Je zločincem pytlák nebo ten, kdo staví plot? (Chudák IV)

 

Přemýšlel, co na sebe. Jak moc je to „oficiální“? Jde k soudu, ale jen do kanceláře, zároveň to vlastně patří do výuky – měl by se obléct tak, jak chodí normálně do školy. Stejně nic oficiálnějšího nemá, snad jen tu jednu proužkovanou košili. Začal si vybírat z triček – dvě od ségry, bílé se speciálním potiskem, tvář Jana Kellera z kandidátky do Evropského parlamentu a na druhém v podobné „občankové“ kompozici John Lydon z éry Sex Pistols. Příště si řeknu o Snowdena, pomyslel si. Pak tu byla další bílá trika s názvy jeho oblíbených interpretů, které na ně napsal prostě ručně lihovkou a po seprání znovu obtáhl – Sex Pistols, PiL, Hater a Nohavica. Měl ještě nějaký černý a barevný trička, ale vybral Hatera.

Z tramvajové zastávky to bylo ke Krajskému soudu v Praze minutu pěšky. Policajti u vstupu ho nechali projít „rentgenem“ a prošacovali. Pak zavolal asistentovi soudkyně a ten pro něj přišel. Procházeli chodbami obrovského justičního paláce. Na konci jedné z nich, než zmizel ve dveřích, se mihl asi čtyřicetiletý muž v cyklistické helmě, který vedl do své kanceláře horské kolo. Dorazili konečně k soudkyni. Romaničová, představila se a podala mu ruku. Asi padesátiletá slušná dáma v pohodlném svetru. - Dáte si kafe? - Bylo už uvařené.

Proč jste se rozhodl studovat právo?

Vůbec nevím. Byl jsem na konci gymplu úplně bezradný. Prostě jsem to zkusil a vzali mě. Naši měli nějaký mlhavý povědomí, že za prestižní obory se považuje právo a medicína. Na mědicínu jsem odvahu neměl.

Dnes už byste věděl?

Jo, cokoli kromě práva.

Medicína?

Ne. Spíš antropologie, sociologie, historie, filozofie nebo něco kolem literatury. Cokoli. Ale rodičům by se to stejně nelíbilo, nemá to využití.

Martin při slově „využití“ nakreslil do vzduchu uvozovky. Soudkyně pokračovala -

Vypadá to, že vás zajímá všechno, jenom ne právo.

Dalo by se říct.

Zklamalo vás nebo je to prostě jenom moc velká nuda?

Obojí. Člověk na škole samozřejmě ztratí iluze o... dejme tomu spravedlnosti. Zjistí, jak je právo nedokonalé, variabilní a... vlastně celé vymyšlené. Není to žádná vyšší spravedlnost, která by sama věděla, co jak má být. Je to jen hromada názorů, interpretace zákonů, které kdysi někdo napsal, jenom taková hra.

V podstatě ano.

To je přece hrozný. Někde jsem četl, že právo stojí na autoritě zákonodárce a zákony platí prostě tím, že je lidi uznávají. Myslím, že to byl citát na úvod v nějaký knížce od Přibáně. To je přece směšný. Jak může být právo zaručený jen autoritou zákonodárce? Co když jeho autoritu někdo prostě neuzná?

To se může stát dost lehce. Ale právo musí i tak fungovat. Je to nějaký řád, je to vlastně samotný stát, i když justice je na státu nezávislá. Jinak by vládl chaos.

Ale jak můžete soudit někoho, kdo s tím třeba vůbec nesouhlasí? Jistě, řekne se – Neznalost neomlouvá – a policajti ho k soudu prostě přivedou, ale ve své podstatě je ten monopol na spravedlnost přece hrozně směšnej. Takhle můžou třeba v Austrálii soudit nějakýho Aborigince, že pytlačí na cizím pozemku, ale on vůbec nevěří na soukromé vlastnictví půdy. Není to uhozený?

Je. Ale v praxi tak extrémní případy moc často neřešíme.

Ne? V podstatě by se ten problém dal přece přenést i sem – proč je pytlačení zakázaný? Kdo si dělá právo na vlastnictví divokých zvířat?

Stát. A zprostředkovaně Myslivecká jednota.

A je to tady. Byly doby, kdy se považovalo za zločin, když někdo ohradil kus země a řekl, že je to jeho. Dnes se naopak považuje za zločince pytlák. Co dává větší smysl? Nějak se to pořád vyvíjí, lidi si myslí různý věci. A mně přijde vtipný, že může bejt někdo odsouzený za něco, co napřesrok už třeba trestný nebude.

