Přírodní lidé

Mirek si užíval chůzi za mrazivého prosincového dne. Stébla trav na louce byla obalena jinovatkou, na cestě se leskly zamrzlé kaluže. Nad údolím ležela mlha. Blížil se k lesu. Načerpat síly potřeboval jako sůl. Poslední týdny civěl do počítače celé dny. Někdy i noci.

Vešel do lesa. První, co si uvědomil, bylo ticho. Naprosté ticho. Jen zmrzlé bláto na cestě mu nepatrně křupalo pod nohama. Nasával čistý vzduch a chvílemi se zastavoval. Zkraje lesa ještě viděl hromadu naskládaných klád, ale teď už kolem něj byly jen vzrostlé smrky. Živé stromy. Dýchaly stejně jako on. Kráčel dál. Cesta poněkud stoupala a čím šel výš, objevoval se poprašek sněhu. Líbilo se mu, že je tak sám uprostřed tiché přírody.

Najednou zpozorněl. V dálce uslyšel zvuk traktoru. Zřejmě svážejí další dřevo. V tom tichu to bylo nepříjemné vyrušení. Posvátnost okamžiku náhle zmizela. Uteče před tím zvukem. Půjde hlouběji do lesa.

Odbočil z cesty a šel mezi stromy po spadaném jehličí, občas šlápl na větev, která slabě zapraskala. Ze začátku ještě vrčení přibližujícího se traktoru slyšel, ale postupně sláblo a sláblo a on byl zase uprostřed toho všeobjímajícího ticha. Sem tam viděl malý smrček, ale postupně se musel prodírat hustým lesem. Najde cestu zpátky? Věřil, že ano.

Hele, támhle prosvítá nezarostlé místo. Možná je tam ukrytá chata nebo hájovna. Šel dál za tím světlem. Zřejmě to bude jen nějaká malá mýtinka, napadlo ho, když se blížil.

Opravdu. Byla to lesní mýtina. Ale nestála tu žádná chata ani hájovna. Bylo tu pět stanů. A zdálo se, že v těch stanech jsou lidé. V téhle zimě? Vždyť bylo hodně pod nulou. Mirek vešel opatrně na mýtinu a snažil se skoro neslyšně našlapovat, aby ho lidé ze stanů neslyšeli. Kdoví, kdo se tady schovává. Můžou to být nějaké kriminální živly. Ale dost možná, že v těch stanech nikdo není, neozýval se z nich žádný zvuk. Uprostřed prostranství si všiml ohniště, u kterého ležela mrtvá srnka. Tedy zřejmě nějací pytláci, řekl si.

Vtom z posledního stanu na konci mýtinky uslyšel chrápání. Tak přece je někdo uvnitř! Velice obezřetně se ke stanu přibližoval. Jestli tu někdo opravdu spí, hrozí mu v téhle zimě podchlazení. Musí se ho pokusit dostat do nemocnice. Ať je to kdokoli. Chrápání sílilo. Když přišel až na několik kroků ke stanu, všiml si, že je částečně vstup otevřený. Nahlédl tedy dovnitř.

To, co uviděl, bylo tak děsivé, že jediné, na co v tu chvíli pomyslel, bylo okamžitě prchnout. Ve stanu ležel člověk… Byl to vlastně člověk? Celý obličej i ruce a nohy měl porostlé hustou srstí, na sobě měl tepláky a šusťákovou bundu, pod ní mikinu. Doposud lidský obličej však už působil mírně zvířecky. Stvoření hluboce oddychovalo a chrápalo.

Mirek dostal tak příšerný strach, že se dal rychle na ústup. Snažil se tiše proplížit tímto táborem zpátky do lesa a spěchal směrem k lesní cestě.Po ní utíkal potom dál, až se dostal na silnici. Už se začínalo šeřit a auta jezdila s rozsvícenými světly. Teprve když šel po kraji silnice, se uklidnil. Začal přemýšlet o tom, co vlastně viděl.

Soudě podle oblečení to zřejmě byl nějaký bezdomovec, kterému narostly vousy. Ano, ale vousy by měl jen na obličeji, ale on měl hustou srst na rukou a na nohou jako nějaký orangutan! Napadaly ho nejšílenější myšlenky. Je možné, že se nějaký jeho předek spustil se zvířetem a tohle je výsledek? Kříženec člověka a medvěda?

