Každý, kdo má iPhone, má víc peněz, než potřebuje (Chudák I)

 

(GBmu dík za spolupráci.)

 

 

 

Už cítil nohy, a to nebylo ani šest hodin. Naběhal se s meníčkama. Teď byla hospoda prázdná – dvě znuděný holky v rohu, u okna chlap s novinama pije tři čtvrtě hodiny jeden birell. A u stolku naproti baru čtyři čtyřicátnice s londýnským přízvukem. Turisti se vrátili, ale kde jsou ty časy, kdy se v centru nedalo narazit na češtinu.

Kolega sedí už půl hodiny na hajzlu, Martin zívá a cítí nohy. V takové chvíli by si nejradši sedl a začal číst, ale tu drzost měl jen jednou a šéf tehdy vypěnil, až mu skoro jednu přilepil. Nejdebilnější je, že haló se udělá kvůli knížce, ale do telefonu pingl klidně čumět může. Diskriminace papíru!

Asi takové myšlenky se Martinovi válely v hlavě, když do hospody vstoupil pár, jemu už dobře známý. Od vidění. Mladej bílej kluk a ještě mladší cikánka, možná že za sebou neměla ani základku. Normální hadry, na první pohled i normální vystupování. Ale nějak dlouho váhali, než si konečně vybrali stůl – přestože Martinovi bylo od začátku jasný, že si sednou vedle Angličanek. Vyrazil k nim, pozdravil, pak - Co si dáte? - Colu a desítku.

Pivo točil naschvál pomalu a zpoza pípy je sledoval. Rychle zhodnotili, že jsou Angličanky tak zabrané do žvanění, že si můžou jejich kabelky prohlížet naprosto bezostyšně. Nehráli nic ani na Martina. Nebyli tu poprvé a věděli, že o kapsáře se žádný pingl nestará. Tak to Martinovi řekl šéf už loni a všichni kolegové se podle toho řídí. O dvě ulice dál totiž arabové pořezali servírku, která na ně chtěla volat policajty.

Když párečku konečně přinesl pití, dali se hned do práce. Zdálo se, že natáhnout pomalu ruku a rozepnout cvoček, vytáhnout z kabelky peněženku, z peněženky bankovky a pak peněženku do kabelky dokonce zas vrátit je nejjednodušší věc na světě. To proto, že tyto čtyři dámy s přízvukem Johna Lydona, pomyslel si Martin, by si nevšimly ničeho divného, ani kdyby jim pod stolem někdo stáhl všem pomalu kalhotky a nasadil si je při placení na hlavu jako čepici.

Zaplatili beze spěchu colu a pivo a chystali se k odchodu právě ve chvíli, kdy Martinův kolega otevřel dveře od toalet. V tu chvíli Martina napadlo, že by za nimi vlastně klidně mohl ven. Proč ne? Zajímali ho. Rád by si s nima popovídal. Mají nějakou zvláštní etiku? Rozlišují, koho je košer okrást a koho ne? Nebo je jim to jedno? Co si myslí o „normálních“ lidech?

Řekl kolegovi, že si skočí něco koupit do sámošky a vyběhl na ulici. Bílej kluk s cikánkou se rychle vzdalovali a Martin najednou zas nevěděl, na co by se vlastně ptal. Šel chvíli jen tak za nimi. Prostě se jich zeptám, jestli by si nepokecali... večer. Řeknu jim, ať se sem večer vrátí. Slíbím jim pivo grátis. Doběhl je a promluvil. Zírali na něj jako na zmateného turistu, pak chvíli jako na policajta, a potom jako na blázna. Co po nás chceš? - Nic, zajímáte mě. Jenom si popovídat. - Proč? O čem? - Chci psát ve škole seminárku o... Zajímají mě vaše názory. - Co že chceš psát? - Seminárku. - Co to je?

Nakonec kývli, že později přijdou, a Martin se vrátil do hospody. Ale nepřišli.