Soudkyně se usmála a upila z šálku. Martin se rozpomněl na začátek tématu -

Ale hlavně – právo nejde k podstatě. Spíš vytváří ve světě, který je přehlcený virtuálním balastem, ještě větší chaos, i když vy říkáte, že chaosu brání. Proto mě to táhne spíš k antropologii, fenomenologii a tak dál – protože mám pocit, že se tahle užvaněná civilizace už nevyzná v tom, co za dlouhý věky nakecala. Všichni už zapomněli na původní přirozený pohled na věci, protože se všechno musí furt přepisovat, interpretovat, vážit, upgradeovat, vymýšlet další hora virtuálních blbostí, který všechno ještě víc zmatou. Fascinuje mě, jak to mohlo zajít tak daleko, že takzvané právo ženy na plánované rodičovství, což je prostě jen jakýsi ideál, výmysl, konstrukt, je v praxi váženější, než zcela konkrétní, materiální, biologický život zárodku člověka. Nejsem žádný aktivista, ale tohle mi přijde úplně ujetý.

Soudkyně mimoděk zavadila pohledem o slovo „Hater“ napsané na Martinově tričku -

Takže... nechcete být součástí té hry na právo?

To neříkám. Něco dělat musím. A nic jinýho neumím. Možná bych mohl být státním zástupcem.

Proč státním zástupcem?

Advokáty nesnáším. Justice – to uvidím tady u vás, ale mám pocit, že je to hrozně umořující potýkání se s lidskou blbostí. Není? Lidi, co se dokážou dohodnout, přece k soudu nechodí.

Soudkyně se usmála a přikývla, Martin pokračoval -

Takže... Bych snad mohl být tím prokurátorem, i když o trestním právu toho moc nevím. Ale stejně nevěřím, že by se dalo dosáhnout na tu opravdu velkou kriminalitu, v politice a tak. A žalovat ty malý ryby, co někde chytli při činu...

V tu chvíli si uvědomil, že mluví o sobě. Poprvé za celou dobu v téhle místnosti si vzpomněl, že denně krade. Mluvil o pytlácích, protože to někde četl a věřil tomu, ale nespojoval to nijak se sebou. Až teď. Soudkyně si na židli poposedla a narovnala se, jako by se „kafe“ už chýlilo ke konci -

No, uvidíte, jak to tady u nás chodí. Třeba justici přijdete na chuť. Přemýšlíte zajímavě. Pokud jste si myslel, že soudci naplňují jen literu zákona, tak vás potěším, že mnohem radši slyším někoho, kdo přemýšlí o pytlácích a plotech, než přednes našprtaného textu zákona o myslivosti.

Odpoledne se sešel se zbytkem party pod Koněm. Viděl, že jsou komplicové v dobré náladě. Dokonce si poprvé začali opravdu nenuceně povídat. V jednom baru, kde si přisedli ke skupince čínských turistů, kluk vyprávěl o svém dětstí v jihočeské vesničce, kde chcípl pes, o elektrotechnickém učňáku v Plzni, odkud ho vyhodili, a o tom, co vlastně dělá tady v Praze celé dny – nic, peníze nahází do beden, spí většinou v herně na židli nebo ve squatu, občas si zaplatí hotel, to znamená sprchu a pračku. Jednou by prý chtěl mít rodinu, popíchl loktem cikánskou holku vedle sebe. Martin se chtěl dostat k jeho názorům na svět, ale nic extra nedostal – policajti jsou zmrdi, hlavně tě nesměj chytit, práce je nuda, přece se nenechám buzerovat, kradou všichni, tak proč bych já nemoh. Plus – fet je svinstvo, ale život je s ním snesitelnější. Zatím, pomyslel si Martin, ale neagitoval. Zaplatili a šli, i s jednou číňanskou peněženkou.

Později na ulici, když se snažili obrat ženskou za chůze, si všiml jeden kolemjdoucí cikánčiny ruky v cizí kabelce a začal prudit. Martin byl na konci řetězu, sledoval z bezpečí, jak se z toho parťačka drze vykecává a její zachráněná oběť konsternovaně valí oči. Ani kluk nakonec nezasáhl, sledoval z povzdálí, jak situace utichá a všichni si jdou zase po svých. Vyprávěl pak Martinovi, že bulharské kapsářské bandy mají své vlasní právníky, kteří, když benga někoho seberou, hned přijedou na stanici a vysekají ho z toho. Šli pak krást do metra, Martin vzal telefon nějakému skejťákovi. Hned ho vypnuli a šli prodat do Jungmannky hodně pod cenou.

Vrátil se domů s nákupem – chipsy, chleba, sýr, banány, salámy, zásoby rýže, hrozný čínský polívky a čokoláda. Spolubydlící pařil u sebe v pokoji. Pak vylezl a omlouval se, že snědl Martinovi něco z ledničky – prý se mu nechtělo jít ven něco si koupit. Zaplatí mu to, ale až si někdy zajde vybrat. Vrátil se k Playstationu a Martin přemýšlel, jak někdo může být tak líný. Lenost je jedna z věcí, které se nedají omluvit absolutně ničím. Je to absurdita sama.

