Náš okruh 1/12

Náš okruh

Až pojedete poprvé z Vrbna do Zlatých Hor, dávejte pozor. Jen co kousek za Rybářskou baštou vjedete na hlavní cestu, podívejte se doleva. Jestli jste na tom podobně jako já, pak buď zpomalte, nebo zastavte, anebo někomu předejte volant a už se jenom dívejte. Teprve při jízdě napodruhé nebo napotřetí si na pohled do těch hor zvyknete, ale budete-li přece za volantem, stejně podvědomě zpomalíte.

Jednou jsme se sunuli za výpravou Poláků, kteří se vraceli domů. Jejich autobus se plazil snad třicítkou. Všechny obličeje uvnitř, včetně řidičova, byly otočené doleva. To víš, Poláci, říkali jsme hrdinně – už jsme tudy jeli asi podesáté –, m­ají doma jenom tu svou fádní rovinu, musí si té krásy užít. Předjeli jsme je a upalovali k domovu a oni se nevyrušeni plazili v čím dál větší dálce, s tvářemi přilepenými na sklech.

Ono je to totiž tak, že jakmile z toho Vrbna vyjedete, ukáží se vám zblízka ty hory, co se toho podmračného listopadového dne postavily do cesty vedoucí huse a ona kvůli nim v poslední chvíli musela změnit směr tahu celé zpívající řeky za sebou.

Zjevovat se vám budou postupně: Loupežník a Pytlák budou chvíli i s nejbližší Vyhlídkou vypadat jako jeden celek a vedle nich se proti nebi vztyčí příkrá homole Suchého vrchu, kde z lesů nápadně prosvítá kamení. Než vám les u silnice dočasně zakryje výhled, všimnete si možná vzadu horského hřbetu, co se od Loupežníku pozvolna zvedá k vrcholu Medvěďáku. Potom nějakou dobu neuvidíte nic, jen blízký les. Mezitím se na silnici dostanete dost vysoko, a když pak z lesa náhle vyjedete, uvidíte celé pohoří. Na obzoru vlevo poněkud zašpičatělý Medvědí vrch, vpravo dokulata utvářený Orlík, druhou dominantu Medvědí hornatiny. Mezi nimi široké sedlo. Suchý vrch, před chvilkou ze všech hor nevýraznější, se teď ztrácí na pozadí mohutných srázů Medvěďáku. Díváte se do toho pohoří a není-li právě pozdní odpoledne a neoslepuje vás slunce nad ním, vidíte plasticky terénní vlny, lesem hladce zaoblené, jak vyrůstají z hlubokých žlebů, jež spádem svých potoků směřují sem proti vám. Barva fádní – samé černé lesy, od údolí Černé Opavy, do kterého až dolů nevidíte, až po holé pláně na hřebeni. Monotónnost smrkových lesů ruší jen tu a tam prosvítající skály, a také kalamitní holiny nahoře. A suché smrky, jež se v upomínku na exhalační doby ježí dosud na temeni Medvědího vrchu.

Hladký obzor narušují vykotlané zuby osamělých skal. Jedna poblíž Orlíku nevypadá tak úplně na obyčejnou skálu. Je ale možné, že by tam na holém prostranství vysoko v horách stál dům? Ta skála má proti ostatním nějak nápadně zarovnané hrany. Snad i střechu má! Ale přece: dům přímo na horském hřebeni?

No ano, budete se divit, ale je to na dobrém místě postavená lovecká chata, je z ní blízko k jelenům. Stála ve vysokém lese a přespávali v ní lovci po mnoho desítek jeleních říjí. To až nedávná vichřice vyvrátila poslední zbytek lesa, který ji ještě kryl, a dokončila tak dílo zkázy po všech předešlých. Chata jako zázrakem vyvázla.

Teď máte před očima celou šířku vzdáleného obzoru. Ten má už od samého Vrbna tvar přehledné podkovy, jejíž protější rameno se za Orlíkem po hřbetu Staré hory zas pozvolna přibližuje k vám. Končí ostrou výspou kamenné suti, jakýmsi obřím schodem nad říčním údolím. Suť byla ještě před nedávnem pustá, bělala se jako sluncem sežehlá kostra hory. Obnažily ji přívalové deště, strhly do údolí tenkou vrstvu půdy i s lesem. V průběhu deseti roků, co tu žijeme, dochází ke změně, bílé kamení už tolik nebije do očí, znovu zarůstá břízami, jeřáby, smrky, borůvčím. To víme ovšem zblízka. Zdálky jen vidíme, jak se zelené plazení a bujení šíří z nespočetných zárodečných plošek do všech stran, jak už zahaluje velkou část bělosti těch skal, a jen čekáme, kdy ji pohltí celou.