V tramvaji cestou domů pořád myslel na Angličanky. Ty dvě, na jejichž kabelky bylo možné od vedlejšího stolu dosáhnout, byly samozřejmě konsternované, ptaly se, jestli jsou v podniku nainstalované bezpečnostní kamery, ptali se, jestli si Martin něčeho nevšiml. Lhal. Hrál svou roli. Neměl s tím nic společného. Nechal věci plynout, tak jako se kameraman z BBC nesnaží zachránit lví koťátko před hyenou.

Naopak. Měl pocit, že nejsou naštvané dost. Nepřišly o doklady. Zaplatily za ně kamarádky. Hlady neumřou. Budou muset jenom zajít do banky. Ach, ta východní Evropa! Vy zlobiví Slované, okradli jste nás, fuj! (Slovan a cikánka, of course.) Vzpomínal na jejich pobouření, ve kterém nebylo žádné zoufalství, žádný opravdový problém. Nezkazilo jim to ani večer. Nedoznaly svým jalovým nedovztekem, že je ti dva měli právo obrat? Když se to tak vezme, řekl si Martin, každý, kdo má iPhone nebo létá na dovolenou, má víc peněz, než potřebuje. iPhone, to je otročení v čínských továrnách, letadla kurví planetu. Když to ty ženský nedokážou samy pochopit, co s nima? Martin nemá chytrý telefon a nikdo z jeho rodiny nebyl u moře už léta.

V jednu po půlnoci konečně odemykal dveře bytu. Spolubydlící ještě mydlil nějaké vojáky nebo co v krvavé střílečce, ale už u toho usínal – Adam je ze z Plzně a studuje sociologii. V druhém pokoji se taky svítí – David jde zítra na speciální termín, na náhradu náhradního termínu. Když to nedá, vyhodí ho po dvou letech z medicíny.

Ráno Martin tak dlouho prodlužoval budík na svém blbém telefonu, že musel běžet na zastávku bez snídaně. Jedna přednáška před polednem, kafe z automatu, další nuda po poledni. Až potom si šel koupit pět rohlíků a Poličan.

Začínal seminář, který by ho mohl bavit – takzvaný „cvičný soud“. Po dvou letech na právech už jasně věděl, že nesnáší advokáty, ale snad by z něho jednou mohl být státní zástupce. Tak si zapsal „cvičný soud“. Dnes by ale měli všichni dělat ještě advokáty. Profesor jim představil Terezu, holku z páťáku, která zahraje státního zástupce, on sám bude soudce a studenti mají ve fiktivním spisu najít něco, co jim jako obhájcům fiktivního klienta umožní dosáhnout alespoň odročení. Profesor je hned na začátku uklidnil, že se to pravděpodobně nikomu nepodaří.

Martin sledoval ambiciózní pokusy „áčkařek“ a „áčkařů“ vyzrát na páťačku Terezu, aniž by se pokoušel do dění zasáhnout. Přestože si seminář sám vybral a ještě minutu před začátkem se na něj těšil, s prvními slovy profesorova úvodu mu zabetonovaly hlavu pocity a myšlenky, co ho přes letní prázdniny opustily zjevně jenom dočasně. Nesnáší advokáty, stejně jako každý dobrý  advokát a mnoho jeho spolužáků. Ale teď má pocit, že ho sere i samotné právo, samo o sobě. Ta hra s hromadou pravidel, které se vyvinuly v průběhu věků a staly se nezpochybnitelnými – ale to přece ještě neznamená, že dávají smysl. Ta hra na spravedlnost, která ale nepřestává být hrou, kde vítězívá lepší hráč, obratnější manipulátor, pragmatičtější hovado. Hra, která často přizná barvu a řekne se nahlas, že zde se právo vymáhat nedá, nejsou důkazy.

