3.

23.

Siedlisko wydarzeniowe – stanoviště události.

Místo události – anebo událost místa, jak použil v předchozí jeho definici (19.) filozof Michael Hauser?

Když přes jistou anagramatičnost [ :) ] míníme/lokalizujeme zřejmě oba totéž.

Wydarzenie zjawia się w naszym życiu znikąd, przychodzi jak złodziej w nocy.

Událost se v našem životě zjevuje odnikud, přichází jak zloděj v noci.

(Mám dojem, že druhou část věty jsem už u kreréhosi filozofa kdesi čet…)

W istocie wydarzenia nie da się bowiem zrozumieć w ogóle. Jest ono decyzją i skokiem, rządzi się logiką wiary.

Je rozhodnutím i skokem, řídí se logikou víry.

Přičemž se nejedná o nějakou již metafyziku, nýbrž o metaforu podobnou tamté Wittgensteinova odvrženého žebříku.

(Čímž jsem vlastně (konečně!!!) napsal zcela možný filmový záběr.)

 

24.

[[ Věta „Přichází jako zloděj v noci“, jakby znějící až z jakéhosi novozákonního pramene, je rovněž filmovým záběrem. Jenž by si 2 nebo 3 jí předcházejícími zasloužil jistou dějovou motivaci.

Obdobně jako věta „Událost se v našem životě zjevuje odnikud“.

Jejíž platnost jsem si včera ověřil záměrným sledováním filmu Woodyho Allena Deštivý den v New Yorku.

Začnu jeho koncem, který byl po hodině (a divácky docela překvapivě!!!) jen důsledkem čehosi víceméně letmo obehraného již zhruba 20 minut po začátku. A pro ty, kteří nevědí, jednalo se o exemplární příklad onoho tak zvaného DRAMATURGICKÉHO OBLOUKU. Čehosi pro dobrou dramatickou stavbu zásadního.

A onen vstup náhody jako začátku události dlouho před jejím vznikem, byl namotivován přímo demonstračně, třebaže (zdánlivě) naprosto zbytnou epizodou s nepříjemným spolužákem.

Jež se v jejím místě ocitla ve filmu jakoby nedopatřením.

Jakoby bylo nakapáváno (41:21) do sklenice – a ta se na konci jedinou kapkou přelila. ]]

 

25.

[[ OKAMŽIKY PRAVOSTI.

Tak jsem zvyklý říkat prožitku čehosi, co se mi v mladších letech stávalo častěji. Zatímco teď před smrtí už ne. Ovšem naposledy, a navíc modifikovaně oproti minulým případům, se mi cosi takového po létech přihodilo (a co zanechalo trvalé následky) zhruba tak před 2 měsíci.

Popíšu ten element stručně: stane se to náhle, v jakékoli situaci, kdy si uvědomuji, že to, co zrovna zažívám, že se zrovna děje, že jsem tím obklopen jako plným vědomím v celé prostoru, že tu situaci vím. A že se mi děje na celý příští život.

Tento stav zažívá každý, počínaje vojáky při útoku, nebo hasiči – jenomže málokterý civil si cosi takového uvědomuje.

Pokud mám ilustrovat, vrátím se o 52 roků nazpátek, dokonce někdy letos na začátku listopadu měla tehdejší příhoda tohle jubileum.

Vycházel jsem z haly jídelny menzy v Opletalce, 5 kroků za skleněnými dveřmi bylo to vysoké táhlé schodiště, na jehož vrcholu jsem uviděl dvojici, která hodlala scházet dolů. Ta holka nalevo měla bílé lesklé kozačky z jakési enderácké umělotiny, skotsky károvanou minisukni a černý umělohmotný prošívaný kabát taky nad kolena.

Snášela se dolů, já stál, dělo se – a věděl, že to je na celý život.

Událost podle Alaina Badiou?

Pokud kdo nevěří, přidávám obrázek téhož těla, jak vypadalo zhruba z roce 2018. ]]

 

26.

