Superplíce

V místnosti už byli čtyři lidé. Nepřišel jen vítr a dým. Ačkoliv jej čekali a těšili se na něj. V dusné atmosféře bylo potřeba větru, aby rozehnal jedovaté plyny a dýmu, aby jim vnikl do nozder a zajistil výživu jejich implantovaným superplícím. Lidé se na sebe zoufale podívali a jako jeden muž – přestože tam byly i dvě ženy – zazpívali hrdelním hlasem óm. To byla přivolávací formule pro vědomý vítr a sebevědomý dým. Za jediným oknem v místnosti, se něco hnulo. Jeden z lidí se podíval ven, ale superplíce se začaly zalykat nedostatkem dýmu. Zavřel tedy oči a znovu pronesl, jak nejhlasitěji mohl, kouzelnou formuli. Za oknem byl vidět vír. Ohromný vír plný dýmu. Už přichází, pomysleli si všichni lidé, tentokrát jako jedna žena. Lidské superplíce se těšily na dodávku čerstvé výživy. Průduchem na stropě začaly pumpovat vnější atmosféru a konečně volně dýchat. Lidé v místnosti postupně omdlévali, jak superplíce stravovaly jejich těla. Obrovská hmota superplic se ještě více nadouvala a lidé, jako přívěsky na chapadlech chobotnice, bezvládně viseli. Superplíce se zaradovaly a na jeden mohutný nádech strávily zbytky těl. Teď konečně jsou volné. Konečně jsou samy sebou.