Náš okruh 7/12

Ještě vám k tomu Medvěďáku povím, jak jsme v krnovské městské knihovně objevili knížky zaujatého myslivce a bývalého fořta na Bílém potoku Oty Bouzka a co z toho povstalo.

Z Medvědího vrchu a Orlíku spadají svahy k Bílému potoku příkřeji než na druhou stranu k Černé Opavě.

Tam někde na západním úbočí, vysoko nad Bílým potokem, je zraku dobře skrytá, panem Bouzkem mnohokrát zmiňovaná chata jménem Solná. Jana toužila aspoň jednou ji navštívit a chtěla, abych jí na mapě ukázal, kde ji najdeme a jak se k ní dostaneme.

Ukázal jsem, což o to, ale taky hned upozornil na husté vrstevnice nad ní a pod ní.

„Víš, co to znamená, že?“

„Nevadí, to zvládneme, já ji chci najít.“

Proti tomu jsem ovšem nic neměl.

Nevypravili jsme se však do těch končin poprvé my dva spolu, ale jen já s Miluščinými synky.

To léto byla nadměrná úroda praváků a zároveň měly holky naplno rozjeté to své „borůvkové šílenství“. Za těch okolností nesměly být babička ani maminka omezovány v rozletu, proto jsem se kluků ujal sám, a to hned, když jsme došli ke známé borůvkové skále pár set metrů nad Říjištěm. Ty dvě jsme nechali rajzovat po lese a s Amorem na šňůře šli na průzkum. Čekal jsem, že babičce bude vadit, kam to hodlám kluky brát bez ní. Ale ona nám dala své požehnání: „Zjisti, kudy tam potom půjdeme spolu.“ A ještě za mnou zhola zbytečně zavolala: „Opatruj klučíky, dávej na ně pozor!“

Miluška, stejně zbytečně, napomínala zas kluky: „Poslouchejte dědečka!“

„Ano, ano!“ A už jsme je neviděli.

Prokličkovali jsme kolem hlubokých kaluží, co se rozlévají věčně, i za sucha, v rozježděné křižovatce přibližovacích cest pod skalou, a vydali se po té, která zhruba mířila do vybraného směru.

Amor šel před námi na dlouhé šňůře. Jareček se podle svého zvyku zdržoval vzadu. Zajímal se o pulce obojživelníků v kalužích. Volali jsme, popoháněli ho, ale dlouho to k ničemu nevedlo.

Konečně! Pomalu se přiloudal, švihal klackem, kosil, co kde rostlo a když nerostlo, tloukl do pařezů. Kde žádný nebyl, bil klackem do země.

Ten klacek už z ruky nepustil až do jednoho závažného objevu na zpáteční cestě, který na něho zapůsobil větší silou.

Je vyzkoušeno, že napomínání je k ničemu, jako čerstvý předpuberťák si žije ve svých snech a představách a co se děje kolem, to se ho netýká. Znám to, celý já v těch náročných letech. A bude nás asi víc takových.

Šestiletý Daneček cupal vedle mě, držel se mé ruky a pusu ani na chvíli nezavřel. Když jsme překonávali nějakou překážku, vyvlekl jsem se mu, aby se nám lépe šlo, ale jakmile byla před námi cesta volná, už se mě držel zas. V jedné ruce jsem měl pořád konec Amorovy šňůry a ve druhé tu jeho malou ručičku.

Už prve, během stoupání k borůvkové skále od Říjiště, kde jsme nechali auto, obklopila nás mrholivá mlha a už neodešla, v hustších či řidších pruzích se sunula lesem a všechno smáčela a byla i tady, za hřebenem. Když ji vítr chvílemi ve stráni pod námi nadzvedl, prosvitl dole mezi stromy čistý průhled do lesů v bělopotockém údolí.

Daneček měl plno otázek, pořád se o něčem ubezpečoval. Také o mlze.

