Vojtíškovy sněhové vánoce

 

 

Konečně vánoce! Moc se těším, protože budeme od štědrého dne na horách lyžovat.

Doma s tátou zabíjíme po velkém zápolení pětikilového kapra, pořád se mrská, dokonce nám i vyklouzne na betonovou násep. Nakonec ho držím v utěrce a tátá ho klepne paličkou. Ale když se rozpřáhne, já raději zavírám oči. Když je po všem tak ho naposledy pohladím a prchám pryč. Víc vidět nemusím. Maminka připravuje bramborový salát. Zítra si vše naložíme do auta a frčíme na chalupu. Jen doufám, že dojedeme až k chalupě, nechtělo by se mi na sáňkách v hlubokých závějích tahat hrnec bramborového salátu. Jen nechápu jak nás Jéžíšek najde. Už to mám! Nechám mu dopis.

„Mami jaká je adresa na chalupu?“ ptám se zvídavě.

„Nevím přesně Vítečku, proč to chceš vědět?“

„No,aby na nás Jéžíšek nezapomněl.“

„On si tě najde, je přeci všemocný.“

„Nejsem si jistý, nerad bych ho zmátl. Třeba tu zaklepe na okno, uvidí že je zhasnuto a bude myslet, že jsem třeba nemocný v nemocnici. Tak mu musím nechat vzkaz.“

„Co je ty mudrlante, přinesl jsem ti dušičku kapra,“ říká vesele táta.

„Fůj,smrdíš rybynou, co to je ani to neukazuj,“ zlobí se maminka.

„To je opravdu rybí duše? Vypadá to jako malý balonek. A tati jaká je adresa na chalupu?“

„Rejdice 99, proč se ptáš?“

„Musím tu nechat vzkaz pro Jéžíška, že nejsem doma.“

„Máš pravdu, aby mě nezapomněl dát košile a pantofle. V čem bych pak chodil?“

 

Ráno je krásně slunečno a já se nemůžu dočkat až budu na sjezdovce. Letos budu na lyžích poprvé. Jako prvňák ještě neumím lyžovat, ale menší kopeček jsem už sjel úplně sám. Z mých kamarádů neumí lyžovat nikdo. Jen si jezdí na sáňkách, což mě se zdá nebezpečné. Loni jsme to pádili na sáňkách se starším bratrancem po sjezdovce neuvěřitelnou rychlosti, až jsme málem skončili v potoce a já si úplně promočil boty neustálým bržděním. Maminka nám pěkně vynadala a já z toho dostal horečku a byl týden nemocný a to jsem měl jarní prázdniny.

 

Naše staré modré auto nás vyváží až na chalupu. Všichni si oddychneme. Někdy je to hodně dramatická jízda, ale já se celou cestu do prudkého kopce držím a ani nedutám. Nosíme dovnitř zavazadla a hurá na svah.

Cestu k vleku úspěšně sjedu. Vlekaři nás upozorní, že dnes jezdí vlek jen do oběda.

Jsem trochu zklamaný. Co budu dělat odpoledne? Možná stavět sněhuláka, když sáňkovat se bojím.

 

V pět hodin odpoledne je pořádná tma. Jsem nalepený na okně a vyhlížím Jéžíška. Stále nic. Přemýšlím, že sem dorazí asi na saních, to mě nemůže minout, když bydlíme přímo na sjezdovce. Náhle se ze tmy objeví dvě velká bílá světla.

„Jéžíšek, je tady, jede, už jede!“ vyběhnu v bačkůrkách před chalupu.

„Kam letíš, budeš mít mokré bačkory,“ volá maminka.

„To nebyl on, jen blbá rolba,“ říkám nešťastně.

„Neboj, já si myslím, že po večeři příjde komínem,“ říká tatínek.

„Komínem? To by se nevešel,“ divím se.

„Vešel, půjdeme se podívat na půdu.“

 

Mezitím maminka připravuje štědrovečerní večeři .U stolu se modlíme, zapálíme svíčky a pustíme se do jídla. Pod okny stále jezdí rolba, ale já se už nenechám zmást.

„Půjdu na půdu číhat,“ říkám po večeři.

„Jen jdi,“ řekl tatínek.

Čekám, čekám a stále nic. Po chvíli slyším zacinkání.

„Vojtíšku, někdo zvoní, pojď otevřít.“ volá maminka.

Trhnu sebou a rychle běžím dolů po schodech, div neporazím dřevěné běžky, které jsou opřené o zeď. Otevřu dveře a na prahu leží velký plátěný pytel.

„To je pošta?“ udiveně na něj hledím.

„Koukni se pořádně.“ povídá tatínek.

„Jejda, tolik dárků, ale kde je vánoční stromeček?“

„No přeci před tebou,“ říká maminka.

Vzhlédnu do tmy a najednou se barevně rozsvítí malý smrček, který tu roste už od mého narození.

„Jéééé, to je nádhera. Barevné žárovky a jak krásně blikají,“ žasnu.

„A já si půjdu dovnitř rozbalit dárky,“ říká tatínek a zmocní se těžkého pytle.

„Jé, já taky.“

Přeci mě Jéžíšek našel. Nejspíš musel číst můj dopis a komínem nepřišel, protože by to nestihl, asi mi ty dárky poslal kouzelnou poštou, proto ten pytel před chalupou.

Táta rozbaluje bačkory a košile, jak si přál. Maminka dostává knihu Zapadlý vlastenci. Prý je to krásná kniha z místního prostředí. Já dostávám spoustu plyšáků a běžky.

„To, aby ses nenudil, až zastaví vleky,“ povídá tatínek. Moc nadšený z toho nejsem. Raději sjíždím kopce na sjezdovkách, než stoupat a funět do kopce na běžkách.

Po krásném dni usínám jako špalek.

 

Ráno mě probouzí ostré rány.

„Co se děje?“ vykouknu z okna a vidím sníh. Nebo snad lavinu?

„My jsme zabarikádovaný,“ děsím se.

„Už to tak bude.

Přes noc napadlo moc sněhu a střecha ho neudržela. Tatínek se teď prokousává lopatou ven,“ říká maminka.

„To jsme zapadlí vlastenci.“ Podívám se na obal knihy jak se skupinka hudebníku brodí ve sněhu.

„Máš pravdu Vojtíšku.“

 

Do světnice přichází táta a přináší sebou zimu. Má tmavý kabát plný sněhových vloček.

,,Brrrr, zavři dveře, vypadáš jak lední medvěd,“řeknu.

„Obrovská kalamita, všude bílo a sníh. Vleky, ale jezdí. Rychle ven z postele, budeme trénovat velký oblouk,“ povídá tatínek.

Takže nebudu trávit den u pohádek a cukroví, nejspíš dojde i na obávané běžky. Pak si ale, určitě postavím velkého sněhuláka!

 

 

 

 

---