Čekání na déšť

Vzpomínka na jiný rok a období - i na to, co se nestalo...

 

Choval se jako blázen,

nemocný člověk, který stál na místě,

kde doufal, že vystojí pohodlný důlek …

(Únos)

 

   Možná už dnes začne pršet, sudy se naplní vodou, osudy čímkoliv, kytky budou po přesazení zalité, Markéta vlhká, popel ze spálených dopisů taky, zvířata okoupaná, sůl smyta, Roman mi vrátí, co dluží, včerejšek zatracený… To jsem si myslel předevčírem.

   Až dneska ráno přišla bouřka a Klára.

   „Nemohl ses dočkat, že?“

   „Nevěřím předpovědím z Čech.“

   „Cože? Už zase hraješ ty svoje nesmyslné role?“ vysmívala se nevědomky mému novému já.

   „A ty smyslné?“ smály se na ni zbytky toho starého...

   Kdyby tak věděla, co všechno se stalo a změnilo, když jsem čekal. Kdyby tak tušila, že jsem nečekal na ni. Pravděpodobně by jako obvykle zadržela dech, přestala a mrkat, a sledovala na mé reakci, jestli ji vlhnou oči. Nesmysl. Netušila, dýchala plynule. Radši sem nenapíšu nic, mrcha, mohla by si to přečíst. Seznam jsem spálil. I některé zlozvyky minulosti; doufám…

   Zahřmělo.

   „Asi chceš jít rovnou do postele,“ svlékla si protivnou tvář.

   „Počkej!“

   „Děje se něco?“ znervózněla.

   Nepochopila, že jsem někdo jiný. Až když jsem začal s něžnostmi, tušila. Podivně fialová obloha, blesk, a znova hrom. Pak vzdechy, řev, vřískot a Roman.

   „Přišel jsem ti vrátit peníze,“ podal mi láhev vodky.

   „Mám ale jenom litr,“ pokračoval klidně.

   Porovnal jsem opět své staré já s novým, vstal, zavzpomínal, otevřel láhev a nalil do tří sklenic. Jednu jsem mu podal. Pozvedl ji, aby si se mnou připil. V tu chvíli jsem ho udeřil pěstí do obličeje tak šikovně, že se z jeho křivého nosu spustila rudá desinfekce.

   „Co? Ty? Kvůli peněz?“ divil se.

   Položil jsem mu přátelsky ruku na rameno, posadil ho do křesla, dolil vodku, a udeřil ještě dvakrát; silněji. Nebránil se – nechápu proč.

   „Tak co, kolik máš u sebe?“ naklonil jsem svou sklenici.

   „Dva tácy, ale potřebuju…“ odmlčel se.

   Připil jsem si s překvapenou Klárou.

   „Co potřebuješ?“

   „Potřebuju si tisícovku nechat.“

   „Na co?“

   „Vždyť víš“

   „Na závislosti?“

   Ticho. Klára se cynicky usmála. Po chvíli mlčení jsem vytáhnul ze stolku nůž a on konečně začal v kapse lovit peněženku. Nejistě mi s ní zamával, vytrhnul jsem mu ji z ruky. Bylo v ní 3200,- bez drobných. Udeřil jsem naposledy – nejsilněji.

   „Zbytek příště.“

   Potom letěl ze dveří. Cítil jsem se se svým novým já spokojený. Moc dlouho mi to však nevydrželo. Když Klára uvařila brambory, hovězí maso, a opila mě další vodkou, měl jsem mít podezření, ovšem nasměrovala mě rychle do své důmyslné pasti, takže už ve dvě hodiny odpoledne jsme se váleli znova v posteli, ona i mé staré známé já, já Klárou snadno ovlivnitelné. V půl čtvrté mě, už naprosto proměněného do podoby před čekáním deště, dokonce přesvědčila, abych se Romanovi aspoň po telefonu omluvil, protože jsem to prý dneska trochu přehnal s násilím. A to mě moje dobrovolná vnitřní proměna stála tolik přemáhání i času.

   Inspiraci jsem vlastně částečně našel v knihách a seriálu o Francouzské revoluci. Rozpoutat v hlavě agresivní chaos, zbavit se většiny starých myšlenek, ze zbytku čerpat zkušenosti. Vymyslel jsem si uspořádání rozdělené do čtyř myšlenkových směrů, které pak právě na základě zkušeností rozhodovaly o uspořádání novém, a vytvářely tak názory. Čekání na déšť má zkrátka zvláštní moc. Spolu s trochou toho osobního neštěstí, ochotou situaci změnit, nenechat si už nikým házet klacky pod nohy, je síla takového období až nepopiratelná. Ovšem pravděpodobně závisí i na fázi měsíce.

   Před příštím deštěm se skoro jistě pokusím o něco podobného znova, můžeme přece být kýmkoliv. Jenom si raději dám pozor na muziku, kterou budu v té době poslouchat, na Kláru, Lenku, Romana a podobné.

   Konečně prší!

 

---