Člověk - přítel psa?

                                                   Člověk – přítel psa?

Týden před mezinárodním mistrovstvím ve skocích na lyžích bylo v areálu Svatý Petr ve Špindlerově Mlýně sněhu poskrovnu. Správce stadionu nám, třem zaměstnancům změnil denní pracovní dobu na noční. Obsluhovali jsme zařízení na výrobu sněhu, jež pracovalo pouze když teplota klesla hluboko pod nulu.

Ve světle silných reflektorů se snášel na rozjezdovou i dopadovou plochu skokanského můstku sníh. Po dvou hodinách jsem byl vystřídán. Svižným krokem jsem se vzdaloval od skokanského můstku a těšil se na teplo služební místnosti a kávu. Zastavil mě neobvyklý zvuk. Nocí se ale neslo jen vzdálené syčení trysek a brumlání kompresoru. Po několika krocích jsem ale zaslechl slabé kňučení.

Vykročil jsem odkud nářek přicházel a baterkou posvítil na nízkou budovu šaten pro závodníky a rozhodl se je prohledat. Otevíral jsem jedny dveře za druhými a kuželem světla pozorně propátral každou místnost. U posledních dveří jsem zaváhal, byl to suchý záchod. Používal se již jen mimořádně. Nářek se ale ozýval odtud. Pomalu jsem otevíral dveře a posvítil dovnitř. K mému překvapení byl prostor prázdný, ale srdcervoucí kňučení pocházelo z hloubi toalety. Vstoupil jsem dovnitř a srdce mi bušilo hrůznou představou. Dal jsem dřevěné víko stranou a posvítil dolů.

Zde, hluboko na směsi papírů a lidských výkalů se v rohu krčil malý bílý pejsek. V návalu hořkosti a zhnusení jsem se sesunul podél stěny do dřepu. Já jsem se před tím malým pejskem za lidi strašně styděl. Když jsem se konečně vzpamatoval a zhodnotil situaci, bylo jasné, že sám třesoucí se zvířátko z té hrozné díry nemohu vytáhnout. Nechal jsem rozsvícenou baterku vedle otvoru, aby ten malý dole věděl, že jej neopouštím.

Netrvalo dlouho a tísnil jsem se dvěma parťáky v malém prostoru. Jediná možnost, jak pejskovi pomoci, byla do záchodu vlézt. Postavou nejmenší, svlékl jsem teplé oblečení a pomalu, až do podpaží jsem zvolna vlezl do otvoru. Zde mě chlapi uchopili za ruce a spouštěli. Konečně jsem se protáhl otvorem a dosáhl dna. Podali mi rukavice a já jim v zápětí podal pejska.

„Přijdem pro tebe, vydrž." A já slyšel jen rychle se vzdalující kroky. Nesli pejska do tepla služební místnosti. Čekal jsem v té smrduté díře a snažil si představit člověka, který dokáže být tak krutý. Přál jsem si aby v lidských výkalech stál místo mě a sebe viděl jak s uspokojením zatloukám víko a nechávám dotyčného krutého člověka v této studené, páchnou jámě.

Mé vysvobození bylo obtížnější, ale nakonec se až na odřeniny podařilo. Správce stadionu pejska adoptoval, a ten ještě mnoho let rozdával všem lidem v okolí radost svým skotačením.