Po dvou letech na téhle škole má práva po krk. Psané právo, přirozené právo... Má pocit, že stejně vládne právo silnějšího, jenom se neprosazuje pěstmi nebo mečem, ale žvaněním, trpělivostí (přičemž čas jsou peníze a peníze jsou čas) a když to nejde jinak, tak také manipulací protistrany a jinými podvody.

Myslel znovu na Angličanky a jejich kabelky. Co je poctivá kriminalita proti kriminalitě „legální“? Zcela legální korupce, zcela legální byznys se zbraněmi, zcela legální okrádání lidí nebo celých národů prostřednictvím nesplatitelných úroků. Sebrat někomu pár stovek z kapsy je vlastně dost fér – když vás chytí, půjdete možná opravdu sedět!

Fascinovalo ho, že se rozsudky, něco ve své podstatě tak nejistého a virtuálního jako srdíčka na Instagramu, rozsudky soudců, kteří nemají a někdy ani nesmějí zkoumat pravdu přímo, nýbrž musí vycházet jen z předložených důkazů a žvanění protistran v jednací síni, nakonec po této herní mezifázi zhmotňují a stávají se opravdovou realitou, která má konkrétní vliv na životy lidí. Připadalo mu to skandální. Připadalo mu to obludné a směšné zároveň. A ještě hůř – připadalo mu to neuvěřitelně otravné a nudné. V tomhle prostředí by měl strávit svůj život?

Nudil se i Vilém, Martinův nejbližší kámoš z fakulty, který seděl vedle něj s telefonem v ruce a právě našel páťačku Terezu na Facebooku. Pěkný nohy, a kozy – ušklíbl se a ukázal Martinovi jednu z dovolenkových fotek na jejím profilu. Pak narazil na fotku, kde se Tereza na školní párty objímá se soudcem-profesorem kolem ramen, nevinně, ve skupině dalších studentů - Hele, profesor. To Martina zaujalo a řekl - Přihlas se a obviň soudce z podjatosti, jinak se ti tragédi dnes nikam nedostanou. - Cože? - Nevidíš, že ji na tý fotce šahá na prdel? Něco spolu určitě mají. Když je obviníš z podjatosti, bude muset stání odročit a dodat jinýho soudce, ne? Vilém se usmál - Přihlas se sám, na, tady máš telefon.

Martin se přihlásil a předstoupil před soudce. Obvinil ho z podjatosti. Ukázal všem fotku v telefonu. Je nepřípustné, aby byl mezi soudcem a státním zástupcem milostný vztah! Vidíte tu ruku? Nevidíte? To je právě to! Může být kdekoli! Profesor se pobaveně usmíval, studenti se hlasitě smáli. Byl to sice fór, ale Martin argumentoval tak dobře, že soudce nakonec souhlasil a sám sebe z jednání odvolal. (Seminář by stejně za pět minut skončil.) A Martin dostal za úkol připravit do příště opravdovou obhajobu založenou na spisu a jednání dotáhnout do konce.

Po semináři ho ostatní tahali na pivo. Měl hlad a jídlo v hospodě je zbytečně drahé. V duchu počítal. Když se dnes nají v hospodě, ke konci týdne nebude možná jíst vůbec. (Týden před výplatou.) Nechal se nakonec ukecat, ale pak si celou dobu strašně nadával a s každým jedním pivem si snažil vystačit co nejdýl. Ještě v hospodě dostal od Davida SMSku, že zkoušku neudělal a končí – s medicínou i se spolubydlením.

Večer to probírali všichni tři i s Adamem. Smlouva je napsaná na Davida, takže kluci musí s majitelem uzavřít novou. A protože majitel mluvil o zvyšování nájmu už předtím sám od sebe, tohle pro něj bude dobrá příležitost. Adam ze z Plzně na rovinu říká, že kdyby se zvedla jeho část nad 6000,- za měsíc, radši by dojížděl. Martin šel hned rozházet po internetech inzeráty.

Ráno inzeráty zkontroloval, ale nikdo se k nim nehrnul. Studenti měli bydlení začátkem října vyřešené.

