Světlo ve tmě čtvrtá část

Světlo ve tmě čtvrtá část

Po zaznění posledního tónu se naše ruce pustily. Stále jsem byl trochu omámen kouzelnou chvíli, kterou dokázala svou přítomností vytvořit. Hned na to nasadila svůj bojovný výraz. Chtěla mě opustit. Bylo to zřetelné gesto, když jsem Adele rychle zadržel. „Pokud odejdete všichni zpozorní a nakonec zjistí co se děje. Musím vás odvézt zase zpátky k Vévodovi. Souhlasíte?“ Můj stisk trochu povolil, ale nechci přijít o její přítomnost. Něco ve mně se pomalu uvolňovalo a rozpouštělo. Nevím co je to za pocit, jen jí nechci pustit úplně. Bojím se, že by zmizela. „Dobře. Pro tentokrát.“ Dodala, když se rozhlédla po přítomných hostech. Většina upírala zrak právě na nás. Někdo ještě stále tleskal našemu dokončenému tanci. Hned na to se hrnul zástup s gratulacemi. Bylo to nekonečné, než se nám povedlo dojít k Vévodovi.

„Slušelo vám to děti. Brzo oznámím datum svatby.“ Projel rukou vousy. Bylo vidět, že přemýšlí o vhodném datumu. Musím se do toho vložit nebo Adele uteče. Držela se mě křečovitě za nabídnuté rámě a s každým slovem stisk zesiloval. Evidentně se stresovala z téhle události. Vzpomněl jsem si na větu, kterou mi řekla Helen na stadiónu. „Má k tomu svůj důvod.“  Nosila pánské oblečení. Odmítla třicet potencionálních manželu, kteří byli zajištěni a pocházeli z vybraných rodin. Jezdila na divokém koni jako by utíkala. Možná, že chtěla být volná. Měl bych zjistit co se vlastně stalo v minulosti a nejlepší řešení je, se Adele zeptat. Možná mi časem řekne celý příběh. Sám v sobě mám docela chaos. Zatím neznám pravý důvod. Proč to dělá? Má snad někoho? Ta myšlenka se mi ani trochu nelíbila.

Vysvětlovalo by to většinu nezodpovězených otázek, na které se zatím nemůžu zeptat. Vévoda pozvedl křišťálovou sklenku. „Děkuji všem přítomným, že jste přišli. Rád bych ještě jednou připil na svoji vnučku. Vítej doma drahá Adele a ať tady najdeš svoje štěstí.“ Spiklenecky při tom přípitku na mě mrknul. Vzal jsem  dva poháry z podnosu sloužícího a podal jeden Adele. Ze zdvořilosti si ho vzala, ale nijak neprojevila zájem. To štěstí co jsem viděl bylo jako motýl. Proletělo a už se neukázalo. Dotkla se rty poháru, ale nenapila se. Ona opravdu nechce nikoho po svém boku. Začínám být zvědavý na tuhle malou osobu. Úplně rozezněla poplašné zvonky, které mě varovali, abych do toho nestrkal nos. Nevím proč, ale nedokážu to nechat být. „Co malá procházka?“ Zřejmě odmítne. „Omluv nás dědečku.“ Okamžitě se toho chytila a doslova mě odtáhla. Do zahrady se šlo prosklenými dveřmi. Tato část byla pro ostatní uzavřena. Řekla něco jednomu ze sloužících a ten otevřel.

Čerství vzduch působil skvěle na rozbouřenou mysl. Bylo jasně patrné jak rychle venku pookřála. Přeruším tu ničím nedotčenou chvíli. „Chtěl bych si s vámi promluvit.“ Otočila se za hlasem. „Dnes se toho stalo víc, než dost. Lokaj vám nese kabát a vzadu přistavili kočár. Dobrou noc.“ Dala se cestičkou napravo, když se na levé straně ukázal sluha. „Vaše věci pane. Tudy pane.“ Ona mě opravdu nechala vyprovodit. To je první, kdo si něco takového dovolil. Musel jsem uznat, že má opravdu odvahu, ale za ní se skrýval strach. Chtěl bych nahlédnout za tu masku, kterou ukazovala a odhalit její pravou tvář. Naposledy se na ní podívám a opustím Vévodovo panství.