Nejedete plnou rychlostí, protože nemůžete oči odtrhnout od hor. Blížíte se k úrovni té pozvolna zarůstající jizvy v hoře, toho srázného schodu, a míjíte odbočku, která prudce spadá do údolí. Až dolů k řece není vidět přes vystouplá břicha pastvin, pruhovaná žebry mezí, jejichž kamení zakrývají řady nezdolných, nikým nesázených listnáčů.

Jedete dál a vpředu v nevelké dálce vidíte Jelení horu. Ta plynule přechází do Příčného vrchu, proti jehož úbočí teď sjíždíte k Heřmanovicům. Pastviny pod lesem se tam strakatí vypasenými kuličkami spokojených krav.

Ty lesy, co vidíte na vršcích napravo, jsou Beziny a Komora. Jestli míříte k nám do Petrovic, za chvilku se jako muška na skle objevíte na cestě tam v té stráni pod lesem. Ze silnice vás tam odvede nenápadná odbočka u zkrachovalé hospody Na salaši. I ta stráň je poseta kravami. Polehávají a pomalu se posunují v houfu či jednotlivě nad cestou. Zítra nebo pozítří, až to tam vypasou, sejdou pod cestu užívat si čerstvé pastvy, zatímco dobře pohnojená tráva nahoře bude jim vesele dorůstat.

Ty krávy mají ale život!

Všechny lesy v dohledu, a ještě mnoho jiných ve vzdálenějším okolí, jsme alespoň jednou navštívili. V některých se trochu vyznáme, jiné známe poněkud důvěrněji. Do všech máme přístup autem, jinak bychom s tím seznamováním nebyli tak daleko… No ano, pokorně přiznávám, že pro své potěšení hřešíme na to, že jsou nám přátelsky nakloněny spřízněné duše na lesní správě v Městě Albrechticích. Vím, je to nemorální, jak k tomu přijdete vy, kdo to štěstí nemáte. Ale nebojte se, máte nás, a když budete chtít, my vás do lesa po těch zakázaných cestách vezmeme. I do těch lesů v opuštěných končinách Medvědí hornatiny, ze kterých jste jako já před chvílí nemohli odtrhnout oči. Tam za celý den nepotkáte člověka, a jestli potkáte, tak nejspíš zbloudilého. Anebo člověka lesního.

Náš nejčastější vstup do těch hor je po té spádné odbočce z křižovatky nad Heřmanovicemi, kterou jsme teď minuli. Odtud, z pomezí civilizované krajiny, je do nich nejúchvatnější vhled, zvlášť od bodu, kdy se cesta začne přímo proti nim prudce svažovat. Jestli těm horám věnujete zaslouženou pozornost, pak před vámi v těch málo vteřinách vyrostou do výšky a vám se působením zrakového klamu bude zdát, že k nim nejedete, ale padáte do nich…

Vždycky to tak není. Často je nám líto, když někoho vezeme a toužíme mu již odtud ukázat náš okruh, po němž se za chvíli budeme pohybovat – t­eď jej máme před sebou jako na dlani skoro celý – a­­­ on na tu nádheru nereaguje, nepodívá se tam a nevyrušeně pokračuje ve všedním hovoru, jejž jsme pohříchu zavčas neutnuli. Nemá nás to zlobit, uznávám, každého nemusí pohled do hor zrovna přivádět do extáze. To asi jen my v té chvíli potřebujeme zmlknout. Já někdy i vykřiknout. Tolikrát jsem tudy jel a ještě se musím ovládat, abych nekřičel nahlas. Jestli se vždycky ovládnu nevím, moc se v té chvilce neposlouchám. Zpočátku jsme nahoře zastavovali. Už nemusíme, už ty hory známe, a tak je v těch okamžicích bržděného pádu do údolí jenom zrakem prohmatáváme, zkoumáme záhyby, hledáme záchytné body. Je nám, jako bychom jeli domů.

Ty hory si tak pokaždé znovu přivlastňujeme, znovu a víc se jim přibližujeme.