Přiškrcená pravda

Přiškrcená Pravda

Chytil jsem Pravdu a stejně se mi smála, že jí nemám. Smála se až mě to rozzuřilo k nepříčetnosti. Křičel jsem na ni, ať toho nechá, ale nechtěla mlčet. Smála se dál, až jí tekly slzy.

Pevně, jak jsem jen mohl, jsem jí chytil a zatřásl s ní. Zatnula zuby bolestí, za chvíli se ovšem začala posměšně šklebit, dělat grimasy a nakonec zase vyprskla v hlasitý smích.

Rukama jsem ji chytil za krk. Ttisknul jsem a tisknul, stále víc. Už se nesmála. V očích měla něco jako strach. Když jsem ale své sevření povolil, začala zas a tak jsem se jí vztekle zeptal, proč se vlastně pořád tak pitomě směje. Přidušeně zachroptěla: „To opravdu nevím. Asi je to příliš absurdní, když mám vždycky pravdu.“ Opět se začala chechtat a posměšně koulet očima...

Zavřel jsem oči, sevřel jsem dlaně... Za chvíli jsem už necítil žádný pohyb, Jen váha jejího těla mě táhla k zemi. Pustil jsem ji a ona se svezla na podlahu...

Klekl jsem si vedle ní a podíval jsem se do jejích vytřeštěných očí. V obličeji už ani náznak veselosti, nebo pohrdání, jen nehybný pohled. Možná jsem vyhrál, ale co vlastně. Ona stejně už navždy bude Pravdou, i když ustrašenou, děsivou, či nevyřčenou…