Když Fanda mohl opustit lidský pracovní úděl, “čest, zítra v šest”, odstěhoval do své rodné chalupy na Vysočině. Díky zlozvyku říkat, co si myslí, si pobyl v Jáchymovských dolech sedm dlouhých let. Humor v něm ale neušlapali, snad právě naopak. Fanda byl pro kdejakou taškařici a když si dal o sklenku navíc, tak bavil celou hospodu. Zrovna jako nedávno.

“Chlapi, mimo Rudého práva v kriminále nebylo nic ke čtení. Pro pobavení jsem vystřihoval perličky z projevů politiků, a bavil jimi spoluvězně. Zde je, pánové perla od Zápotockého, kterou skutečně pronesl. Změněným hlasem dokonale napodobil dělnického prezidenta a s velkým patosem začal přednášet.

“Soudruzi, nechť si západní hnidopichové nemyslí, že se vrátí staré časy Prajze, nebo nějakýho Mekentůra. Soudruzi! Tlačenka bude! Bude v ní sice méně masa, ale zato si ji bude moci koupit každý dělník naší socialistické společnosti”. Když utichl smích, pokračoval.

“V kriminále jsem byl na cimře s vysokým, hubeným, starým, chlapem. Tvrdil, že s Tondou zakládali komunistickou stranu a chlubil se, že byl šestým členem strany. Vyprávěl, že každou sobotu v podvečer v nějaké hospodě Tonda roztáhl heligonku a začal hrát. Když po hodině či dvou byli štamgasti správně naladěný, Tonda začal agitovat.V některých hospodách chlapi Tondovo agitaci poslouchali i debatovali. V bohatých vesnicích to bylo ale o hubu. Agrárníkům se agitace nelíbila a občas došlo ke třenici. Mně vyhodili z hospody většinou prvního a vzduchem za mnou letěla harmonika. Tondu si tam chvilku podávali a pak letěl i on. Jó chlapi, byly to těžké časy, když jsme zakládali stranu.”

Když Fanda skončil, hospodský se plaše rozhlédl léty vypěstovaným reflexem.

“Já se vůbec nedivím, že jsi tak dlouho kutal uran,“ poznamenal. když před Fandu postavil další deci fernetu.

xxx

Jednoho srpnového odpoledne se Fanda vracel na kole od prsaté Marie, jak ji žertovně v hospodě, U kulatý báby nazýval. Znali se mnoho let. Každý druhý měsíce Marie ostříhala Fandovu mohutnou kštici, co mu v hospodě záviděl kdejaký chlap. A když se v hospodě tradičně z politické debaty přešlo na ženský, Fanda prohlašoval, že se aspoň mají za co chytit.

Staré kolo pod váhou Fandy bolestně naříkalo. Před mírně stoupajícím kopečkem s kola sestoupil a volným krokem jej tlačil. Vlastnil výrobek ruských inženýrů, jejichž mistrovský výrobek v šedesátých letech zaplavil prodejny kol. Výrobky Eska a Favorit byly ve srovnání s tímto unikátem, Rolls Royce. Kolo bylo k použití pouze na rovné ruské stepi. Mírné stoupání by zvládl pouze špičkový sportovec. Na otázku, proč nedal tu plečku již dávno do šrotu, Fanda odpovídal, že mu kolo připomíná soudruhy a také aby nikdy nezapoměl. Cestou vzhůru si Fanda pískal jakousi melodii. Na vrcholku kopečka vydechl a rozhlédl se po známé krajině. Na mysl mu přišlo postesknutí Marie, že ve srovnání s dřívějšími lety je málo legrace. Jediná tancovačka je o posvícení a nebýt penzistů, tak v hospodě chcípnul pes. Žádné vzrušení. Jak se rozhlížel po okolí, přeběhl Fandovi po tváři úsměv, nuda, říkáš, Marie, nuda - a nápad se pomalu rýsoval.

Proti Fandovi, jenž měl celou chalupu sám pro sebe a snad díky prostořekosti se nikdy neoženil, měla Marie dva syny, dcerku, šest vnoučat, dvě snachy, jednoho zetě a manžela Rudu. Když jim děti vyletěly konečně z hnízda, odstěhovali se z města také natrvalo na chalupu. Dva prázdninové měsíce to u nich vždy vypadalo jako ve školce.