„Že nám, dědečku, nevadí, že skoro vůbec nevidíme a že jsme celí mokří, že ne?“ domáhal se jistoty ve své neochvějné důvěře v dospělé.

„Vůbec nám to nevadí, trošku přece vidíme a je teplo, zas uschneme.“

„Dědečku, proč je tady taková mlha?“

„No proč… protože…“ Zarazil jsem se. Je dobré už teď mu tím zatěžovat hlavu? Tak malému klukovi?

Váhal jsem.

Ale tento malý kluk je na svých šest roků hodně bystrý, nepodceňuj ho, podívej se, jak bez dechu na tobě visí očima.

„A budeš mně věřit, když ti to řeknu?“

„Budu,“ horlivě kýval a s dokulata pootevřenou pusinkou na mě upíral svá hnědá očička.

Už jsem to nakousl, tak musím.

„Víš, Danečku, toto tady kolem není jenom obyčejná mlha.“

„Není? A jaká teda?“

„To je mračno.“

„Mračno?“ vypoulil oči do velkého otazníku, „mračna přece jsou nahoře!“ ukazoval prstíkem vzhůru.

„Máš pravdu, ale někdy jsou trochu níž a sednou si i na hory a my teď jsme v jednom mračnu na horách, víš?“

„Ano, ano, já vím, dědečku, jednou v Petrovicích, tam bylo to velikánské mračno přes celý les, pamatuješ? Vůbec nebyly vidět ty stromy, jak tam rostly nahoře. Víš, jaks říkal, abysme si to pamatovali? Tak já si to pamatuju.“

„Jejda, to tě, Danulko, moc chválím.“

„A to já jsem nikdy nevěděl, dědečku, že se klidně dá procházet v mračnu.“ Rozhlížel se, jak ty smrky, co jsou jen kousek od nás, nejsou v mlze skoro vidět a vršky ani těch úplně u nás taky ne, a byl z toho celý pryč. Do hlavičky jsem mu neviděl, ale tvářil se velmi poučeně.

Stiskl jsem tu jeho teplou pacinku, důvěřivě vloženou do mé veliké dlaně: „Tak teď už to víš, že?“

Dospěle kýval hlavou, že ano, že už ví.

Co mu to v životě přinese, ani jak dlouho si to bude pamatovat, jsem nevěděl, ale to teď nebylo vůbec důležité.

Jareček se coural po kraji cesty a do všeho švihal tím svým klackem a já jsem čekal, kdy se zapojí do našeho hovoru, ale on měl lepší zábavu, musel pilně osekávat trsy trávy podél cesty. Kdoví, jestli poslouchá, o čem mluvíme.

„Jarečku, tys to věděl?“

„Co?“

„Ta mlha že je vlastně mračno.“

„Ne.“

„Jsi rád, že už to víš?“

„Ano.“

„Teď se zas ty můžeš na něco zeptat.“

„Na co?“

„Na něco, co nevíš a chtěl bys vědět.“

Zabušil klackem do stromu a mlčel.

„Ty se nepotřebuješ na nic zeptat? Ty už všechno víš?“

Mlčel.

„Třeba ve škole ti nebylo něco jasné a já bych ti to mohl vysvětlit, kdybys chtěl.“

„Ale já mám prázdniny.“

Na to jsem neuměl odpovědět.

„Ach jo, chlapče, kdy ty z toho vyrosteš,“ vzdychl jsem, ale spíš jen sám pro sebe.

Vyroste, určitě, každý z toho vyrostl, ty taky.

Došli jsme na vyhlídku. Skála, porostlá několika zakrslými jeřáby, čněla strmě nad propastnou hloubku.

Kluky jsem na kraj nepustil, ani se o to nepokoušeli, zaujala je malá jeskyňka nedaleko, vlastně jen takový suchý výklenek pod převisem skály. Tam se vrhli. Teď mají dům a v něm budou bydlet.

