Amélie

         Potřeboval jsem notebook. Na stáří nezáleželo. Napadlo mě obeslat přátele se zprávou, zda nemají starý notebook k nepotřebě.

          Kladná odpověď přišla i od Amélie. Brzy jsme našli termín předání. Netrvalo dlouho a já jsem seděl za volantem svého auta. Vyspalý do růžova jsem do přehrávače vložil cd s westernovou hudbou. Uvažoval jsem o spojitosti westernů se zemědělci, kteří byli vyhnáni ze své půdy. Měla jim rozlehlost americké krajiny a touha kovbojů po vlastním ranči nostalgicky připomenout jejich gazdování?

Brzy jsem sjel z dálnice a pod starým hradem jsem překonal po muší lávce Labe. Zanedlouho jsem se zařadil do nekonečného zástupu aut ujíždějících po dvouproudé tepně kraje.

          Začal jsem se trochu nudit. Ennio Morricone a nuda začali podněcovat mou obrazotvornost. Začal jsem si představovat, jak Amélie bude vypadat. Ze snění mě vytrhlo pípnutí doručené sms. Mé oči si opět všimly silnice.

Všiml jsem si autobusové zastávky a zastavil auto. Ze sms jsem se dozvěděl, že nemám jezdit k Amélii domů, ale do restaurace u řeky.

Mou pozornost upoutala retro auta projíždějící okolo. Asi nějaký sraz, spanilá jízda, pomyslel jsem si. Všímal jsem si okolí. Podivoval jsem se velmi dobrému stavu lesů na okolních stráních. Ač byly smrkové, nezaznamenal jsem na nich stopy prosychání. Naopak působily sytými barvami.

          Okolo projížděla další a další retro auta. Říkal jsem si, že to musí být obrovský sraz. I tak mě mátlo, že jsem mezi nimi nenalézal žádné současné. To přece není možné!

      Ještě zvláštnější to bylo, když jsem vjel do vesnice. Z nějakého důvodu jsem se tam cítil jako v kulisách nějakého filmu. Záhadu jsem objevil asi v páté vesnici. Žádný z domů nebyl zateplený a neměl plastová okna. Retro auta nezmizela. Vracím se do minulosti, napadlo mě. Byl jsem v pokušení ihned otočit auto a vrátit se. Nesmíš bláznit, nesmíš bláznit, začal jsem se konejšit, jako bych byl malé dítě.

        Když jsem se uklidnil, objevila se další věc, která nebyla v pořádku. Ač jsem v těch místech nikdy nebyl, byla mi stále povědomější. A pak se to stalo. Dorazil jsem do osady a poznal jsem ji. Vybavil jsem si ve své paměti její jméno a porovnal je s cedulí na konci obce. Názvy se lišily. Jel jsem dál a trnul jsem, jestli i další obce bude známá. Děsil jsem se toho. Pak jsem si ale uvědomil, že kdyby další vesnice byly opět neznámé, bylo by to ještě horší.

        Nemusel jsem to ale dál řešit. Další vesnici jsem také znal pod jiným jménem. Vracel jsem se do kraje, ve kterém jsem prožil své mládí. Trnul jsem, jak se bude jmenovat městečko, ve kterém se mám sejít s Amélií. Čím víc jsem se k němu přibližoval, tím víc jsem byl vzrušenější. Tři vesnice před cílem už to bylo jasné. Cesta mířila přímo do středu mého mládí.

          Další úvahy nikam nevedly a cíl se přibližoval. Bylo na čase hledat místo setkání. Šíp se blížil středu terče a když už byl těsně u něj, objevil se další terč. Okřídlený šíp opět neomylně mířil do jeho středu. Tím byla restaurace U kormorána. Vešel jsem dovnitř. Seděl tam Alf. Jedl úplně stejně jako tehdy sekanou s bramborovým salátem a pronášel obavy nad tím, že chytí salmonelu, která tehdy (nebo nyní?) zrovna řádila.