Stejné odpoledne, kdy Fanda byl již doma a zaneprázdněn realizací plánu, Marie na zahradě krmila králíky. V domě zvonil telefon jako splašený a nepřestával. Mohutnou hruď jí sevřela obava. Ruda odjel na dva dny pomoci synovi na stavbě domku a z obavy špatných zpráv běžela k telefonu.

“Nováková”, špitla sotva dech popadajíc. Dalších pár minut nemohla uvěřit, co slyší.

“Dobrý den paní Nováková” a k uchu Marie přistál sympatický medový hlas.

“Jmenuji se Bond, Tomáš Bond a reprezentuji v České televizi pořad, Pošťák Ondra hledá, slyšela jste o našem pořadu”? 

“Ano, ano“ odpověděla Marie s velkou úlevou, že obavy o Rudu jsou plané. Tomáš Bond s přitažlivým hlasem pokračoval.

“Naše moderátorka Ester a její pomocník pošťák Ondra hledají ztracené příbuzné, dávné lásky, jsou to velice dojemné příběhy...“ Následovala delší pauza.

“Našli jsme vás paní Nováková: Hledá vás někdo, s kým jste se neviděla pár desítek let a náš pošťák Ondra vám zítra ve dvě hodiny odpoledne přinese “Poštu pro tebe”, jak se pořad také nazývá. Jedná se o krátké interview a dohodu, zdali budete ochotna se před kamerou v české televizi setkat s osobou, jež by se s vámi ráda setkala, souhlasíte?” ukončil medový hlas otázkou ten delší monolog.

“Ano, ano, ale mohla bych vědět s kým se setkám?” a Mariino zdvižené obočí zvědavě čekalo.

“To je právě ono překvapení, takže zítra ve dvě odpoledne, na shledanou”. Než se Marie stačila vzpamatovat, Tomáš Bond zavěsil. Celá zkoprnělá kecla na židli a dlouho hleděla do prázdna.

“Kdo mě z mých dávných známých po tolika letech může hledat?” V hlavě jako ve zrychleném filmu se jí promítaly minulé příběhy.

“Televize... a už zítra..." zoufalý křik vzývající Boha i panenku Marii o pomoc se nesl domkem. O několik hodin později řinčel telefon znovu. Marie přerušila mytí venkovních oken domku, otřela krůpěje potu z čela, zasunula neposlušný pramen vlasů zpět pod šátek a spěchal do domu. Než stačila cokoliv říci, ozval se v telefonu hlas Fandy.

“Maruš zdravím, chceš jít zítra na houby, rostou jako by znovu bouchnul Černobyl. Tak v kolik hodin se mám ráno u tebe zastavit?” Marie nelhala, vlastně jen trochu. Vysvětlila že se díky Rudovo nepřítomnosti se pustila do velkého úklidu a přislíbila účast na jiné ráno.

S představou, co práce ji ještě čeká, vykročila k ledničce. Nalila si pivo, usedla, dala lokty na stůl a s hlavou v dlaních pozorovala bublinky ve sklenici. Plán byl devastující. Umýt podlahu, okna zevnitř, vyprat v obýváku záclony, něco upéci a to jsem se ještě nepodívala do zrcadla, co udělá sama se sebou.

“Do prkenný ohrady,” vykřikla nahlas, když si vzpomněla na hromadu písku před domem, jež Ruda plánoval odvézt na zahradu a udělat prckům pískoviště. Ta před domem být nemůže. Kopla do sebe pivo na ex a vrhla se do práce.

Vzdálení příbuzní, dávné lásky, slova Bonda z televize se vnucovala, když pendlovala s plným kolečkem písku na zahradu a s prázdným zpět. Kdo ji může po tolika letech hledat... Myšlenky se rychlostí světla proháněly hlavou, když v jeden moment Marušky tvář úsměvem náhle zkrásněla. Být svědků, řekli by že se zapýřila. Dávná vzpomínka na dva krásné prázdninové měsíce s Michalem projela hřejivě celým tělem, až se za to zastyděla. Ale jak tenkrát hezké dny přišly, tak i odešly. Ten hoch mne určitě hledat nebude.

***

Fanda, hned jak přijel domů nezahálel, plán zpestřit Marii všednost dní byl již dotažen do všech detailů. Pořad, “Pošta pro tebe” párkrát sledoval. Sepsal potřebnou řeč a stejně jako Lenin, když plánoval revoluci, chodil z jednoho rohu místnosti do druhého a učil se text a přednes.