Samozřejmě, že ze svorného bydlení se za chvíli stalo nesnesitelné soužití. Najednou byl z domu hrad a nastalo válečné dobývání nepřátelským vojskem. Kdo je kdo jsem moc nevnímal, hlavně že se baví a jsou v dohledu.

Pokoušel jsem se na své vyhlídce zorientovat. Ze dna doliny až sem doléhal hluk bystře tekoucí vody. V zákrutách jsem na dvou místech viděl bíle zpěněné úseky potoka. Koryto těsně kopírovala údolní cesta, ale ta se proti proudu náhle odchylovala, stoupala do svahu a tam se ztratila v lese.

Shlížel jsem přímo do korun několika jeřábů, odvážně uchycených v různých výškách nad sebou v malých ostrůvcích trávy mezi skalami. Na tom nejbližším nahoře začínaly oranžovět husté střapce jeřabin. Pod skálou sestupoval do hloubky smrkový les, s ostrovem buků uprostřed. Též smrčiny na protější straně údolí byly protkané světlými plochami bukových porostů. V celé dolině jsem neviděl žádnou paseku. Možná to byla jen náhoda, nebylo odtud vidět do všech zákrut údolí, ale už tak mi začalo být současné hospodaření na Bílém potoku sympatické.

Horní závěr údolí jsem odtud nemohl vidět. Dole, při ústí do Střední Opavy, bělala se v moři lesů jako malá tečka jedna ze střech osady Bílý potok, bývalého sídla polesí a možná i současného sídla revíru. Někde nedaleko pod námi musí být Solná chata, kterou v době jelení říje pan fořt Bouzek a jeho lovečtí hosté obývají. V mapě jsem se snažil odhadnout, kde jsme a kde by mohla být chata. Toto úbočí Medvěďáku je však opravdu příkré a byl vůbec úspěch, když jsem objevil na naší straně, kus proti proudu, lesem nezakrytý rovný úsek svahové cesty, jež vede vzhůru k prameništi pod Orlíkem. Tam někde ta chata asi stojí.

Kluci si poklidně hráli na válečnou řež dobývání hradu, nic jim nescházelo. Jareček se ani teď od svého klacku neodloučil, užíval ho hlavně jako mlatu, chvílemi však to byl meč. Danula bojoval převážně šiškami.

Amor ležel na bezpečném místě opodál, kam jsem ho odložil poté, kdy se bez sebemenší známky závrati – to mě nikdy nepřestane udivovat – z­vědavě motal na samém kraji hrůzostrašné propasti a mně se podlamovala kolena za něho.

Tady jsme byli pod úrovní mraků. Vršky všech hor v dohledu vězely v nich jako rovně odstřižené.

Chlapečkům se odtud ani nechtělo, jak byli rozdovádění. Byl však čas vrátit se.

Šli jsme úplně jinou cestou. Spustili jsme se stranou až pod úroveň holé skály a přebrodili se podrostem pod skupinou prastarých buků, z nichž některé odumíraly vestoje, jiné tlely na zemi. V těchto nepřístupných končinách nestál nikomu ani zdravý buk za vytěžení a odtažení.

Podivil jsem se, když jsme najednou vkročili na úzký chodníček, který po vrstevnici vedl naším směrem. Že on to bude chodník lovecký? Teď kdybychom tu byli sami s Janou, určitě bychom se otočili a šli po něm na druhou stranu. Tam na jeho konci musí stát Solná chata.

Amor byl nadržený, rád by se už proběhl, ale to nešlo, musel dál trpět na šňůře.

„Nedá se nic dělat, hochu, víš, jak by to dopadlo, kdyby ti něco přeběhlo před nosem, neznáme to tady ty ani já, ztratil by ses,“ vysvětloval jsem mu důrazně, zatímco on svým přejemným nosem slídil po stopách a při tom se zapomínal ovládat a táhl za šňůru, což nesmí. Mé napomínání se míjelo účinkem. Jak jsem za ním ve vysoké buřeni spěchal po málo schůdném chodníčku a ten byl najednou překřížený potůčkem a já jsem si namočil ty své chatrné vietnamky, už jsem se doopravdy rozzlobil.

