Zpívající řeka

Já děkuji.

Četl jsem skoro se zatajeným dechem, děkuji.

To mě těší.

pěkné :*)

Teďs mně to, Jano, znovu připomněla. Havrani jsou tak přesní, skoro jako by se řídili kalendářem. Buď naším, nebo jejich domácím, ruským. Pokaždé se k nám poprvé přiletí napást na vyklíčených ozimech ve stejný den, anebo těsně vedle.

Jardo, velmi pěkhně a poutavě jsi popsal krásný a velmi zajímavý zážitek, díky a TIP.  Před několika lety jsem měla 22. října (rok si přesně nepamatuji) štěstí na obrovská hejna havranů, která letěla od severu přes Prahu dál na jih. Bylo to více hejn, letících v různých výškách, což mě zaujalo. Domnívám se, že vysoko letěli havrani, kteří měli před sebou ještě delší cestu, a nízko letěli ti, kteří už byli blízko svého cíle.

Lakrove, tvé čtení jedním dechem je pro mě vyznamenání.

Josefe, je obdivuhodné, jak se i v noci dovedou orientovat. Za vděk při tom berou i světly lidských sídel, která svou polohu v průběhu jejich života nijak nemění.

Nejdříve pochvala, dobře napsané. Gratulace k výtězné povídce. 

Žiji v Kanadě kde divokých hus jak bílích tak  kanadských jsou statísíce. Když odlétají fascinuje mě jejich orientace. Při procházkách s pejskem někdy i hodinu před půlnocí v té tmě letí, křikem se domluvají. Byl jsem svědkem kdy letěli a vítr řádil 70-90 km v hodině. Asi na jih po větru. Bylo zataženo a tma jak v pytli. 

 Tohle mě zasáhlo tématem a okouzlilo stylem, jíĺž je to napsáno, takže čtu bez jakýchkoli výhrad jedním dechem až do konce. Tip.

Je zřejmé, žes ten tah prožíval a užíval si jej. 

Děkuju pěkně.

Připadá mi, že jsi přenesl do slov úchvatnost a velkolepost husího tahu. Proto mí to připomnělo Jefferse, zejména jeho skladby Mara, Hřebec grošák a Pastýřka putující k dubnu.

Jestli to na tebe, Jaroslave, dobře zapůsobilo, tak to mě moc těší.

Určitě krásný zážitek, kouzelně popsaný. Připomněl jsi mi Robinsona Jefferse s jeho podmanivými přírodními popisy.

Ano, Karle, příroda se nedá, bude si pořád dělat, co sama chce.

Ahoj, Jardo. Tak to musel být opravdu zážitek. Něco takového bych si přál vidět. Nebeské divadlo, důkaz že píroda stále ještě žije

Jasně. Já děkuju.

Jardo, tvůj dotaz je doufám jen řečnický:-)), děkuju.

Zkus to, Ireno, jestli si troufáš, mě to jen potěší.

Jardo, mohla bych tento díl nominovat do soutěže PM za listopad??

Určitě, Přemku, to se zapomenout nedá. Díky za milý komentář.

Jaroslave díky za velmi zajímavý zážitek, popsaný tvým poutavým způsobem člověka milujícího přírodu. Měl jsem podobné štěstí pozorovat husí klíny nad naší zahrádkou a  ten zvuk s šuměním křídel jsem si z tvého vyprávění připoměl. To se nezapomíná.

Pěkně ti děkuji, AL.

Mít křídla(křídla) ta touha prastará...

Příjemné čtení o opeřencích a husách zvlášt :-)

To je hezké, Phil, rád tě tu vidím.

Ty přelety, když se nad ránem probouzí les a neslyšně se vznese sova...tyhle pocity nejsou přenosné, musí se prožít. A tak jsem ráda četla...  :)

Těší mě, dievča.

nádhera

Děkuji. Ano, klín je pro husy typický už od chvíle, kdy se mladí učí létat. A pro nás je to hezký pohled.