“Jmenuji se Bond, Tomáš Bond, reprezentuji...” četl text změněným hlasem. Pendloval po místnost dobrou půlhodinu. Konečně byl sám se sebou spokojen a vykročil k telefonu. Když položil sluchátko, usmíval se, litoval, že nemůže pozorovat, co se v domku u Marie děje. Druhý telefon načasoval o pár hodin později. Byl o mnoho jednodušší, jen si ověřil, že rybička se chytla. S popěvkem vykročil k šatníku, aby přikročil k další fázi plánu.

xxx

Druhého dne před polednem byly prostory domu provoněné vůní pečiva a čerstvě mleté kávy. Marie ve svých nejlepších šatech s vlasy vyčesanými do krásného drdolu stála před velkým zrcadlem v chodbičce a s uspokojením konstatoval, že na ní čas ještě nespáchal velké škody. Upravila mohutný puget květin, jenž dominoval na stolečku v obývacím pokoji. Byla na pošťáka Ondru a televizní tým dokonale připravená.

Fanda na svém velocipedu šlapal zvolna. Nespěchal, vše zapadalo do časového plánu. Na modrých kalhotách s perfektním pukem měl pro jistotu u záložky na pravé noze sponku, aby zabránil případnému chycení kalhot do řetězu kola. Ostatní část těla zakrývalo červené tričko a hlavu zdobila čepice stejné barvy a záda batoh. Pošťák Ondra, jak když jej vystřihne.

Na nosiči zadního kola dominoval velký proutěný košík, plný hřibů borováků, křemenáčů, lišek, kozáků a vynikajících masáků. Radost  jen se podívat a na dně koše, láhev červeného. Fanda tušil, že lumpárna, kterou Marii provedl jen tak hladce neprojde. Přesně ve dvě hodiny se rozdováděl domovní zvonek. Bim, bam, bim, bam. Marie se nacházela "náhodou" před zrcadlem v předsíni. Poslední pohled, poslední kontrola a s bušícím srdcem sáhla po klice a nevěřila svým očím.

Přede dveřmi stál pohledný starší chlapík, na sobě červené tričko, na hlavě čepici stejné barvy a pod nosem mu dominoval mohutný stalinský knír. Oči byli zakryté zrcadlovými brýlemi, bez nichž v Americe policajt nevyjde ven.

Marie chtíc nechtíc pocítila krátký záchvěv, jež snad potká každou ženu při setkání s pohledným mužem. Fešák se mírně uklonil a podával jí velkou červenou obálku. Velice obřadně spustil.

“Paní nesu vám psaní, Jsem pošťák Ondra, zde je pošta pro vás...” Marie zkoprněla, jediné co z televizního týmu zahlédla, bylo zatím jen kolo opřené o plot. Převzala obálku, poděkovala a pozvala pošťáka Ondru dál.

“Pane Ondro, posaďte se prosím a dáte si kávu?” řekla a otazník , kde je televizní tým jí vrtal v hlavě.

“Děkuji velice, rád si kávu dám." Fanda se posadil a když byla Maruš při přípravě kávy otočená zády, využil příležitosti, sundal brýle, odlepil knírek a v duchu přeříkal otčenáš...jist že půjde do tuhého a spustil co na ženské většinou zabírá.

“Paní Nováková, přijměte mou poklonu, dnes vám to neskutečně sluší”, řekl Fanda medovým hlasem Bonda z televize s vědomím, že sníží o trochu nebezpečí.

Dnes! Marie na vteřinku ztuhla, Bond? Vždyť mě v životě předtím neviděl. Podezření začalo nabývat na jistotě, pomalu se otočila. Nebylo pochyb. Listonoš Ondra nikde, hlas Bonda ještě visel ve vzduchu a Fanda s pusou od ucha k uchu na ni křenil.

Oči Marie se nebezpečně úžily, do plic nabrala obrovské množství vzduchu a na tváři se objevil fialové skvrny. Jakmile Fanda zaznamenal tyto nebezpečné příznaky, začal o překot mluvit.

“Maruško, sama jsi říkala že se nudíš, tak jsem ti chtěl všední dny trochu rozptýlit, ber to sportovně. Plný košík hub jsem ti přinesl, nádhera, radost se podívat, hned jej přinesu”. Fanda hbitě vyskočil ve snaze získat čas. Když měl již ruku na klice, křikla Marie hlasem, jemuž se nedalo odporovat.