Martin jel do práce. S meníčkama se naběhal. Po druhé se hospoda zas uklidnila. Myslel na peníze, počítal – doteď byla desítka na měsíc tak akorát. Nájem pět, žrádlo pět. Od té doby, co je ségra na intru, nedávají mu rodiče stabilně nic, jen občas mu máma něco přispěje, když přijede na víkend. (Mladší brácha je ještě na základce.) Nebyl to ale doteď žádný problém, při dvaceti hodinách týdně se dostane občas i přes jedenáct tisíc za měsíc, když jsou dobrý dýška. Víc pracovat nechce. Co by to pak bylo za studium? Chce chodit na přednášky. Právo ho štve, ale zapsal si co šlo hlavně z fildy – historie a antropologie.

Sledoval hosty. Přemýšlel, kdo z nich počítá, kolik má v kapse, a kdo má vždycky dost. Usuzoval podle objednávek. Prohlížel si vysolárkovanou třicítku, která měla dlouhé, bíle podmalované nehty a šaty, boty, kabelku i brýle jen v odstínech krémové. Počítal, kolik na sobě ta ženská nosí peněz, i když netušil, co který doplněk stojí. Kolikrát by mi její outfit zaplatil nájem? Kolik dělají ty brejle v přepočtu na Poličan?

Přemýšlel, jestli je to závist. Asi ne. Nezávidí. Nemá rád peníze a oblíkal by se v sekáči, i kdyby je měl. Štve ho jenom ta nutnost peněz. Nutnost někde bydlet a nějak vypadat, nesmrdět. Jídlo nepěstovat, ale – zase kupovat, jak jinak. I kdyby chtěl být zemědělec, kdo mu dá půdu? Rozebrali si ji dávno předtím, než se narodil. (Ani jeho rodiče ji nemají.) Díogenés ze Sinópé, jeho milovaný blázen ze sudu (a mimochodem – v mládí penězokaz), by byl dneska prostě jenom bezdomovec.

Sešli se s majitelem, který prohlásil, že nová smlouva už nemůže být na tak směšný prachy jako doteď. Takže Adam na to kašle a Martin váhá, co dál. Rozhodl se do toho jít, protože se mu pár lidí na inzerát přece jenom přihlásilo.

Bohužel si ale večer polil notebook pivem a chytrý telefon nikdy nechtěl. Ráno běžel do školní knihovny, aby odepsal třem zájemcům z veřejného počítače. Pak musel zas práce.

S meníčkama se naběhal. A ptal se šéfa, jestli by teoreticky mohl pracovat víc. (Možná spolubydlících nesežene dost.) Šéf řekl, ať se prostě domluví sám s ostatníma brigádníkama – když bude chtít někdo chodit míň, aby mohl Martin chodit víc, je mu to osobně u prdele. Jasný. Martin se nikoho na nic neptal. Nemělo cenu se ptát, je krize.

Ráno ukázal byt dvěma lidem. Prý hezký. Kdyžtak se ozvou. Nashle. A šel na vlak.

Notebook mu chyběl. Co bez něj bude doma dělat? Zabaví počítač bráchovi. Ale co dál? Zeptá se rodičů, jestli mu nepůjčí na nový. Možná by se dal ten politý opravit, ale to by mohlo být nakonec stejně drahý jako nějakej menší novej. Záleží, co se tam zkurvilo. Sledoval z okna ubíhající krajinu, teplé tóny listí, co se chystá opadat. Rád by nechal Prahu za sebou a celý víkend se toulal vesnickým babím létem, ale hlavu má přeplněnou nedostatkem – spolubydlících, peněz a času. Když nikoho nesežene, bude za říjen platit 20 000,- sám.

Rodná ves. Devět set obyvatel, jedna hospoda, jedna samoobsluha a jeden kostel. Hrozná díra. Ale ne pro něj, má ji rád. Rád by se celý víkend toulal babím létem v okolních polích a větrolamech, ale měl by se nějak připravit na ten cvičný soud. Z nádraží šel domů pěšky deset minut. Všechny lidi, co potkal, znal a pozdravil.