          Ač jsem tam byl autem, neodolal jsem a objednal si pivo. Když jsem je ochutnal, ihned jsem si jeho chuť spojil s tehdejším zážitkem. Takové pivo se už nevaří! Ve chvíli největšího údivu vstoupila Amélie. Okamžitě jsem ji poznal. V šatech jí to velmi slušelo.

         Nevěděl jsem, jak se k ní mám chovat. V tu chvíli se z rádia ozval tehdejší evergreen. Přestože se v něm zpívalo „Think twice“ tak jsem jí vzal do náruče a začal s ní tančit. Po chvíli jsem se odvážil se jí podívat do obličeje. Nevykazoval žádné stopy zošklivení, a tak jsem rád pokračoval v tanci. Když písnička skončila, bylo to jako když v kině rozsvítí, jako když skončí krásná pohádka a je potřeba zas jít do jasu dne něco dělat s tím, že si to krásné odnášíme v sobě a už nám to nikdo nevezme.

         Opět jsem cítil nutkání vzít na sebe rozhodnutí, co dělat dál. Vzal jsem její ruku do své a jal se jí ukazovat všechna ta místa, kde se toho tolik událo a na která jsem zároveň téměř zapomněl. Připomenula mi, odkud jsem přišel a kam patřím. Najednou jsem byl odněkud a mohl se o to opřít.

Po železném mostě zarachotil vlak. Amélie se poprvé projevila. Řekla mi to, co mě tehdy napadlo: „Ve vlaku jedou lidé, kteří nemají tušení, co se pod mostem odehrává. Svět jim může přijít jako místo, kde se nic neděje.“ A pak přidala něco, co jsem nevěděl: „Ani my nemáme tušení, co všechno probíhá v tom vlaku.“

         Můj pohled padl na jez v blízkosti mostu a zběžně zkontroloval množství vody v řece. Bylo jí tam dostatek jako tehdy. Všiml jsem si staré, neuzamčené pramice. Začal jsem Amélii vysvětlovat, že je to velmi vzácný jez, že se dá skočit bokem a že jsou i staří ostřílení vodáci, kteří to za celý život nevyzkouší. Postupně jsem docílil toho, že si sedla na záď pramice.

V tu chvíli se zastavil čas. Amélie na pramici mi připomínala výjev z obrazu. Barvy, kompozice i póza byly vyvážené. Nejprve mě napadlo, že je to Monet, akorát že Amálii chybí veliký klobouk se závojem. Pak mě napadlo, že Amélie není jen loutka a že její energie odpovídá spíš Kupkovi. V tu chvíli změnila výraz. Objevila se v něm netrpělivost. Vstoupil jsem do obrazu ve snaze jej zachránit. Když jsem ale dával dohromady vesla, tak se rozplynul. Když jsem jej hledal, nalezl jsem Amélii větší, než se mi zdála ze břehu. Ukázalo se, že je nádhernější než všechny obrazy.

          Odhodlal jsem se opřít do vesel. I s nezvyklým plavidlem se mi podařilo perfektně trefit správné místo. Pak stačilo vše nechat na proudu, který loď bokem přibližoval ke skoku. Když se loď ocitla ve volném prostoru, tak se díky své šířce bohužel naklonila do té míry, že to plavci nemohli kompenzovat. Bokem prorazila hladinu a hned na to bouchla do mělkého dna. Chatrná konstrukce nevydržela náraz a loď se úplně rozpadla. Mokří plavci se po chvíli vymotali z vodního živlu. Stáli v proudu a sledovali, jak prkno za prknem postupně opouštějí místo činu jako kachňata za kačenou. Podíval jsem se na štít restaurace na břehu. Z nápisu se zvedl kormorán. Odletěl pryč. Stráně za městečkem sešedly a uschly tak, jak jsem to dosud neviděl. Vylezli jsme na korunu jezu a mokří se vraceli zpět. U auta mi Amélie beze slova podala notebook. Když jsem se s ní loučil, neodvážil jsem se zvednout pohled až k jejímu obličeji. Bál jsem se, že bude stejně sinalý, jako okolní kopce.

Sedl jsem do auta a jel domů. Notebook ležel na sedadle vedle mě.