Pomáhej rodičům

Už je to tady. Volá máma. Vždycky volá ona, i když by to měl udělat spíš on. Je to jeho problém a jeho starost. Dávno jsme vypadli z domu, babička umřela, pak i děda, ale ona se dál stará. Čistou košili na opěradlo židle, trenky a ponožky na sedadlo. Pěkně každý tři dny. A taky každý tři dny volá s rukama ve dřezu nebo v míse s těstem: „Táto, měl by ses vykoupat…“ Buď je tak zlenivělej nebo rezignoval. Nebo obojí. Nebo tomu vůbec nerozumím, protože jsem s nikým nežila dýl než dva roky a není mi šedesát.   

„Haničko, můžeme s tebou od 15. srpna počítat? Bude to jen na deset dnů, jako vždycky. Odpočineš si, pokecáš s holkama…. Jo, zase Chorvatsko. Máme to tam rádi. Starej Marko už je jako náš příbuznej. Těšíme se na něj a on na nás… Ne, vůbec ne. Stejný místo nám nevadí. Je tam krásně, vždyť si to musíš pamatovat… “

V červenci a v srpnu máme ve firmě nejvíc práce. Celý dny sedím na telefonu, přijímám objednávky, píšu, konzultuju. Prostě vydělávám prachy. Z letní sezóny pak žijeme celej rok. Naštěstí tady dělám už dlouho a zřejmě i dobře. Šéf přimhouří oko, nebo raději obě a dá mi osm dnů dovolené. Ani o den víc. A musím být na příjmu. 

Sbalím Jeny a Maxe, cestovní kufr na kolečkách, nouťas a věci na lezení. Dva dny budu nervózní z toho, že bych měla být někde jinde, ale pak se to poddá a zbytek už si užiju. Jestli bude hezky, tak strávím většinu času ve skalách. Na stěnu v Praze nechodím, nemám na to čas. Stejně je věčně obsazeno. Bejt na pískovci jen jednou za rok, je vo ničem, ale už jsem smířená. Závodění a ježdění po světě je minulost. Moje i spousty dalších. 

Každej dům má svou specifickou vůni, nebo spíš pach. Chlív nezažili ani brácha se ségrou, a to jsou oba starší, ale já to tu pořád cejtím. Vejdu do chodby a vím, že tu kdysi s lidma bydlely krávy. Vpravo se chodilo do chlíva, vlevo do kuchyně. Jeny a Max běžej k zadním dveřím, štěkaj a vyskakujou. Nikdy to nevzdávaj, i když klika je vždycky o metr vejš, než oni. Pustím psy ven a dovnitř čerstvej vzduch. Spokojeně se rozhlídnu po nejudržovanější zahradě na světě a jdu si uvařit kafe. Na ty potvory strakatý se půjdu podívat až večer.

Kalifornskej králík je bílej s černým čumákem a ušima. Táta ty hloupý zvířata miluje a šlechtí přes třicet let. Já je nesnáším. Pečenýho králíka už v životě nepozřu. V dětství jsme je jedli každou neděli. Kolikrát jsme je ráno museli honit před cestou do školy. Modlila jsem se, aby mě u toho nikdo neviděl. Táta nebo babička zapomněli zavřít vrátka a po zahradě pobíhalo, panáčkovalo a krčilo se nejmíň deset bílejch záškodníků s černejma čumákama. Postupně jsme se v lovu zdokonalili a šlo to docela rychle. Děti nadháněly, babička pokřikovala povely a táta chytal své miláčky za uši. Sevřel je do náručí, něco jim šeptal a něžně je vracel do kotců.