Martinův otec je už měsíc na neschopence. Má něco s očima. Firma ho už měsíc nechává doma a s jeho kamionem jezdí někdo jiný. Doktor by měl říct, co dál. Šedý zákal i poškození očního nervu se dá operovat, ale kdoví, co mu nakonec najdou. Špatné diagnózy se nejvíc strachuje matka. Pracuje v okresním městě za kasou v supermarketu, dojíždí 40 minut tam a 40 zpátky a bojí se, že sama domácnost moc dlouho neutáhne.

Když Martin přišel z nádraží, hned cítil klasické dusno. Máma s tátou ho pozdravili vlažně, mladší brácha se ho zpoza gauče snažil trefit gumičkou do vlasů, ségra se ještě nevrátila z intru. Co se děje? - Nic, odpověděla máma. Co se děje, brácha? - Uvidíš, až se vrátí ségra.

O půl hodiny později se objevila ve dveřích. Otec na ni hleděl, jako kdyby ji chtěl rozkousnout na dvě půlky. Pak začal - Šestnáct neomluvených hodin jen za první měsíc?! Děláš si ze mě prdel?! Máma se přidala - Jestli to povedeš stejně jako loni, můžeš na učňák rovnou zapomenout. K čemu ti platíme internát, když chodíš za školu?! Myslíš, že nemáme kam ty prachy rozuměji investovat? Půjdeš makat, když tě škola nebaví. Martin se v Praze musí živit sám, abys mohla studovat i ty. Radši bysme ty prachy měli dávat jemu, když si jich ty nevážíš!

Ségra se ani moc nebránila. A Martin teď už věděl, že se po žádných penězích na opravu notebooku ptát nebude. Řekne v Praze Vilémovi, Vilém je v balíku.

Při večeři si Martin třikrát přidal.

Celou sobotu četl Graebera, psal inzeráty a hledal pro jistotu ještě další brigádu. Na nabídky callcenter a advokátek neodpovídal. Pekárna. Administrativa. Recepční. Skladový manipulant. Brácha ho nakonec od počítače vystrnadil.

Ségra se ho ptala, jestli by jí půjčil stovku. Na cigára? - Ne, chci si koupit odlakovač a nějakej lak, mám už úplně hrozný ty nehty. - Jestli si koupíš cigára, donutím tě sníst tři lžíce popela. - Tak odnaučoval táta kouřit tebe? - Jo. - Čajový nebo polívkový lžíce? - Hádej.

Měl ségru rád, ale procházela zrovna tím nejnesnesitelnějším obdobím. Na facku! Chtěl jí promluvit do duše ještě trochu, ale zrovna v tom mu zazvonil mobil. Volali z pekárny - To vy jste psal, že se manuální práce nebojíte? Vypadl nám člověk na zejtra večer. Mohl byste přijít? Martin chvíli váhal, ale pak si řekl, že by to měl vzít – co když se nikdo jiný neozve? - Super, zejtra v osm buďte tam a tam. Pokud možno v bílým. A vyspěte se předtím.

Ségra se ho ptala, proč shání další brigádu. Neřekl jí o problému s bytem. Řekl jí, že jestli nedodělá školu, ostříhá jí ve spánku vlasy, udělá z nich woodoo-panenku a bude jí dnem i nocí přivolávat rakovinu.

V neděli šel na vlak už v pět hodin, aby stihl být v pekárně na osmou. V Kolíně si do kupéčka přisednul namakaný chlápek s velkým vakem plným výstroje a s hokejkou, který pak hned s hudbou v uších usnul. Tenounké kabely mu vedly z pecek v uších, v půlce cesty se sjednotily a  pokračovaly k telefonu v peněženkovém pouzdru, zavřeném na magnetickou přezku. Martin si chlápka prohlížel, počítal, kolik na sobě a ve vaku nosí peněz, přestože netušil, kolik tepláky s třemi pruhy, tenisky Nike Air, bunda Tommy Hilfiger a hokejová výstroj stojí. A pak ho napadlo taky spočítat, kolik (pokud vůbec) má peněz v pouzdru od mobilu, v přihrádce na bankovky.

