Li Čching - čao : V prázdném pokoji

Čest nade vše. Každý samuraj u sebe pořád nosí bambusový kolík, kterým si v kleku rozpárá břicho, když nesplní feudálem zadaný úkol. Musí mít ale přítele, který mu po té katanou setne hlavu. Tím přítelem jsem byla já.

V Japonsku se seppuka praktikuje dodnes, i když to úřady nevidí rády. Japonsko už přece patří do spřáteleného kapitalistického tábora a dávno tam nevládne šogún.

Musaši už to má za sebou? Vyřiď mu, že jsem ho měl rád. Myslel jsem si o něm svý, ale tou seppuku mě dostal. Japonci nevyhynou

atkij,

díky za tip. Moje odvaha nespočívá v přebásnění devíti středověkých básní. Když by na to přišlo, přebásnila bych všech asi padesát textů ve sbírce Květy skořicovníku alexandrínem. Moje odvaha spočívá v neustálém vkládání těchto přebásněných děl na Písmák. Samozřejmě, že vím, proč takovýto cyklus rychle přestane lidi bavit. Žijeme v době klipové. Čtenáři už reálně vůbec nejsou schopni se na nějaký cyklus básní soutředit, natožpak, aby ho vnímali jako celek. Nechtěla bych skončit jako Musaši, který musel kvůli naprostému nepochopení svého cyklu Znělky pro nikoho spáchat seppuku.

Obdivuji tuto tvou prebásňující cestu. Neměla bych odvahu. 

Fialko,

moc děkuji za tip. Krásné možná, velmi smutné určitě.

Krásné verše :-)

Nečtu žádná haiku a na nějaké opadávání nemám náladu. Životem byvše uražen, trvám na švestkových pupenech. Verše, si vyrobím sám

Tak to je krásné fandovství a držím ti palce, aby ti vydrželo. A nečti japonská haiku. Tam švestkové květy opadávají v jednom kuse.

Jsem stále fanda švestkových pupenů, ač nečtu Li čching čchao

Norsko,

tys asi mnoho básní od Li Čchig - čao nepřečetl a starých čínských básní taky ne. Když se setkáváš s rozkvetlými snítkami švestky a se švestkovými pupeny v každé druhé básni a taky čteš pořád dokola o zlatě, nefritu, hedvábí a kouři z vonných dřev, přecejen tě to začne časem trošku unavovat. Součástí mého malého cyklu o Li byla i decentní kritika této aristokratické básnířky, o které by asi komunista řekl, že to byla feudálka, která "si" psala básničky o životě v přepychu, zatímco lid se plahočil na rýžových polích a umíral ve válkách.  ...Nakonec jsem svou kritickou báseň do cyklu nezařadila, protože - kdo jsem já, abych kritizovala největší čínskou básnířku ? Takže tu "kritiku" dávám aspoň sem do kritik :

Předjaří

Křik hejna labutí se modři mračen ztrácí,

tam venku víří sníh a z misek stoupá dým

a z vůně kadidla křik ozvěna ti vrací...

Páv hnízdí v účesu nad černým obočím

a pyšný zlatý chvost nad čelem rozevírá !

Je teprv předjaří a nikde žádný květ

jejž vetkneš do vlasů... Tvým slovům chybí míra

jak šperkům blýskavým, k nimž nelze přivonět.

Švestkový pupen nemůže být klišé. Možná tak květy sakur, ale švestkové pupeny?

A nevadí, že je to osm set let staré klišé ?

Za švestkové pupeny

Minervo,

tento způsob básnění je už dnes velmi archaický. Sahá až někam k Otokaru Březinovi . (Alexandrínem psanou báseň, která se ho týká asi zveřejním v nejbližší době, až ukončím tento cyklus o Li Čching - čao.) Velmi mne ale potěšilo, že tak archaický styl dnes stále oslovuje tolik čtenářů. Svědčí to o tom, že vázaný verš zdaleka není mrtvý, jak by si někteří přáli. Moc děkuji za tip.

Velmi se mi líbí tvůj způsob básnění. :)

Evženie,

sníh tam není, jen mráz a jíní. Na jaře bývá mráz někdy každé ráno i v době, kdy kvetou stromy.  V básni je to použito jako jinotaj.

blackie,

Li Čching - čao psala písně určené ke zpívání. Ferdinand Stočes by se asi zpíval dost špatně a tak jsem se pokusila ten text převést do alexandrínové písně. Alexandrínem se v době života Li psalo ve francii. U nás minnesengři žel psali pouze německy, takže nějaká odpovídající forma v češtině z té doby neexistuje.

Pokaždé mne zarazí, že tam bývá sníh i mráz.

Ač v přebásnění od Ferdinanda Stočese je více řádků vtahujících nás do nálady básnířky Li Čhing - čao.......tvých osm řádků stačí k vyvolání smutku....ještě vypichuji krásný obraz....."švestkovým pupenům, co zapomněly kvést.".................*/***********************