„Událost je například chvíle dávající podnět ke vzniku pravdy, kdy daná mnohost přechází z bytí do existence.“

 

„Umělecká pravda je generickou mnohostí uměleckých děl, jednotlivé umělecké dílo je pouze ukončenou částí tázání po pravdě.“

 

„Umělecká pravda spočívá spíše ve věrnosti určité pozici, v neustálém tázání, v procesu, kde se vtělením pravd utváří Subjekt. Imanentní a jedinečná pravda umění nespočívá v pouhém díle, ale spíše v nové umělecké konfiguraci, jež se rodí v trhlině události. Jde tedy o netotalizovatelnou, generickou mnohost.“

 

Autorkou těchto 3 definic je Jana Beránková.

Už jsem ji oslovil o případné rozšíření první zde její téze související s událostí.

Ale zřejmě se nazpátek nedočkám.

Co jsem se začal tímto tématem zajímat, připadám si obklopen situací zájmové tvořivosti stejné jako třeba v případě koronavirové prohibice.

Němci rázně zavřou všechno, zdejší se nezmůžou na nic více nežli na alibistický seriál stále se měnících výjimek. Interpretace jen nezaujatě vágní, neinspirační.

Stejně jako hygieniků, není zde filozofů.

Alespoň stránkový tuzemský článek o události proto nenajdeš.

 

27.

[[ Přitom současná koronavirová sezóna je naprosto úžasná příležitost!!!

Ovšem zdejší, namísto aby seděli na zadcích, mysleli a psali články například o události, rozmýšlejí spíše o naprostých (poněvadž k ničemu je nezavazujících!!!) zbytečnostech jako jsou sedánky v hospodách nebo sešupy dolů sjezdovkami.

Včera jsem chodil kvůli testování výkonnosti mých onehdy ořezaných plic skoro 3 hodiny podél řeky. Žádného, natož tak trpělivého, jsem za celou tu dobu nepotkal. Okolní svět zdejšího lidu je událostí prázdný.

Akorát když jsem se zastavil za zády jednoho rybáře, zrovna mu na jeden ze dvou prutů nalíčených živými karásky zabrala půlmetrová štika. Když ji táhl ten kousek ke břehu, vyskočila vodově stříbrná s rozceněnou tlamou nad vodu a překousla mu silonovou nit. ]]

 

29.

[[ Kdyby takový český článek teoretizující o události byl, nechal bych si jej v oficíně támhle před náměstím vytisknout a vzal s sebou na jednu z těch mých příštích pěších plícových tras.

Když bych něco zas odešlapal, sedl bych si na nějakou lavičku (nemám sice ve zvyku, ale budiž) a začetl bych se.

Jenomže zrovna vtom by kolem jela na kole jakási zvědavá (které rovněž v tuzemí nebývají) a hned by dotírala, co to čtu.

A já bych jí, dámě, odpověděl, že o události, což by ji zajisté překvapilo natolik, že by jí v nastalém momentu roztržité nepozornosti sjela noha s pedálu tak nešikovně, že by se najedenkrát i s velocipédem svalila na nebesky modrý asfalt cyklostezky.

Třebaže by se o žádnou mimořádnou událost nejednalo, měl bych tak aspoň zážitek, který by vydal na záběr.

Obdobně znám jednu matku, která má dceru, jež točí umělecká videa.

Jsem si ovšem jist, že ani jedna z nich by nějaké umění o události nesvedla.

Jakož i jiní tu umělci.

Ve stejném smyslu i kurátoři – neboť nejsoucími články nenavedeni... ]]

 

30.

WYDARZENIE POCZĄTKIEM „PROCEDURY PRAWDY”.

Titulek je názvem jedné kapitoly polské knihy, která se na zhruba 200 stranách teorií události zajímá.

Co v současném česku nemožné, napsala jako rigorózní práci nějaká Sylwia. Klosowicz-ová, pokud by nějaký tuzemec chtěl vědět podrobněji.

Postupně se knihou budu pročítat, pro začátek si z ní dovolím citát:

Możliwości interpretacji tekstu jest zawsze więcej niż tego, co jest w tym tekście prezentowane.

„MOŽNOSTÍ INTERPRETACÍ TEXTU VŽDY EXISTUJE VÍCE NEŽLI TOHO, CO JE DANÝM TEXTEM PREZENTOVÁNO.“

Inu, a co tady dělám celou dobu jiného?

(Pokud to někdo zdejší vůbec svede, pokuste si představit, že každý takový dílčí interpretační citát je jednou jednající postavou.)

Každá jednající postava v interakcích s jinými odjakživa zastává nějaké osobní slovní stanovisko, že ano?

