Ranní sonet

Láska usnula na polštáři

v laskání jitřních červánků

vonících sladce po herbáři

a usmívá se ze spánku.

Mám strach, aby se nevzbudila,

tak tiše ležím vedle ní,

po tváři jsem ji pohladila,

lásku svou krásnou ve snění.

Otevřel oči, které hladí,

a naše štěstí neprozradí

než slunce zrána na květech.

Pak odešel a nezbylo tu

nežli můj smutek v ranním svitu.

Mé srdce vzal si na svých rtech.