Žádný tričko počmáraný lihovkou, vole (Chudák III)

Naučili ho krást. Za bílého dne během chůze po chodníku, v metru při vystupování ze dveří, v supermarketu u zeleniny, kde paní potřebuje obě ruce na zvážení kila mrkve, tak nechá často tašku ve vozíku. Brali mladým, starým i těm nejstarším. Robin Hood by neměl radost z okrádání babiček, ale ti dva zřejmě nerozlišovali, nedívali se lidem do tváře, nýbrž jen do kapes a do kabelek. Když vyšli ze supermarketu na ulici, Martin jim řekl, že tu starou paní okrádat neměli. Cikánka vytáhla z kapsy její peněženku a podívala se dovnitř – 541 korun. Mám fakt debilní pocit, řekl Martin. Kluk se divil, co to řeší za blbosti. Martin -

Proč nejdeme radši někam do hospody? Lidi, co jí po hospodách, budou mít víc peněz, než důchodci v supermarketu.

            Není to jedno? Cestou do hospody se můžem stavit v marketu, ne?

            Babičky fakt okrádat nechci.

            Seš nějakej citlivej.

V duchu si říkal, že je spíš totální kokot. Do čeho se to namočil? Má jít zpátky peněženku vrátit? Dají paní bez občanky důchod? Bude zmatená. Bude muset tam a tam. To mě fakt sere. Přemýšlel a ti dva už šli zase dál. Dejte mi ji, řekl nakonec. - Co chceš dělat? - Holka mu peněženku dala, ale bez peněz. Martin se vrátil a cestou strčil dovnitř pětistovku, kterou ukradl jinde o půl hoďky dřív. Babička byla ještě mezi regály s čokoládou, prošel kolem ní a nenápadně hodil peněženku do vozíku.

            Hele, musíme si dát nějaký pravidla. Důchodce fakt okrádat nebudu.

Seděli na schodech nad kašnou, co se u ní zapálil Jan Palach. Martin taky hořel morálními dilematy -

Říkals, že je dobrý, jak slušně vypadám. Že s takovýma hadrama se dá jít i do drahých restaurací. Tak proč mě taháte do Billy okrádat babičky?

            Oukej, s nóbl pánem budem chodit jenom do nóbl podniků.

            Nejsem žádnej nóbl idiot. Ale přece se musíte občas zamyslet nad tím, komu co berete?

Bílej kluk i mladičká cikánka na něj hleděli znuděně a bezradně jako šestileté děti, které šly omylem na matiku s třeťáčky. Pokračovali dál, směrem k IPáku a nahoru až ke Korunní. Když potkali kontejner na šaty pro charitu, kluk vzal cikánku na ruce, vysadil ji výš a ona začala vyhrabávat oblečení ven. Lidi chodili kolem, otáčeli se za nimi, pokračovali dál, a zaskočený Martin se snažil dělat, že k těm dvěma nepatří. V parku u vodárny se mezi keři převlekli, původní hadry z části schovali do batohu, z části vyhodili.

Vlezli pak do zóny fastfoodů a restaurací v nejvyšším patře obchodního centra Flora. Celý ten první den byl Martin na konci řetězu – do kapes sahala většinou holka (mimo jiné protože byla ještě mimo zákon), podala lup týpkovi, který situaci hlídal, a ten to poslal zase dál – Martinovi. Teď ho ale vyzvali, ať to zkusí sám. Seděli vedle tří mladých holek, tak šestnáctiletých, které do sebe skloněné nad tácky cpaly cosi z Mekáče. Martin byl zády k opěradlu židle, na kterém měla jedna z nich pověšenou kabelku. Cikánka koutkem oka čekovala holky a současně pohledem uklidňovala Martina, jehož ruka poslepu nahmatala dlouhý řemínek. Kabelka byla hrozně nízko. Jak se k ní dostat nějakým přirozeným úkonem? Zavázat si tkaničku? Pokoušel se po řemínku prsty „přeručkovat“ až ke kabelce, ale tím se druhý konec popruhu napínal a hrozilo, že z opěradla sklouzne. Cikánka viděla, že je bezradný, a rozhodla se mu pomoct. Vstala, šťouchal ho jemně loktem do ramene a pak přistoupila k vedlejšímu stolu - Holky, nevíte, jaký je tu heslo na wi-fi? - Dívky na ni upřely pozornost, přestože neměly chuť se s ní bavit. Říkaly, že je tu wi-fi bez hesla, cikánka zase že s heslem, ony že bez hesla, a tak dál. A Martin, který měl teď možnost dívat se přirozeně jejich směrem, mezitím nejbližší z dívenek prohledal kabelku.