Dnes si dám klídek, ale zítra zavolám Janě a Renatě, že jsem tady. Dám jim skvělou příležitost zdejchnout se na chvíli z domu. Pak zavolám Honzovi a domluvím si s ním lezení. Určitě dá vědět i ostatním. Těším se na ně. Jsou o dost jiníý než lidi z práce. Jen jsme se párkrát vyspala, přečetla nějaký knížky, rozešla se s dalším chlapem a rok je pryč. Svítí slunce a na lehátku za barákem můžu bejt klidně jen v kalhotkách. Za plotem je pole a málo kdy tudy někdo projde, žádná cestička, jen čerstvě posekaný obilí. Nad hlavou mi krouží hejno bílých racků. Našim asi taky. Netuším, kde se tady vzali. Snad si spletli náš rybník s mořem. Poslouchám bzučení, kdákání a výskání dětí z požární nádrže. Trošku fouká. I se zavřenejma očima poznám, do kterýho stromu se právě opřel vítr. Nejlíp zní bříza.

Včera bylo všechno v pohodě. Nasekala jsem trávu. Do dvojitejch keramickejch misek jsem nasypala zrní a nalila vodu. Netečně žvýkali. Nevím, z čeho táta usuzuje, že ho maj rádi. Dnes nastal malér. V nejvyšším patře králičího paneláku natáhl jeden z obyvatel ráfy. Šťouchla jsem do bílýho chlupatýho těla klackem, ale bylo po něm. Panikařím jen chvilku. Beru gumáky, rýč a vyrážím na pole. Jeny a Max mi pomáhají kopat díru, ale jdu je raději zahnat do baráku. Mohla by je napadnout dodatečná exhumace. Ušáka z koše do díry, díru zaházet, uplácat, pošlapat a už se mi v hlavě rodí příběh o špatně dovřených dvířkách a tuláku králíkovi. Na úspěšný odchyt je potřeba víc lidí, ale já tu byla úplně sama. V rádiu říkali, že na Broumovsku přivedli vlci na svět další čtyři mláďata…

Druhý den další mrtvola. Hrůza! To už neokecám. Vidím tátovy smutný oči a vrásky kolem pusy, který spolu se sevřenými rty nejlíp vyjádřujou výčitku. Kolikrát jsem už tenhle jeho výraz viděla? Zase jsem nespolehlivá, zase jsem něco zvorala. Zahrabávám druhý bílý chlupatý tělo. Nemám je ráda, ale je mi to líto. Třetí den už mám cestou ke králíkárně staženej zadek. Čekaj mě mrtvoly. Dokonce tři. Hledám na internetu něco o králičím moru a dalších chorobách a pak přemýšlím úplně iracionálně o tom, jestli mezi otcem a zvířaty nemohlo dojít k nějaké citové vazbě. Ale to je blbost. Králíci neumírají žalem a určitě ani proto, že je nemám ráda. Jdu kopat další jámu, tentokrát větší. Do konce týdne je skóre 18:10. To už nesvedu ani na svou nepozornost, ani na vlky. Táta bude víc než smutnej. A nakonec to nejvíc odnese máma. To je k vzteku. Třeba se na ty králíky konečně vykašle a všichni od nich budou mít pokoj. Mám nutkání zajít k sousedům. Přemýšlím, s kým se poradit. Nakonec sama každý den kopu další díry do pole. Nad hlavou mi plujou jediní svědci. Bílý prázdninový mraky, který pozoruju od dětství. Nejspíš i oni mě.    

Rozhodla jsem se, že nezavolám. Rodiče šetřej, ze zahraničí by zavolali snad jen kdyby hořelo. Vyjedou dnes na noc a počítám, že dopoledne zúčtujeme. Zakopala jsem deset mrtvol. Vylezla jednu  šestku a jednu sedum áčko. Jednou se opila se spolužačkama ze základky. Spálila si záda a zažila jeden  intenzivní horolezeckej sex v obytňáku. Byl o hodně mladší a měl velký pomněnkově modrý oči. Potkali jsme se v hospodě cestou na záchod mezi třetí a čtvrtou kolou s rumem. Nevím, jak se jmenoval. Místo pozdravu jsme se v tý chodbě začali líbat. Auto měl na louce a ještě než jsme k němu došli, byla jsem skoro nahá. Na chvíli mi to pomohlo zapomenout na králíky i na jiný věci. Nahrála jsem si do hlavy pěkně lechtivý video, který si budu přehrávat, až si to budu dělat sama.  Do Prahy se vrátím zítra večer. Začíná mi bejt líto táty. Asi se i trochu bojím. Poslouchám cvrčky a nemůžu usnout. Letní vzduch voní. Okno mám dokořán. U nás se na noc vždycky ochladí. 