První, co ho napadlo, bylo ohlásit to na policii nebo dokonce nějakému výzkumnému ústavu. Už viděl ty palcové titulky v novinách: ČLOVĚK NEBO MEDVĚD? Ne, pokud to ohlásí, nebude mít už nikdy klid. Neustále ho budou obletovat novináři a vyptávat se ho, jak učinil ten úžasný objev. Odskáče to celá jeho rodina. Nejlepší bude nechat si toto tajemství pro sebe. S těmi myšlenkami přišel domů.

„Tak co? Pročistil sis hlavu?“ ptala se Lidka a nesla mu na stůl teplé lečo a krajíc chleba.

„To víš, že jo. Není nad procházku zimním lesem,“ prohodil.

Pustil se do jídla. Obklopovaly ho teď úplně obyčejné věci – kuchyně, stůl, talíř. Nebylo to, co v lese viděl, jen nějaká jeho představa? Bylo to skutečné? Strach má velké oči, říká se. Možná ho ty stany tak polekaly, že viděl něco, co tam nebylo.

Nikomu o to neřekl. Stejně by mu to nevěřili. Ani policie. Mysleli by si, že byl opilý. V duchu slyšel posměch a různé narážky. Ne, určitě si to nechá pro sebe.

Postupně zaplul do běžného života. Opět seděl u počítače, opět chodil do práce. Minuly vánoce, nastal nový rok. Tu zimu mrzlo víc než obvykle. Když se blížilo jaro, začalo to Mirka znovu táhnout do lesa. Co kdyby se šel podívat na to místo? Určitě tam žádné stany nebudou, nebude tam žádný napůl člověk, napůl zvíře.

Tentokrát bylo na cestě bláto, teplý větřík mu čechral vlasy. Opět minul hromadu klád a hledal místo, kde tenkrát odbočil. Aha, tady před touto zatáčkou uslyšel ten traktor. Zahnul do lesa a šel stále hlouběji jako tenkrát. Po delší době se opět prodíral k oné mýtině. Schoval se za strom a sledoval prostranství. Stany tu stály pořád. Po mýtině chodilo několik lidí. Všichni na sobě měli srst, muži i ženy, ale ne tak hustou, jakou viděl na tom člověku v zimě. Byly tu i dvě podobně zarostlé děti. Všichni byli oblečení ve starých džínách a košilích nebo svetrech. Jedna žena nesla k rozdělanému ohni mrtvého zajíce. Vtom si všiml muže, kterého zřejmě viděl spát ve stanu onoho prosincového dne. Měl na sobě tytéž tepláky i stejnou mikinu. Ani on nebyl tak zarostlý. A teď dokonce k ostatním promluvil:

„Stando, musíte s Vencou na lov, nejlíp chytit nějakýho divočáka. Potřebujem po tom zimním spaní hodně masa.“

„Já pudu s nima!“ ozval se nadšeně chlapec asi dvanáctiletý.

„No Tome, seš snad blbej? Na divočáka? To je sakra nebezpečný! To není ňáká srna nebo tak něco.“

„Až mě slezou ty chlupy a budu vypadat trochu normálně, můžu jít do města. Něco vyžebrám,“ nabízela se jedna z žen.

„To jo, Jano, ale to je na dlouhý lokte, teď potřebujem hlavně to maso,“ odpověděl člověk, kterého původně Mirek považoval za polovičního medvěda. Zřejmě něco jako náčelník.

Tak takhle to tedy je, uvažoval Mirek. Zřejmě jsou to bývalí bezdomovci. Bydleli ve stanech i v zimě a tak se jejich organismus podmínkám postupně přizpůsoboval. Stali se z nich poloviční zvířata schopná hibernace. Nebo jacísi přírodní lidé. Na zimu usínají zimním spánkem a naroste jim hustá srst. Díky tomu přežijí i velké mrazy.

Nechá je být, rozhodl se. Tito přírodní lidé žijí  svým životem a není dobré jim do toho zasahovat. Mají svůj vlastní druh svobody. Jiný, než si lidstvo za celá staletí vytvořilo.