Ale nedělal dál nic, nehýbal se, jen si chlápka spícího s otevřenou pusou a jeho pouzdro na telefon prohlížel. Myslel na kapsáře a Angličanky. Na adrenalin. Na to, jak by mu chlap rozbil hubu, kdyby otevřel oči právě ve chvíli, kdy Martinova ruka rozepíná magnetickou přezku. Bavilo ho to, ale byla to jen suchá recidiva. Muž s otevřenou pusou začal tiše chrápat, pak sebou trochu trhl a rychle polkl, ale oči neotevřel. Kolem okna proběhlo několik modrých cedulí s názvy nádražíček, kudy rychlík projížděl a nezastavoval. Martin hleděl na chlápka a nemohl přestat myslet na přezku. A pak si najednou řekl – A co? Klidným, přesným pohybem jeho ruka vplula na dosah protějšího stolečku, prostředníček k němu trochu přimáčkl pouzdro, aby sebou nesmýkalo, palec odsunul na stranu přezku a ukazováček jemně pouzdro otevřel. Martin upřeně hleděl na chlápkovu otevřenou hubu. Pak jeho pohled skočil na pouzdro, kde byla v přihrádce na vizitky zastrčená stovka a pod ní další, modré bankovky. Martin se jemně usmál a pouzdro zase zavřel, na přezku. Endorfin. 

V pekárně ho nejdřív zjebali, že nemá bílý hadry, pak ho naučili ohýbat tupláky. Hodinu na plechu ohýbal těsto vylézající z mašiny do U a plechy odnášel do regálu na kolečkách. Potom mu dali rukavice a až do rána shazoval hotové rohlíky z rozpálených plechů do pekařských beden. Počítal, aby bylo v každé dvacet čtyři tupláků nebo čtyřicet klasických. Občas ho přišla seřvat ženská z expedice, že mu v bedně rohlík, dva, tři chybí nebo přebývá. Píčo jedna, tak od toho tam snad seš, abys to zkontrolovala, tak z toho nedělej drama, pomyslel si Martin několikrát za noc.

Když se mu práce po pár hodinách zautomatizovala a myšlenky se oprostily od rohlíků, vzpomněl si občas na chlapa s hokejkou. Měl jsem mu jednu z těch bankovek pod stovkou vytáhnout. Klidně bych pak mohl sedět v kupé dál, nevšiml by si, ani kdyby pouzdro otevřel. I kdyby prachy přepočítával, stejně by ho nenapadlo, že jsem ji vzal já, to ji spíš vytřepal anebo už utratil. Měl jsem mu aspoň tisícovku vzít.

Nebyly to ale myšlenky, kterými by se zabýval. Nepřemýšlel, co měl udělat. Nepřemýšlel vůbec. Byly to myšlenky, které přicházely samy, mezi jednou a druhou pekařskou bednou, mezi třiadvacátým a čtyřiadvacátým tuplákem. Nepřemýšlel jako zloděj o penězích, přemýšlel o provedení, stejně jako přemýšlí útočník po zápase, že to měl kopnout jinak – a jak.

Nad ránem naposledy pozametali, těžkou lopatku plnou soli a kmínu vysypal do koše a zeptal se vedoucího, který se tu teprve teď objevil krásně vyspaný, jak by mohl chodit dál. - A jak jste na tom s časem? - Zítra bych zase mohl, ale jinak chodím ve středu ráno do školy, třikrát týdně  mám brigádu jinde, to bych mohl přijít leda až kolem půlnoci a... Pekař ho zastavil a řekl, že potřebuje někoho, kdo by mohl chodit každou noc.