„Hernajskrucihimlhergot, už toho nech!“ zařval jsem nepříčetně a silou trhl za stahovací obojek. Amor se na chvíli ovládl a šňůru povolil.

Daneček, který se mě na tak úzké pěšince nemohl držet a musel jít za mnou, se až po chvilce nesměle napůl zeptal a napůl, s tenounkou vírou v hlase, si sám odpovídal:

„To ty tak zuříš na Amora, dědečku, že?“

Ach, božínku, to jsem tomu dal!

„To víš, že na Amora… Pojď sem.“ Počkal jsem na něho a vzal ho kolem ramínek: „Co sis myslel?“

„Já jsem to hned věděl,“ vydechl šťastně a obořil se na Amora: „Amore, nezlob dědečka!“

Musím si víc dávat pozor.

Vzal jsem zas kloučka za ruku. Prošli jsme už jen pár kroků pralesovitou bučinou a vklouzli ze světla do stínu smrků. Tam byla cesta o poznání schůdnější. Byl to nepochybně on, lovecký chodník, dlouhé roky jelenáři používaný. Táhl se po vrstevnici, ale potom začal stoupat a vyvedl nás na rozježděnou přibližovací linii.

„Dědečku, podívej! Takový hřib!“ vykřikl doposud tichý Jareček a už se kamsi vrhal. Tam stál nad cestou krásný, zdravý, výstavní hříbek. Jareček jej opatrně vybral z jamky a nesl si ho jako trofej. Vtom uviděl druhý a hned vedle třetí. A ještě čtvrtý! A všechny veliké, tvrdé, radost pohledět. Když je chtěl všecky pobrat, musel odložit klacek, možná si to ani neuvědomil, protože teď tu bylo něco nového, silnějšího, neodolatelného.

Hříbků u cesty přibývalo. Už jich měl plnou náruč, ale pořád nacházel další a nevěděl si s nimi rady. Sběratelství přírodních darů má v sobě po mamince a po babičce, nemůže se smířit s tím, že by je tady měl nechat.

„Jarečku, už je nesbírej, víš přece, kolik je letos všude hříbků. Co s nimi budeme dělat?“

Ale on mě vůbec neposlouchal. Na klacek už úplně zapomněl a jen sbíral další parádní kousky. Padaly mu z náručí.

„Jak bys je chtěl donést až k naší skále, když nemáš košík, je to daleko, já na tvém místě bych je nechal růst pro někoho, kdo tudy půjde s košíkem.“

Nic na něho neplatilo, vůbec mě neposlouchal, znovu sbíral ty spadlé ze země a ono to nešlo, sypaly se mu z náručí na všechny strany.

Daneček ani já jsme nebyli ochotní mu s tím pomáhat, byli jsme proti takové hamižnosti. Já navíc se starou zkušeností, co to s houbami udělá, když je tahám půl dne po kapsách a pak je pomačkané zahodím. Tak to dopadne i s těmito, předpovídal jsem.

Vtom na to přišel, začal si je cpát za mikinu – a­ dostal tam všecky. Břicho měl jako pan starosta. Teď byl spokojený.

Naštěstí dál už hříbky nerostly. Ale spíš už jsme se po nich raději nedívali.

Vnikli jsme znovu do mraků a potom brzy dorazili za maminkou a babičkou na naši borůvkovou skálu. Jareček pyšně ukazoval svůj úlovek.

Takovou chválu on potřeboval, jakou ty dvě oplývaly, a ne nějaké otravné poučování, když má prázdniny. V jejich obdivu se teď přenáramně vyhříval.