Manželem proti své vůli 30.díl

Manželem proti své vůli 30.díl

Pár slz dopadlo i na něj a vypálili mu do temnoty díry. Pustil mě a odklidil se stranou lízat si své rány. Pozoroval jsem ho a viděl jak mizí v obláčku páry, která se z něj stávala. Jeho moc byla čím dál menší. Cítil jsem, že mi Laja dodává sílu v podobě svých slz. Možná si to neuvědomovala, ale zachraňovala mě. Zase budu jejím dlužníkem, než nadejde den, kdy mě k sobě pustí a já všecičko splatím. Poslední kapka, která zviditelnila obličej. Moje tělo se vzneslo ještě víš, abych spadl zase na úplné dno. V tomto světě pomalu mizím.

Zavřu oči, abych je mohl otevřít jinde.

Byl to mžik. Sotva vteřina, kdy se duše spojila s tělem. Jediné na co jsem se zmohl bylo stisknutí Lajiny ruky. Doteď mě držela a chránila před okolním světem. Nereagovala na mou tichou prosbu, aby se odsunula a nechala mě víc nadechnout. Její sevření bylo pevné jako řetěz, který nás vždycky pojil k sobě, až donedávna. Stisknul jsem trochu silněji. Snažil jsem se usmát, ale nešlo to. Otevřít oči bylo nad moje síly. Mělké trhané nádechy a tlukot srdce. Na víc jsem se nezmohl a ruku pustil. „Derisi.“ Dolehlo ke mně, než jsem ztratil vědomí.  

Že se mi to nezdálo? Deris mě držel za ruku. Utřela jsem si další slzy a poslouchala tlukot srdce. Opravdu tluče. Byli to malé záchvěvy čerstvě narozeného kuřete. Neváhala jsem ani na vteřinu a přenesla nás přímo do hradu. Položím ho na svou postel a lehnu si těsně vedle a předávat mu svou energii. Chytila jsem jeho ruku, abych nezmeškala jedinou šanci, kdy bude přicházet k sobě. Nehnu se od něj ani na krok dokud nenabere zpátky svou sílu. Chci zůstat vzhůru dokud se neprobere, když se mi začali klížit víčka. O moc déle jsem nevydržela a tvrdě usnula. V pokoji vrzly dveře, jak zvědavý skřetík nakukoval. Oba na hradu. Oddechnul si a potichu zavřel. Bylinky být v dobré ruce. Podíval se na kvetoucí košíky, které ještě před chvíli vadnuly. Začít lektvar brzo. Mnul si ruce a zvesela poskakoval, až do malého doupátka poblíž stájí. Každému koho potkal vyzvonil dobré zprávy. Hrad jakoby znovu ožil s příchodem pravých majitelů.

Takhle krásně jsem se dávno nevyspala. Chci se zvednout, abych zkontrolovala Derise.  Byla jsem v jeho náručí. Lehce se mu zvedal hrudník pravidelnými nádechy. Někdy během noci se musel probudit. Chtěla jsem vstát, ale držel mě tak pevně. Pak mi to došlo. „Ty jsi vzhůru.“ Vůbec nereagoval, ale já to věděla. Jeho vědomí se otíralo o to mé a propojovalo se. Pokud by jeden z nás spal pouto se přeruší dokud se neprobereme oba. To mi připomnělo naše náramky. Jen zkusmo jsem zkusila sáhnout na zápěstí, ale nic tam nebylo. Budu ho muset zase nechat jít. Bez toho tady nemůže zůstat. Dřív či později by přestal existovat. Stal by se součástí zdí hradu a zanikl. Tento hrad byl speciálním místem, už od doby jeho postavení. Zakladatel vyřkl podmínky po jeho dokončení a tak ho smí vlastnit jen čaroděj a předat zase dalšímu čaroději. Z mistra na učně, který se stane novým mistrem. Lidé dlouho nepřežijí pokud nejsou svázaní s majitelem a to my nejsme. Mohl by hrad akceptovat smrtelníka, který ztratil pouto? Z myšlenek mě vytrhlo Derisovo zakručení břicha. „Trdlo. Vstávej jdeme jíst.“ Místo toho mě znovu sevřel v náručí. „Dobře, až se najíme znovu si půjdeme lehnout.“ Jeho rty se zvlnily do krásného úsměvu a já rezignovala. Tomu se prostě nedalo odolat. Cítila jsem se s ním bezpečně. Jeho náruč mě vždycky ukolébala do klidného spánku.

 Neochotně mě pustil a protáhl se. Pod tenkou košilí se rýsovali svaly a já na sucho polkla. On mě snad svádí! Dělá to záměrně? A v jeho myšlenkách se ozvalo. „Ano, svádím tě!“ Ten jeho pohled byl zničující. Rychle jsem utekla do jídelny a přičarovala jídlo. Tiše mě následoval ani na vteřinu mi nedal pokoj. Každý jeho pohyb byl skrytou touhou. Sliboval a lákal. Nastražil pasti, jen abych se co nejdřív chytila. 

 Nový díl právě vyšel :  https://povidkyodkat.blogspot.com/2020/11/manzelem-proti-sve-vuli-44dil.html