Takže byl zas bez (druhé) práce. Seděl se ztěžklýma nohama i rukama v metru a v podpaždí měl velký kus zbylého, upečeného těsta, který se normálně nechává ztvrdnout a pak se vozí do ZOO slonům, ale Martin se nestyděl zeptat, jestli by si ho nemohl vzít. Bude mít dva dny co jíst.

Vystoupil z vagónu a sunul se unaveně k eskalátorům, kolem něj čile cupitali vyspaní lidé do práce. Vkročil na zubatý schod a nechal se nést zmoženě opřený o macatý jezdící pruh gumy. Musí Vilémovi zavolat co nejdřív nebo si půjčit od někoho počítač. Možná má Vilém nějaký starý zapomenutý notebook na dně šuplíku. Cokoli. Jen aby mohl rychle sehnat spolubydlící a dělat věci do školy.

V tom kolem něj prošla ženská na vysokých podpatcích, stoupala nahoru, ale po pár schodech se zastavila – ženská se zlatou rozšklebenou kabelkou za nemálo tisíc, ze které koukala stejně zlatá peněženka, jako by říkala - Chcete mě? Mezi ženou a Martinem stáli dva dělňasové, ale schod hned pod ní byl volný. Martin intuitivně, bez rozvahy hned oba chlápky předešel a opřel se o gumový pás jako předtím. Hleděl na peněženku a myslel na to, kolikrát mu Vilém už půjčil, kolikrát mu pomohl a že se mu vlastně vůbec nechce pořád ho s něčím otravovat. Ženská se zlatou kabelkou upřeně zírala do chytrého telefonu ve zlatém pouzdře a pak dokonce vytočila číslo a začala žvanit s nějakou známou. Byli v půlce jezdících schodů a Martin si všiml, že pod stropem na jejich konci je namontovaná kamera. Je zatím daleko a z tohohle úhlu by moje ruka stejně nebyla vidět, říkal si, ale váhal. Jeli tempem ke kameře, ke konci eskalátoru, blíž a blíž. Teď? Tak dělej. Máš strach? Tak honem. Jaké problémy jí asi způsobí? Prostě si bude muset vyřídit občanku, novou platební kartu, průkazku do fitka, já nevím. Nic tak strašnýho. Tak dělej. Teď. Teď!

Ale schody s nimi vystoupaly až nahoru dřív, než se dokázal odhodlat. Jako by se mu ulevilo, hlavou mu proletěla myšlenka, něco jako – Ne, nebudu zloděj. Ale to slovo, na které sám pomyslel, ho pobouřilo. Zloděj? Samozřejmě, že nejsem zloděj a nebudu zloděj. Chci jen zaplatit nájem, kurva. Opravdu musím hrát tu hru na spořádanýho občana? Iluze meritokracie. Kdoví, co ta ženská vlastně dělá? Asi to nebude zdravotní sestřička nebo učitelka. Za tu kabelku by zdravotní sestřička musela vysolit celý svůj plat. Srát na to. Nepochybuju o tom, že ta píča má víc peněz, než potřebuje. Každý, kdo má iPhone, má víc peněz, než potřebuje.

Protože šel celou dobu za ní, po schodech ven na ulici, stál teď najednou s pořád ještě telefonující ženskou na přechodu pro chodce a svítila červená. Už nepřemýšlel, v hlavě měl ticho, ale z prsou slyšel své silně rozbušené srdce. Ve chvíli, kdy naskočila zelená, natáhl ruku a prostě vzal tu zlatou peněženku, zvedl ji do vzduchu, jen mírně ji pozvedl z rozevřené kabelky. Žena se dala do kroku a její vysoké podpatky klapaly po zebře. Martin peněženku strčil do kapsy a vydal se opačným směrem.

Tři stovky! Blbý tři stovky! Milion kreditek, vizitek, píčovinek a fotka nějakýho psa, ale jinak jen tři blbý pomačkaný stovky. Ty vole!

---