Tip za moc pěknou husí kapitolu. Nad našim pozemkem také husy přeletují v klínové formaci, nejvíc navečer, když se smráká. Nikdy jsem jich ale neviděla takové množství.  Husí klín je tak nějak romantický už sám o sobě.

Zajímavý komentář, děkuju.

Od ornitologů jsem poučen, že ptáci se na tahu řídí instinktem a zkušenostmi, které si generačně předávají. V noci se původně orientovali jen podle souhvězdí nebo odlesků vodních hladin, ale teď už dávno taky podle rozsvícených měst.

S těmi havrany v Brně máš zajímavou zkušenost. Já mám zas jinou z Třebíčska. Tam jich jižně od Třebíče byla vždycky po onom přibližně 21. říjnu náhle plná pole. Ale v 80. letech jeden podzim vůbec nepřiletěli a pak už pokud vím nikdy. Asi je to blbost, ale zatím mě jiná souvislost nenapadla: právě v tom roce totiž, kdy se na těch polích poprvé neobjevili, byla uvedena do provozu jaderná elektrárna v nedalekých Dukovanech.

Celé roky jsem si myslel, že ptáci létají po paměti, ale při tomhle podzimu už jsi druhý u koho čtu, že na to potřebují vidět.

Havrani v Brně:  před pár roky změnili letitý zvyk létat každý den 20km na nocoviště v nivě Svratky u Židlochovic a ráno zas do města.  Jedna z ornitologických teorií zní, že jednou odpoledne padla tak hustá mlha, že se neodvážili odstartovat na jih, takže výjimečně přespali ve městě. Ráno zjistili, že jich neubylo, no a proč se teda furt trmácet. Buď jak buď, teď chrápou v lesíčcích na východním svahu Kohoutovické vrchoviny nad Pisáreckou kotlinou. 21.října - jo, tak asi, 18.-25., jenom jednou pamatuju snad už 12.

Naopak, Luboši, to bys koukal, kolik tahů jsem v životě promeškal.

Evženko, potěšilas mě velmi, díky.

Prožila jsem ve tvém vyprávění fantastický zážitek. Děkuji. 

Jardo, ty taky nesmíš u žádnýho tahu chybět… (to se s tebou táhne asi už od studentských let)

A já děkuji tobě, že sis to nenechala pro sebe, Blacky.

Ty jóóóó´.........jsi šťastný muž....nuž....děkuji pěkně, že jsem mohla tvýma očima sledovat...*/********

Děkuji pěkně, Ludmilko.

krásné  poutavé vyprávění od milovníka přírody*****

Ano, na zimu se často přidávají k havranům. Taky kavky s nimi někdy jsou.

mně se zdálo, že tam jsou právě i hejna vran, možná ne tak početná... ony se na zimu taky prý nějak sdružují... ale ruku do ohně za to nedám.

Ireno, štěstí to bylo, a veliké. Za jiných podmínek, kdy nebe nezakrývá tak nízká deka, letí také tudy (je to už jejich tahová cesta), ale ve větší výšce, takže Jeseníky mají pohodlně pod sebou. Tady však šlo chvíli do tuhého - a vida, poradila si, husa jedna.

Luzz, opravím tě: ne vrány, ty nejsou společenské, toto jsou hejna havranů z Ruska, u nás přezimují. Když jsem tam na jihu ještě žil, objevovali se vždycky kolem 21. října. Možná se to teď změnilo, nevím.

Renato, tak to musel chlapec zažívat zajímavá dobrodružství.

Diano, jsem rád, že tě to zaujalo.

Všem vám děkuji.

Moc pěkné a nadto zajímavé...

Krásně jsi to popsal. Připomněl jsi mi knihu "Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem" od Selmy Lagerlof, kde chlapec proměněný ve skřítka cestuje s divokými husami.

hezký.

(osobně mám zážitky akorát tak s vránami, co zimují na polích jižně od brna... občas taky hukot.)

Jardo, to jsi měl opravdu štěstí... a pěkně jsi nám zážitek převyvyprávěl...