Podzimní odpoledne

PODZIMNÍ  ODPOLEDNE - vyprávění z Kanady

      Ve společné domácnosti s námi bydlí malý černý knírač Billy. Díky jeho přirozené touze být co nejvíce venku musíme každé odpoledne na dlouhou procházku. Omluvenkou je jen špatné počasí. Dnes to ale rozhodně na omluvenku není. Počasí se překonává, máme krásné indiánské léto.

      Již několik týdnů je šmolkově modrá obloha a sluníčko příjemně hřeje. Jdeme procházkou podél golfového hřiště. Červená barva  javorových listů, nádherně zelený trávník, ostrůvky vysokých cedrů, smrků a za tím vším vysoké hory se třpytivými ledovci - to vše láká k focení. 

      Chodíme také podél potoka. Každý rok na podzim, ale i celou zimu je na co koukat. Lososi připlouvají po pětiletém pobytu v moři zpět do míst, kde se narodili.

Jsou to opravdu velké ryby, dosahují délky až jeden metr. Zde se vytřou a zemřou. Medvědi, kojoti, rakuni, rackové a jiná havěť mají hody. 

      V prosinci procházku podél potoka raději vynecháme. Jistě si dovedete představit, jak zapáchá několik tisíc ryb. Ale psi se z nevysvětlitelného důvodu strašně rádi po tlejících rybách válejí. Potok se do Vánoc vyčistí a začátkem ledna se proces opakuje. Tentokrát ale připlují Coho (koho).

      Coho je velice chutný losos. Medvědi v lednu spí, ale na hody zase přilétnou  orli bělohlaví. Rozpětí křídel jeden a půl metru. Nádherní ptáci. Do Squamish v Britské Kolumbii, kde bydlím, jich přilétá přes dvě tisícovky...

     Dnes začal Billy běhat po pěšince lemující potok sem a tam. Fousy zametal zem a vypouštěl z nozder nezvyklé zvuky. Zpozorněl jsem, neboť plácavé zvuky ryb v potoce Billa moc nezajímaly.

      Netrvalo dlouho a našel jsem příčinu jeho chování: na druhé straně potoka, asi po dobrém obědě, chrupal stočen do klubíčka medvěd! Raději jsme pokračovali v procházce.

      Setkání mi vnuklo nápad rekapitulovat předcházející zážitky s medvědy. Billy nebyl ještě na světě a my vypadali mnohem lépe než dnes, když jsme šli s manželkou Alenkou zarostlou dřevařskou cestou. Zabráni do debaty, nevěnovali jsme pozornost okolí. Ale přeci jen jsem zaznamenal slabé hluboké zakašlání. Zvedli jsme hlavy - a zcepeněli.

       Na cestě stál na zadních medvěd, černý jako uhel a něco si brumlal. Vzpamatoval jsem se první a šeptem dávám instrukce ženě, které jsem někde vyčetl.

      „Nedívej se mu do očí a  začneme pomalu couvat." Medvěd se postavil na všechny čtyři a pozoroval nás. Když jsme odcouvali asi deset metrů a medvídek byl stále v klidu, povídám: „Otoč se a zvolna odcházej, já ho budu pozorovat sám."

       Ženuška se otočila, ale po pár krocích jsem za zády zaslechl, jak peláší. Řídila se instinktem a známou radou: „Kdo uteče, vyhraje". Couval jsem ještě pár metrů a k mé radosti se chundelatá potvora vydala zvolna do příkré stráně plné borůvčí. Mimo jiné - zde vidíte, jaká je reakce žen:

                „Ty se tady s ním, miláčku, prozatím per a já doběhnu pro pomoc..."

       Při druhém setkání s medvědem žena chyběla, ale částečně to nepřímo zavinila. Domluvili jsme se, že zkusíme přestat kouřit. Je něco jiného se domluvit a něco jiného přestat. Byla sobota, vlastně již hodinu neděle. Ponocoval jsem...

        Mám v přízemí domu pánský kutloch, kde si užívám slastné chvíle osobního času. Poslouchám hudbu, či vylepšuji své umění na lidový nástroj zvaný „zednické piáno," čili heligonku. Trochu jsem popíjel, a dostal jsem neodolatelnou chuť si zakouřit.

        Chvíli jsem bojoval se svědomím, ale nikotin vyhrál. Alenka má zlozvyk druhý den cimru zkontrolovat, a tak jsem se rozhodl jít si zakouřit na čerstvý vzduch a nebýt usvědčen z nedodržení dohody. Vyjdu ven a požitkem si zapálím cigaretu.  Zakloním hlavu a chvilku pozoruji hvězdnou oblohu. Z rozjímání mně vyrušil divný zvuk - jako by někdo za rohem domu přelézal plot. 

         „Kdopak nás jde tak pozdě navštívit?“

Spustil jsem anglicky, abych neznámého návštěvníka upozornil, že není sám, a rázně jsem vykročil za roh nevítanou osobu pěkně zpražit.  Vetřelec v podobě obrovského medvěda byl půl metru přede mnou. Můj mozek mi odmítl dát jakoukoliv informaci o tom, co mám dělat. Jen jsem na něj koukal a nebyl schopen pohybu.

          Medvěd se k mému štěstí neuvěřitelně rychle otočil a prchal. Vyskočil na plot, ten se s praskotem svalil. Potom se prodral houštím velikého rododendronu a na chodníku pod pouliční lampou  se zastavil.  Zadíval se krátce zpět a již v klidu přeběhl ulici a zmizel mezi domy.

          Mám s medvídky víc zkušeností, povím ještě o jednom. Dlouho mi nešlo do hlavy, proč na zahradách Kanaďané nemají ovocné stromy, až vlastní zkušenosti jsem se dopátral, proč. Před deseti lety syn koupil mamince k narozeninám švestku. Společně jsme ji zasadili a radovali se z budoucích švestkových knedlíků či koláčů.

        Uběhlo několik roků a švestka se pochlubila prvními plody. Nebylo jich mnoho. Radostně jsem  rodině oznámil, že letos bude na koláč, co na koláč, i na dva. Čas od času jsem ochutnal a dal vzorek i ženě. Vrtěla hlavou, že ještě tak týden. Konečně jednoho podvečera souhlasila...

        Dopoledne po ranní kávě jsem uchopil do jedné ruky proutěný košík a do druhé štafle a vydal se na zahradu. První pohled na strom mě přimrazil. Malé větvičky ulámané, na zemi plno listí a na vrcholku se na jedné větývce chvěly poslední tři švestky. 

         Nejprve mě napadlo, že je to práce sousedovic hochů. Nemám jako kluk také čistý svědomí, ale takhle bych strom nikdy nezničil. Při podrobnější prohlídce jsem objevil navíc škrábance na kůře stromu. A byl jsem doma...  Medvěd mně předběhl. Předběhl mě i rok následující a byl tak drzý, že na betonu příjezdové cesty ke garáži vykonal svou potřebu a v ní jako důkaz byly všechny pecky z našich lahodných švestek.