, to se už pro to porovnání bude hodit, musíš to napsat.“

„Ne! Ani nápad!“

Tím jsem to chtěl rázně uzavřít, ale vtom někde něco jako by bliklo, někde za očima, tak jako když cvakneš vypínačem tam a zpátky, nic určitého, jenom takové prchavé světélko a zas tma. A už jsem si tak jistý nebyl, že je to nesmysl.