(Například hned u Shakespeara tomu není jinak – málem každá vyřčená věta je tu přece citátem.)

 

31.

Nie może być wówczas mowy o jakimkolwiek „przeczuciu wydarzenia”, bo ono stało się już faktem dla człowieka.

Nepokusím se tento axiom paní Sylwie K. přeložit, pouze jej svými slovy vyložím, připomínaje si v souvislosti onehdy zmíněný moment filmu Woody Allena. Čemuž by se dotyčný ovšem škodolibě smál, neboť by zde víceméně nastal, tedy udál se, motiv známý z jeho prvních opusů pošklebujících se neurózám intelektuálů žonglujících jen pouhými dohady.

UDÁLOST NEMŮŽEME PŘEDPOVÍDAT.

Dokonce snad ani ne tušit. Poněvadž ona se stává, začne se dít, z místa prozatím zcela prázdného.

Předpověď je již dílem člověka, a cosi takového je bezprostřednosti situace události cizí.

Neboť ta je (před jejím vlastním děním) doposud jen prázdným prvkem možné dějové množiny.

V níž je přesto od samého počátku potenciálně obsažena.

Situaci nebo topografii události nemůžeme predikovat – pouze ji jenom, ve smyslu její příčinnosti, pozpátku rekonstruovat.

Proto takový obdiv všech kultur a civilizací ke věštcům.

My sami nic nevíme, třebaže jsme (jako takový prázdný prvek) od samého počátku příští události, dokonce v jejím uvnitř, bezprostředně přítomni.

 

32.

UDÁLOST NEMŮŽEME PŘEDPOVÍDAT.

Přesto se můžeme přičinit o její vznik, aniž sebeméně tušíme, o jakou její výslednou podobu se bude posléze vůbec jednat.

Napadla mě taková možnost včera odpoledne, dát svou vlastní aktivitou popud k takové události. Jejíž průběh, sledován včetně příprav, by vydal na několikastránkovou souvislejší povídku.

Uskutečnit by se dalo (kvůli uplakané atmosféře výsledného vyprávění) na letošního Silvestra.

Za pouhé jediné podmínky, aby se dohromady za sebou skládaly jízdní řády tak, abych nemusel skýsnout bez přípoje v celé délce novoroční noci na vidrholci kteréhosi zamčeného nádraží.

Současná přirozenost antikoronavirové roušky mi skýtá skvělou možnost nerozpoznatelného maskování na místě události samé.

Dosavadní každodenní trénink ořezaných plic pěšími procházkami mi snad zaručí, že stihnu pěšky absolvovat nutných asi 10 kilometrů, naotočku, byť i sněhem, ve dvouhodinové pauze vymezené vlakovými jízdními řády.

Jenom ať nenastane ledovka – stejně klouzavá jako ta o silvestrovské noci roku osmasedmdesátého!

To bych skončil v hodně kratší povídce na oddělení chirurgie nemocnice ve kterémsi městě, v němž nikoho neznám – – – anebo už nechci znát…

 

33.

Deštivý den v New Yorku byl natočen v roce 2019.

Jiný film Woody Allena s názvem názvem Iracionální muž v roce 2015.

Výsledná událost jejich závěrečných point byl předznamenána zhruba na týchž místech dramaturgických struktur dotyčných filmů, stačí si jen prohlédnout číselnici druhého obrázku zveřejněného na mém dnešním fejsbuku.

Co v případě prvním vystačilo (někde za začátkem krize) zveřejnit/vyjádřit už jen slovem – ve druhém filmu, natočeném dříve, bylo ještě zprostředkováno (na konci kolize) věcným atributem.

 

Porovnání dotyčných 2 obrázků by mohlo být součástí mé silvestrovské povídky.

Mohu komusi vyprávět, nějaké cestující třeba, průvodčímu, ukázat, vždyť noutbuk s obrázky budu mít celou dobu mé výpravy zcela přirozeně v zelené hadrové kabele s sebou.

Byť samo ono slovo kabela není vyjadřovaným smyslem tímtéž co o pouhou souhlásku jiné kabala.

(Co kdybych si, Jane, vzal s sebou sprej, a nastříkl jim tam na zeď domu malinkatými písmeny zcela reálné péefko – třeba jenom v té povídce, ať v reálu neničím cizí majetek.)

 

---