Sloh

V dlouhém tichu, které nastalo po zadání úkolu se podívala na svého žáčka. V pravé držel propisku. Prsty druhé ruky přebíral v krátce střižených vlasech očím neviditelné stroupky či lupy, o nichž je přesvědčen, že existují. Nechce dnes ani mluvit, přemýšlet, psát, prostě nic. Svěšená hlava i šíje jsou toho důkazem.

Podlaha se zatřásla. Vibrace sílily.

Zatvářil se vyděšeně a těkal kolem sebe pohledem. Teď si dlaněmi ucpal uši.

Vydala se do koupelny a vypnula pračku. Právě začínala ždímat.

„Dobrý, Rudo?“

S úlevou přikývnul.

„Tak co jsi vymyslel, ukaž,“ přetočila sešit k sobě. Na řádce bylo jediné slovo:

Vstal.

Slohová práce v délce jedné strany s názvem Moje všední dopoledne.

Otočila se k oknu, aby skryla zklamání. Na kvetoucí třešeň byl hezký pohled, slepice zobaly bílá kvítka, občas shazovaná jarním vánkem. Závěrečné přezkoušení ve škole je už za měsíc! Nadechla se a obrátila ke stolu.

„Píšeš o sobě, Rudo, ne o někom cizím, co přidat ještě  jsem.

Kostrbatě vepsal do řádku další slovo.

„To už máme dvě slova. A dál?“

Jakoby náhodou uchopila krabičku s překvapením, která obvykle přicházela na řadu až po vyučování, a zatřásla s ní - ale opět ji odložila na polici. Hoch přestal drbat vlasy a zbystřil. Co to tam zaklepalo? Znovu a znovu se nemohl dočkat, až na konci vyučování krabičku otevře. Zřejmě kvůli budoucí odměně prolomil bobříka mlčení.

„Nasnídal jsem se.“  O jídle beztak mluvil nejraději.

To ji upozornilo, že bylo třeba vypnout polévku. Přešli do kuchyně, žena, kluk a fenka - nalezenec z Chorvatska.

Promíchala zásmažku a ochutnala hustou bramboračku. Pauzy ve výuce byly vlastně užitečné, započítala je do učebního plánu. Stihla tak během dopoledne uvařit, a když přišel na oběd manžel, Rudův otec, všichni byli spokojeni.

„Dobře. Tak zase k tvému slohu, Rudíku. Takhle by si paní učitelka moc nepočetla. Jdeme dál. Nejdřív si o tom tvém dopoledni něco společně povíme, pak to napíšeš. Co jsi kupříkladu dělal včera po snídani?“

Zamyslel se a dal za záda ruce. Rozšafně pochodoval po místnosti do elipsy jako pokaždé, když se nad něčím důkladně zamýšlel, a Frída cupitala za ním, až jí bíločerné uši poletovaly. Z jeho kapsy cítila vůni piškotů. Občas, i když nerad, se podělil. Myslel jako autista hlavně na sebe.

Na slohovou práci je čas, až se mu zlepší nálada. Jestli to bude ještě dnes, to záleží na mnoha okolnostech.

Měla jako už mnohokrát před očima svoji bývalou třídu. Klášter v západočeském pohraničí, ústav sociální péče, byl tenkrát mentálně postiženým dívkám a řádovým sestrám k dispozici, ovšem jako poslední útočiště. Nejstarší chovance Marii bylo pětačtyřicet.

Denní místnost. Hrbatá Šoska, kývající se na vozíku s rukama omotanýma do plen, bez ustání pronásledovala personál, požadujíc bonbón. Dobře věděla, že sestry je schovávají po kapsách. Právě odtud dodnes čerpá inspiraci s krabičkou s překvapením – po učení je Ruda odměněn nějakou hračkou, bonbónem, drobností…

U okna stávala hezká Marcelka s velikýma hnědýma očima, kterou zajímaly jen mouchy, které zpomaleně lezly po skle. To hluchoněmá Jaruška s kohoutem na hlavě postavila po mnoha pokusech z kostek komín a obratem naznačila hřbetem dlaně, že chce pohladit.

Nemoc zvaná autismus nebyla tehdy, před třiceti lety, ještě popsána.

O nějakém chráněném bydlení, vzdělávání a postižených se ani neuvažovalo. Hlavně nesměli být na očích, jako by vlastně tehdejší společnost takové děti neměla.

Dovařeno a jde se do učebny, probrala se z úvah.

Ruda se konečně dal do psaní. Řádky pomalu přibývaly. Vyprávěl totiž o sobě, o svém dobrém skutku, kdy se zastal cizího týraného psa.

Šlo to sice pomaličku, ale doopravdy ho to bavilo. Krize byla pro dnešek zažehnána.

Pračku mohla opět uvést do chodu.

Dobrácká, rozvážná fenka Frída v důležité roli asistentky pospávala Rudovi pod nohama.

Obyčejné dopoledne těch tří se chýlilo ke konci.