„Hani, vstávej, už jsme tady-“ Slyším volat mámu z předsíně. Leknu se a vyskočím z postele. Kolik je hodin? Přijeli nějak brzy. Asi jsem usnula až nad ránem. Jeny a Max kňučí, skáčou kolem mámy a jako obvykle se snaží dostat na zahradu. Klika je stále stejně vysoko. Objímám své spokojené a opálené staroušky, usmíváme se a poplácáváme po zádech. Vidím, jak jsou unavení. Oni zírají na moje roztrhaný tričko, rozcuchaný vlasy a kruhy pod očima. Jdu se nahoru převlíknout.

„Tati, neměl bys už celou noc řídit, není ti dvacet. Nebojíš se aspoň o mámu?“ Volám se schodů a stahuju si tričko oběma rukama dolů, protože pod ním nic nemám.

Místo odpovědi jen něco zabručí. Pak pomáhám vynášet kufry, matrace, ledničku, slunečník a najednou mi dojde, co znamená ten neobvyklý hluk. Někde za barákem jezdí traktor. Táta otevře dveře a psi radostně vyběhnou na zahradu. Najednou se ocitám ve zpomaleném filmu. Pokládám zavazadla na podlahu v kuchyni, otáčím se, běžím chodbou, vybíhám zadním vchodem….

„Tati, počkej tati, já…“

Stojí u plotu a dívá se na pole, nad kterým krouží hejno bílých racků. Běžím k němu. Chci mu něco vysvětlit… 

„Nevíš, jestli skřípali zubama?“

„Cože?“

„To je taková králičí nemoc. Ve vesnici to řádí už od jara.“

„Tati, moc mě to mrzí…Ten traktor…Já jsem je opravdu zakopala hluboko.“

„Přines mi pytel a rukavice z kůlny. Posbírám je. Snad bude máma ještě chvíli vybalovat. Bylo by jí to líto.“

„Tati, vzpomínáš, jak jsme je ráno honili po zahradě? Přišla jsem mockrát do školy špinavá. Nejtěžší bylo chytit ty malý. V blátě, nebo ve sněhu. Jirka byl lepší nadháněč než já. Petra se jich bála…“

„Vidělas někdy maličké nutrie? To ti jsou krásná zvířátka. Vidíš, tamhle v rohu se chystám vykopat jezírko.“

„Tati, tebe to vůbec nemrzí? Posloucháš mě?“

Domem zní mamka v duetu s Helenou Vondráčkovou. Z kuchyně voní kafe, line se to až na zahradu. Naši pijí jedině turka a kafe musí být čerstvě namletý. Táta zamyká dveře od kůlny a bere mě kolem ramen, jako když jsem byla malá. Usmívá se. Žádná vyčítavá grimasa.

„Pojď, Haničko. Zvládla jsi to tady na jedničku. Mamince to řeknu až později. Necháme ji nejdřív v klidu vybalit. Mám pro tebe láhev Proška, vezmi si ji do Prahy. Můžeš pozvat kamarády, nebo jestli někoho máš…No nic, nebudu vyzvídat. Vím, že to nemáš ráda. Tak pojď. Neboj, nutrie se ti budou líbit. Je to od tebe moc pěkný, že takhle pomáháš starejm rodičům.“

Najednou se mi chce brečet. Nos si nenápadně utřu do rukávu, ale stavidla udržím zavřený.

"Táto, vy přeci nejste starý. Nechcete příští rok zkusit Itálii?"