Wilpattu Campsite

Jakkoli je totemovým symbolem Sinhálců lev, za ikonické zvíře Srí Lanky je tradičně vydáván slon. Kdoví proč. V zájmu zachování pravdy je třeba přiznat, že nejčastěji zde potkáte krávy, psy, opice, vrány a komáry. Snad jen s výjimkou návštěvy ZOO nebo některého z národních parků. A tak s neúprosně houstnoucím šerem v hodině mezi psem a vlkem (v místních podmínkách spíše mezi mouchou a komárem) přijíždíme do kempu na okraji národního parku Wilpattu. Před ranní cestou na safari nocujeme v luxusně vybavených a pompézně osvětlených stanech. Záře přitahuje všechny komáry v okolí, pročež je nutné před spaním naimpregnovat celé tělo repelentem. Dobrou zprávou je, že chemicky ošetřenou pokožku napadají jen komáři se sklony k sebevraždě. Tou špatnou je, že sebevražedného hmyzu je většina. Komáři jsou ve stanech běžní, stejně jako švábi a mravenci. Olbřímí stonožky jsou vzácnější a v postelích už před námi naštěstí nocovalo jen nemnoho blech a štěnic. Žádným problémem nejsou gekoni v koupelně, jejich apetit člověk spíš vítá, méně příjemné jsou ale žáby, zvlášť když vám skáčou po věcech a zanechávají všude mokré ťápoty. Ovšem vysloveně nemilým hostem byla krysa, která v noci sežrala celý pytlík oříšků kešu i s obalem a značnou část obalu od buráků ochucených chilli. Ano, safari vypuklo už v noci ve stanu.

S rozbřeskem se celý natěšený hrnu k Jeepu a bodře pravím snědému řidiči: „Pardon, promiňte pane Inde, můžete mi říct, kde zde mají tygři hnízdo?“ A než jsem se dočkal tradičního „Yes, no problem,“ a úsměvu od ucha k uchu, už se nalodili ostatní a jelo se.

„Ó přírodo mocná, štědrá, krásou oplývající, milosrdně dovolující nepatrnému, bezvýznamnému příslušníku hanebného lidského plemene kochat se tvými výtvory a užívati si líbeznosti tvé náruče, jak jen jsem ti vděčný," pronáším pokorně před vjezdem do rezervace, zváben gigantickou cedulí s obrázkem hrajících si leopardů. To ještě netuším, že je to cedule Potěmkinova.

Kdo by očekával neprostupnou divočinu, divoký prales plný tlejících lesních velikánů, lián a zurčivých vodopádů, byl by zklamán. Cesta připomíná dobře udržovanou okresní silnici včetně dopravního značení, strážci se s jistotou pohybují po určených trasách a bedlivě kontrolují, zda předváděná fauna i flora stojí disciplinovaně na svých místech ke spokojenosti platících klientů.

Biodiverzita Wilpattu je dle názoru tištěných průvodců úchvatná. Jen hadů je zde přes 70 druhů, což skýtá slušnou šanci na úspěch v soutěži o to, nechat se uštknout rekordním počtem plazů v rekordně krátkém čase na rekordně malém prostoru. Průvodce vždy v místech, kde se objeví nějaké zvíře, zastaví. Někdy je to i komické a to hlavně ve chvíli, kdy nám s důležitostí ukazuje například páva nebo kohouta. Zábavné pomyšlení – venkovan z moravské vesnice překoná dlouhou řadu útrap, zdolá obrovskou spoustu kilometrů a zaplatí nemalou hromadu peněz, aby mohl v národním parku pozorovat z Jeepu slepice. Potkáváme samozřejmě i mnohem zajímavější druhy zvěře, od ptáků malých a úžasně zbarvených, po velké dravce, ještěrky, varany, leguány, krokodýly, opice, stáda buvolů i vysoké zvěře. Co se zvířeny nabízené katalogem týče, neviděli jsme ani leoparda, ani slona, ani medvěda pyskatého.

„Zase žádné pořádné zvíře!“ mávají spolucestovatelky zhnuseně rukou nad houfcem malebně kropenatých jelínků axis, kteří se tváří smutněji než legendární Bambi, protože nepotěšili zhýčkané Evropanky. „My chceme vidět slony. Mnoho slonů. Celá stáda chobotnatců, to je, po čem naše srdce prahne. Bez pohledu na tlustokožce do nás nic nebude a možná se až do konce dovolené neusmějeme!“ vyhrožují expedičnice a průvodce Rushaan jako moudrý, zkušený a hlavně mnoho let ženatý muž ihned poznává, že veškerý odpor je marný a navrhuje cestu na jiné, zaručeně sloní safari.

Práce se slony vždy patřila na Srí Lance k váženému povolání. Slon pozná každý tvar, má výborný čich a pamatuje si až třicet hlasových povelů. Ustrojen do mocných popruhů tahá s lehkostí i ty nejtěžší stromy. Také si nechává vydrhnout záda zazobanými turisty, které pak, jako kolotočový koník, za nemálo peněz vozí v kruhu, kam až řetěz na jeho noze dosáhne. Nejvíc je citlivý na místa, do nichž mahaut při produkci zapichuje kovový hák, a vydrží mnoho úderů násadou.

Pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí je však mnohem cennější, než si na ně za každou cenu muset sáhnout, proto nedbáme lákání křiklavých billboardů do sloních Disneylandů a navštěvujeme tlustokožce v jejich domovině. Jsou jako zjevení. Jen tak si jdou krajinou, okusují trávu a větve stromů. Přiblíží se téměř na dosah. Člověk slyší jejich funění, frkání a chroustání. Sloni v přímém přenosu. Kam se hrabe National Geographic. Samice jsou mírné, rozvážné, kypí životem a u nohou se jim motají malá slůňata. U jezera sledujeme dva říjné samce, kteří si, jak už to u chlapů bývá, poměřují pindíky (výraz pindíky jsem chtěl dát do uvozovek, ale nenalezl jsem dostatečně velké uvozovky). Řidič nás naoko zastrašuje, že sloni v říji jsou útoční a nebezpeční, a že jsou schopni… A zrovna v tu chvíli větší pindík zařval mocným hlasem. Menší se vzpíná na zadních a v záchvatu paniky prchá nazdařbůh do rýžoviště. Bohužel v cestě nazdařbůh do rýžoviště stojí náš Jeep. Nikdy jsem neviděl něco podobně zavalitého běžet tak rychle. Také jsem v životě neviděl tak bílého Inda. Šofér nahazuje motor a bleskurychle sešlapuje plyn. Pach spálené gumy překrývá typický odér sloního pižma a my přes oblak prachu v korbě auta s hrůzou v očích odhadujeme, kdo bude mít větší akceleraci. Slon jen taktak míjí mohutným klem rezervu na zadních dveřích a my v duchu děkujeme celému panteonu hinduistických bohů za ochranu.

Ano, ikonickým zvířetem Srí Lanky je bezesporu slon. Už vím proč.