Jednou o lidech o mě

Černý pták, mává mi křídly,

když shora smutnýma černýma očima pozoruje,

jak v dálce v mlze, tiše mlčím.

Ticho znějící krajinou,

zastírá můj neklid,

je mi zima, všichni jsou tak chladní,

čekám, až otevřou kostel, katedrálu ticha mi.

Modlím se s vírou v boha,

bosý na trnech, jeden z mnoha,

pevně svíram tvůj obraz v dlani,

proč jsou lidé lidmi, proč tu nejsme sami.

Bojím se o všechno, o všechny,

o lidi o smutek, o lasku,

o bolest, bez níž bych nebyl človekem.

O světlo, o slunce, o víru,

můj sen, lodičku z papíru.

Každý ten večer, kdy tiše přemítám,

každá ta chvíle, kdy tebe vídávám,

každé tvé oko, je jedním začátkem,

každý tvùj dotyk, jest novým zrozením.

Jitřenka ve tmě, tiše uvadá,

láska má k tobě, jen smutně strádá,

někde uvnitř mě, hluboko v člověku,

je strašlivá tma, kde lapám po dechu.

Bolest mě ovládá, když pláču nad vínem,

tolik smutných lidí, zpívám jim requiem,

a kašpárek za oponou, jen tiše zvedá zrak,

ja trudný zùstávám, nad láskou stojí mrak.

Já nechci nic vidět, slyšet jenom tmu,

daleko od lidí, daleko od šumu,

být jenom s tebou a plácat blbosti,

věřit na lásku a neznat bolesti.