Brali i telefony a taky občanky. Apple prý prohlásil, že se iPhone nedá hacknout. Možná nedá, ale překupníci za něj platí. Dva kapsáři a učeň Martin přišli na roh Jungmannky a Palackého. Postával tam velký chlap oblečený jako slušňák, s malou taškou přes rameno a baleným cigárkem. Za dva telefony a tři občanky jim dal dva tisíce osm set. Občanky se v Řecku prodávají migrantům.

Vrátil se domů a zavřel se ve svém pokoji. Počítal – po rozdělení na tři části mu připadlo z celodenní kriminální činnosti 4238 Kč. Nemusí už hledat další spolubydlící, napadlo ho hned. Přesto sedl k počítači a zkontroloval odpovědi na své inzeráty. Potom hodiny a hodiny četl další rozsudky pro Viléma a myslel na to, jestli je anebo není ještě větší hajzl, než ten chlap, co chce vymrdat se svým bráchou a kvůli kterýmu ty tuny textu vlastně čte. Měl pocit, že není. Babičce peněženku přece vrátil! Nebo je? Co ti ostatní? Otcové od rodin, matky samoživitelky. Nebo – zkurvení byznysmeni a blbky z kanceláří? Nevěděl, koho okradl. Ta anonymita k tomu patřila, nikdy nebude vědět. Ale doufal, že nikomu neublížil. Nebo aspoň příliš neublížil. Kdyby mohl, rozhodoval by se nejradši sám, koho obrat a koho ne, ale to by se na něj parťáci vykašlali. Útlocitná panička – odhadl, co by si o něm mysleli, nebo už myslí. Co jsou ti dva vlastně zač? Evidentně moc nepřemýšlejí o tom, co dělají. Evidentně celkově moc nepřemýšlejí. Asi to k tomu patří. To já jsem anomálie. Seminárka o etice kapsářů skončí konstatováním, že nebyla nalezena žádná intelektuální aktivita, a bude dlouhá jen dva řádky – nadpis a tato věta. No nic, budu psát o neviditelné kultuře pracující třídy.

Vilém ho pozval na pivo, aby probrali, co Martin k spoluvlastnictví nemovitostí našel, a Martin ho překvapil tím, že za sebe údajně zaplatí sám. Vilém byl s rešeršemi spokojený, ale řekl, že by potřeboval ještě něco -

            Dám ti další litr na ruku, když se mnou půjdeš i na projednání tý věci.

            Kam jako?

            Na normální schůzku s protistranou.

            Nejsem právník, jak tam můžu bejt?

            Hovno. Už jsem takhle řešil pár věcí. To je normálka.

            Nemůžeš zastupovat klienta, když nemáš advokátní zkoušku.

Vilém si dal symbolicky ukazovák na rty, jako by chtěl šeptnout Psssst -

            To nikdo neví. Anebo, dejme tomu, že jsem vinklář.

            K čemu potřebuješ mě?

 Ty to máš teď načtený. Kdybych nevěděl jak dál, půjdem se za dveře poradit. Hm? Dva litry na ruku!

            Jestli ti jde jenom o tohle...

            Ale musíš se na to trochu vyfiknout. Žádný tričko počmáraný lihovkou.

Vilém mu půjčil starý oblek, protože Martin žádný neměl. Byl mu o číslo větší. Vilém si ho pak pečlivě prohlédl, od hlavy k patě - A co ponožky? - Co jako? - Máš černý ponožky? - Možná. Nevim. - Vilém viděl, že ponožky s podivným vzorem, které měl Martin zrovna na nohou, mají na obou patách díry jako pětikoruna. Půjčil mu i ponožky.