“Nikam nechoď, sedni si”! a Fanda věděl, že cesta ven je uzavřena. Pokorně usedl. Uprostřed stolu kralovala bábovka a ze dvou malovaných hrnků se vznášela vůně kávy. Marie se zhluboka nadechla. Fanda se na ni uznale díval, opravdu jí to slušelo.

“Poslouchej ty rozptylovači nudy všedních dnů”, její hlas nevěstil nic dobrého, Fanda se dokonce opatrně rozhlédl, zdali Marie nemá po ruce nějaký těžký předmět.

“Větší lumpárnu jsi mi udělat nemohl. Měla jsem před sebou pár volných dní, na které jsem se těšila a tys mi je zkazil. Místo toho jsem dřela jako mezek. Toto není rozptýlení, ale pomsta, která by se hodila na osobu, jež ti dělá příkoří, ale já nic takového nedělám...” Aby slovu dala vykřičník, sušila slzu.

Fanda neměl v dlouhodobém vztahu s ženami velké zkušenosti, ale od manželských profesionálů věděl, že ženám se odporovat nemá. V případech, kdy jim z očí létají blesky, být maximálně opatrný a pokud roní slzy, slíbit vše. Zhluboka se nadechl a sypal si popel na hlavu. Aby omluvě dodal punc, prohlásil přesvědčivě.

“Tak mě třeba ostříhej dohola, pokud tě to jen trochu uspokojí”. Marie zpozorněla, odložila zvlhlý kapesníček a v malé kuchyňce se rozhostilo ticho. Co po chvíli Fanda uslyšel ho nepotěšilo.

“Tak to tě Fanoušku beru za slovo, z tebe se ty nápady jen sypou”, Aby si to nerozmyslela, Marie svižně opustila židli. Za malý okamžik rozložila na stůl nutnou výbavu. Než si Fanda uvědomil, co vlastně řekl, byl připraven na stříhání jako ve špičkovém salonu. S mašinkou podobnou té na stříhání ovcí bez jediného zaváhání Marie vytvořila uprostřed hlavy široký pruh, jemně prsty pročísla co na hlavě ještě bylo a zeptala se.

“Přeješ si vlásky ještě trochu upravit?” a podala Fandovi velké zrcátko. Nevěřícně zíral na něco, co mu připomínalo široký, průsek v lese. Aby zachoval lesk, slyšel se jak ležérně říká, “dohola prosím”. Když dílo bylo dokonáno, Marie si zálibně prohlížela vykonanou práci. Mohutná hruď se natřásala a z očí jí vytryskly kapky slz. Tentokrát ty veselé a rozesmála se tak, že jí byla plná kuchyňka.

“Fando, přines ty houby, ať se potěším”. Když se Fanda ocitl venku, přejel si rukou po hlavě, jež signalizovala chlad, ale usmál se vzpomínce, že za ty léta v kriminále by ani nespočítal kolikrát byl ostříhán dohola. Po návratu pobaveně pozoroval Marii, jak s nadšeným komentářem kladla houby na kuchyňskou linku a když s otazníkem v očích vyzdvihla do výše láhev vína, spustil hlasem Bonda.

“Ta je pro vás paní Nováková, vypijte jí ve zdraví a doufám že můj dluh je vůdčí vám tímto splacen”. Marie nesouhlasně zavrtěla lahví Vavřince.

“Ne, to není, dokud si pane Bond se mnou nepřipijete na to, co jsme si, to jsme si, nebudem vyrovnáni. Marie vykouzlila dvě skleničky, Bondovi do jedné ruky podala vývrtku, do druhé láhev. Když rudá tekutina naplnila sklenky a obě číše o sebe cinkly, před domkem za hlasitého skřípání brzd zastavilo auto. Marie se pozdviženým obočím omluvila, zvědavě poodhrnula záclonu a zkameněla jako Lotova žena.

“Panenko Maria milosrdná, co jsem komu udělala”, řekla velice nešťastně. Když viděla, že Fanda nechápe, začala každé slovo oddělovat, jako když srpem králíkům seče trávu.

“Přijel Ruda. Měl se vrátit pozítří. Fando varuji tě, je velice žárlivý, až uvidí tebe, ten servis na stole, mne takto vyparáděnou, udělala malé pukrle, tak jsem sama velice zvědavá jak se z toho tentokrát vymluvíš".

Marie došla ke stolu, vypila na ex číši vína, požehnala se křížem a šla odevzdaně jako královna, vítat manžela.