Uběhlo několik dní od onoho večírku a Helen odmítla všechny moje pozvání. Celé město žilo zprávou o naší nastávající svatbě včetně mojí sestry Terezy. Ať řeknu cokoliv stejně mi nevěří. Stále říká to svoje. „Můj bratříček se zamiloval.“ Nevím, kde k tomu přišla. Snažím se jí vysvětlit situaci a nastínit fakt, že se neožením. „Nechci nic slyšet a koukej dojet k Vévodovi. Ta tvoje psaníčka, bych odmítla taky.“ Hodila mi před obličej úhledně napsaný lístek s pozváním na vyjížďku. „Osobně tě nemůže odmítnout a Vévoda ti rád pomůže.“ Dodala a odcupitala ke stolu, kam jí služebná přinesla čaj. „A dřív se nevracej.“ Co na plat. Nechal jsem si osedlat koně a vyrazil na vyjížďku sám. Nikdo mě nebude nutit.  Možná, že je to tak lepší.  Nevědomky se kůň pohyboval směrem k městu. Bezcílně bloumám, až zastaví před známou branou. „Pane Finelat jste vítán.“ Sluha chytil uzdu koně a já seskočil. Na nádvoří pobíhalo služebnictvo. Chci se zeptat co se děje, když se ukáže sám Vévoda. „Jako na zavolanou Felipe.“ Ukloním se podle starého zvyku. „K vaším službám. Děje se něco?“ Lusknul prstem a  sloužící zmizeli. „Ano. Adele zase zmizela. Ta holka mě přivede do hrobu. Místo toho, aby se učila etiketu a způsobnému chování utíká do lesa. Je stejná jako její matka.“ Přes obličej mu přelétl smutný výraz a nakonec zůstal slabí usměv. „Hodně mi jí připomíná. Určit je zase tam.“ Ukázal směrem na starý les, kde mi posledně zmizela. „Je to oblíbené místo její matky. Běžte a přiveďte jí na večeři. Samozřejmě jste také zván.“ Rozloučil se a odešel do útrob domu.

Stejně si musíme konečně promluvit. Takhle to dál nejde. Lidé si začínali obracet, když jsem někam vyrazil sám bez Adele zrovna jako dnes.Odvážně jsem udělal poslední krok do lesa a držel se vyšlapané cesty. Popadané větve a divoce rostoucí květiny obklopovali cestičku a z druhé strany byl prudký sráz dolů. Neprosekané houštiny a zurkot vody mě vedl pořád dopředu.Musím dávat pozor na každý krok, abych se nesmekl. Voda byla slyšet čím dál blíž, až se přede mnou vynořil malý vodopád. Dole pod ním seděla Helen. V rukou měla blok a něco si kreslila. Snažil jsem se přiblížit, abych se mohl podívat. „Co tady děláte?“ Blok rychle zaklapla a otočila se na mě. „Jste stále ve střehu. Kdo vás to naučil?“ Chvíli mlčela, než jsem si přisedl na vedlejší kámen. „Můj adoptivní otec lovil zvířata. Často mě bral sebou.“ Zase ten její tón, kterým mi naznačovala, abych odsud vypadl. „Co kreslíte?“ Zvědavě jsem zabloudil k bloku. „To vás nemusí zajímat. Ostatně nejsme ani blízcí přátelé. Chci být sama.“ Obrátila se na druhou stranu a nevěnovala mi pozornost. Minutu strávené na tomto místě mě uklidňovaly.

„Vy jste ještě tady.“ Já se snadno nevzdávám. „Chcete se pomalu vrátit? Brzo se setmí.“ ¨Podíval jsem se na oblohu se zapadajícím sluncem. „Ano, ale bez vás!“ Pohotově vstala do odložené brašny dala blok a tužku a snažila se přeskočit pár kamenů. „Nechte si pomoct.“ Odehnala mě rukou, když na dalším kameni zakopla a mírně se zakymácela. Je tvrdohlavá, ale to mě ještě nezná. „Jdeme.“ Chytím Adele za ruku a pevně jí sevřu. Ať chtěla nebo ne nedokázala se vymanit a musela jít za mnou. „Dobře vyhrál jste. Hlavně, že pak odjedete.“ To mě tak moc nesnáší? Já se v její přítomnosti docela bavím. Trochu jsem se usmál nad její povahou a pokračoval v cestě. Les nás v pořádku pustil ven. Rozdělila naše ruce. „To by stačilo.“ Podíval jsem se zpříma do jejích hnědých očí. Neuhnula a trucovitě bojovala. „Tím bych si nebyl tak jistý. Vévoda mě pozval na večeři. Měli by jsme si konečně promluvit o našem vztahu.“ Cože? To myslí vážně. Tenhle muž mě začínal dohánět k šílenství. „Co to vykládáte. My nemáme žádný vztah!“

„V soukromí ne, ale oficiálně to nemůžete popřít. Brzo nás začnou podezřívat. Mám několik otázek, na které dnes určitě dostanu odpověď!“

p.s další díl na Vánoce :)