Den nato přišli do prostor advokátní kanceláře, kde Vilém pracoval. Bylo to několik pěkně zařízených, velkých místností v dost drahé lokalitě. Na gauči v chodbě se už krčil zástupce protistrany i s protistranou – padesátiletým, životem unaveným, trochu zanedbaným hromotlukem, který měl na čele velkým písmem napsáno NAIVNÍ BLBEC. Přesunuli se pak do jednačky, Vilém nechal přinést kafe a ukázal svému protihráči plnou moc podepsanou klientem. Pak spustil. Martin brzy pochopil, že tam dělá stafáž, a právě o to jde. Vilém o sobě neřekl přímo, že je advokát, stejně jako neřekl, že není advokát. Martin v obleku samozřejmě, i přes svou chlapeckou tvář, působil seriózně. Přestože se zástupce protistrany snažil odpovídat věcně na Vilémovy teze a dávat najevo, že se nebojí jít k soudu, pohled jeho klienta těkal z obleku na oblek, z drahého skleněného stolku na drahý kávovar za prosklenou stěnou, ze stylové Vilémovy propisky ke krásnému výhledu z velkého okna – a hromotluk dostával pocit, že proti téhle bandě stylových pražských advokátů, kterou si jeho brácha platí, nemá šanci. Vilém se chtěl dohodnout, k soudu nechtěl a ani nemohl, neměl advokátní zkoušku. Šéf mu dal za úkol vyřešit to dohodou, protože na tak nicotný spor jejich opravdoví právníci ani koncipienti nemají čas. Ale dobrou dohodou, výhodnou pro klienta. Martin právě pochopil, o co jde, a chtělo se mu utéct. Ten zmrd, do čeho mě to tahá? Taky si ty nálezy Ústavního soudu ohejbá pěkně podle svejch potřeb. Ten vesnický advokát mu to ale žere, nemá čas to ověřit. Vilém samozřejmě vše zakončí mile proneseným ultimátem - Pokud se dohodneme dnes, jsme ochotni ještě v některých detailech ustoupit, ale po zahájení soudního řízení budeme postupovat bez kompromisů.

Protistrana vyměkla. Dohodli se. A Martin, který tam jen seděl a celou dobu neotevřel pusu, měl ještě horší pocit, než když okradl babičku. Nemovitost nemohl tak lehce vrátit. Bylo to totiž (skoro) legální. Když ten naivní blbeček se svým zklamaným advokátem zmizeli, Vilém Martinovi nabídl, že by u nich mohl taky pracovat. Zeptá se prý šéfa, určitě by se jim další člověk hodil. Ale Martin nechtěl.

Šel krást. Sešli se u Koně krátce před polednem, chtěli využít obědovou pauzu nejrůznějších pražských zaměstnanců. Kradli v dobré restauraci, u okýnka s kebabem i v jídelně Světozor, páchnoucí přesmaženým tukem. A pak najednou kluk s cikánkou řekli, že dnes končí - Teď si půjdem koupit něco dobrýho. - Martin navrhl, ať obejdou ještě pár míst, než bude muset do práce, vždyť zatím „nenastřádali“ ani osm stovek, ale moc ho nevnímali. Byli nervózní a roztěkaní. Martin pochopil, že mají absťák, když se na Václaváku rozběhli hned za prvním černochem v kostýmu, kterého uviděli. Ten je zavedl ke kolegovi skrytému v jedné z pasáží a prodali jim dávku fetu. Martin se zeptal, co to je. - Pervitin. - Nabídli mu, ale zavrtěl hlavou a bylo mu divně. Tak už vím, co jsou zač. Žádná kapsářská etika. Etika fetu. Uvařili to a píchli si peří do žíly. Byli zachovalí, píchali si jehlu zatím do ruky. Jak budou vypadat za pár let? Mají šanci přestat? Měl bych tu začít teď agitovat, že drogy jsou špatný? Martin byl naprosto bezradný. Jeho kapsářské dobrodružství mělo tu nejblbější, nejpravděpodobnější pointu. Jsou to feťáci, of course. Šel do hospody, převlekl se do pinglovského stejnokroje a když běhal s tácem s pěti půllitry mezi stoly, měl pocit, že je to mnohem jednodušší práce, než procházet Prahou, trénovat prsty a přemáhat strach.