Ráno šel do školy, dvě přednášky a pak cvičný soud. Áčkařky a áčkaři se snažili, Vilém s Martinem zívali. Vilém se ho potom zeptal, jestli by ho příště nepodepsal, protože nebude moct přijít. Na pivo se večer nešlo. Martin se sám procházel městem. Vracel se k rozhovoru se soudkyní. Přemýšlel o právu, o prvopočátcích současného vnímání práva. Římské právo údajně vycházelo z nepsaného zvykového práva, z „dávného obyčeje“ a „vědomí potřebnosti“, Prošlo během staletí složitým vývojem. Kde je dnes „vědomí potřebnosti“? Co by na to řekl tenhle pán, pečlivě upravený sedmdesátník v prestižkách, s taštičkou přes rameno a rukama za zády, který chodí od koše ke koši a stydlivě do každého nahlíží. Co dělal celý život, že na starý kolena bufetí? A co dělala tahle holka, že má na sobě ve dvaceti hadry za padesát tisíc? Vydělala na brigádě v Kauflandu? Dědila? Není dědické právo ta největší nespravedlnost? Člověk se narodí úplně blbej a nahatej jak kdokoli jiný, ale někdo má v tu ránu deset baráků a jiný zdědí po fotrovi půlmilionovej dluh. Cha! To je mi, panečku, spravedlnost. „Dávný obyčej“. Ale jak k tomu přijde ten, kdo je tím pádem od malička v prdeli. Musíš se snažit, chlapečku, musíš se snažit. Iluze meritokracie. Bez práce nejsou koláče. Takhle nějak asi přemýšleli komunisti a vymysleli taky pěknou píčovinu. Ale něco na tom je. Morální právo chudáka. Když se dostane k moci, začne stejně myslet jako pán, nová šlechta, vedoucí úloha. Lidi jsou totální debilové.

Měl teď dost peněz. Nechtěl krást víc, než potřebuje na nájem a jídlo, ale kradli pravidelně, takže měl o něco víc. Neudržel se a šel nakupovat – v knihovně je stejně pořád všechno půjčený anebo rovnou rozkradený. Koupil si Merleau-Pontyho Fenomenologii vnímání, už dlouho to chtěl přečíst a věděl, že to bude na dlouho. V antiku našel jeden ze dvou životopisů Johna Lydona. A prohledal taky internety, že by si koupil Dluh, prvních 5000 let, ale knížka není v oběhu. A Rawls stojí 1650 Kč! Ty krávojáro! Koupil taky nějaké Kellery.

Nosil pivo v hospodě a říkal si, že až dodělá práva, stejně by mohl jít ještě na antropologii. Umí žít jednoduše. Klidně by mohl pracovat v nějaký jiný hospodě na plný úvazek a do toho studovat něco, co má smysl, i když to nemá uplatnění. Naši to přežijou, když ty práva aspoň dodělám. Leda že by byl táta fakt bez práce a čekali by, že jim pomůžu. To bych musel fakt něco dělat.

V sobotu šli krást až večer. Všude bylo plno lidí, Praha vypadala zase jako kdysi před epidemií. Žluťáci, Rusáci, Amíci, Němčouři, Angláni, černoši z Konga, co prodávají fet, a další a další a další lidi ze všech možných zemí. Weed? No, thanks. Girls? Hospody, masážní salony, obchoďáky a trdelník se zmrzlinou i takhle na podzim. Vyhlídli si v jednom lepším baru šedivýho chlápka, co byl už pěkně nalitej. Měl pěkný lesklý sako, džíny a boty z hada. Dalo se sednout ale jenom tak, že byli blíž jeho ženě nebo přítelkyni v miniaturních šik šatičkách. Pár se začal oblékat dřív, než si kapsáři vůbec objednali. Kluk řekl - Pojďte, půjdem za nima. - Sledoval, kam chlápek strčí po placení peněženku. Zvedli se a vyrazili za staříkem s o třicet nebo víc let mladší ženskou – Martin nevěděl přesně, neviděl jí zatím do tváře. Po růžové dlažbě levé strany Václaváku cvakala podpatkama holka v saténových šatičkách a krátkém koženém blazeru, děda jí sahal na prdel a něco žvanil – a ve chvíli, kdy se zastavili u nejbližšího taxíku, cikánka jí sáhla do kabelky a vytáhla telefon. Dívka se v tu chvíli otočila, asi něco ucítila, ale v té vteřině už telefon připutoval k ruce cikánčina kluka a schoval se v jeho kapse. Oba rytmickým krokem mizeli v zástupech turistů a Martin prošel kolem taxíku, jako by k nim nepatřil. Jeho oči se střetly s pohledem právě okradené dívky a na obou stranách se nad obočím a ve rtech projevilo špatně skryté překvapení – byla to jeho spolužačka. Ta načančaná holka, co nikdy moc nemluví. Je to ona. Znají se z cvičného soudu. 

 

---