Nedělní chvíle

Milý Safiáne, přesně: tady nejde o smrt, ale způsob umírání. Děkuju za pochopení a za "obhajobu" - to ovšem myslím opravdu s velkou nadsázkou. Ve všech komentářích nacházím důležitý připomínky a moc si jich vážím a doufám, že mi pomůžou trochu od mých textů odhlídnout, to je moc cenný. Jsem zvědavá na tvý další věci. Pá a.

Ve věci sentimentu v poezii souhlasím s názorem A2. Vztah k němu odlišuje nejen básnické školy, ale i celé epochy. Názor na samu báseň mám jiný. Básnířka v ní nahlíží neodvratný závěr života, ale to, co jí ve skutečnosti zajímá, není smrt sama, ale způsob umírání.  Přání nalplnit svůj život a zhasnout jako svíce, to jest plynule, bez trápení, dobře nebo dokonce šťastně (dnešní představa se v tom liší od dřívějších - dobrou smrtí bylo kdysi pomalé umírání umožňující smíření s Bohem i lidmi), bychom mohli považovat za jakousi obdobu modlitby. Na první pohled se zdá, že by báseň naplnila  představu i bez třetího, čtvrtého a posledního verše první strofy. Bez posledniho určitě, ale druhý a třetí si spolu s prvními dvěma můžeme představit jako jakýsi světelný, laskavý obraz konce života (zima). Z mého pohledu tedy báseň sentimentální není. Mně se jeví jako abstraktní myšlenka oblečená do odpovídajících (i citově) obrazů. Navíc pracuje, pro někoho možná málo průbojně nebo dokonce nepřijatelně, s kouzlem zřejmého.

Hmmm... Někdy důchod, někdy bardö.

Líběj se mi některý tvý haiku!

Neděle je takový důchod týdne.

:-)

A2:

Hmmm... Díky, musím to promyslet... Uvidíme příště...

A k tomu věku: pochopila jsem, že tady si všichni tykaj, tak jsem se tak vřadila. Tak snad je to o.k.???

Milá annie, docela jsi mi polichotila. Kdybych měl být o něco mladší než ty, pak tobě by ve vaších místních novinách museli každý rok přát k narozeninám. V ostravě tak činí všem, kdo mají 80 avíc.

K sentimentu. Je to na dlouhou diskusi a není málo těch, možná i většina, zvláště z mladších čtenářů, kteří v něm v básních spatřují citové vydírání nebo nedostatek schopností opsat je nevtíravě a nenápadně. Sentiment, nostalgie jsou nejen nedílnou součástí našeho prožívání a ještě častěji inspirací. Do básní patří. Jde spíše o to, zda ho vytrubovat v celé šíři, nebo ho jen naznačit a ještě lépe skrýt do nějakého obrazu či metafory.

Konkrítně v této tvé básničce. Nejprve si povzdychneš se svíčkou a pak vzdech opakuješ dokonce dvakrát ....ach... a ...odejít jednou tak. Já jsem tě osekal na dřeň a spojil stejné vyznění v jedno. ...zhasne svíčka... a ...jednou..., přičemž z toho spojení plynou asociace. Co jednou, když zhasne svíčka.  A nabízí se víc možností než jen umřít. Např. Než svíčka zhasne, ještě bych měl něco udělat, nebo ...co když nezanechám nic. Umřít je jenom biologický okamžik.

a2,

tohle je pro mě důležitá připomínka, jen si nejsem úplně jistá, jestli ji dobře chápu. Cítíš tam moc sentimentu nebo formální nedostatky nebo obojí? S těma emocema mám dost potíže, ne že bych je nechtěla cejtit a malovat do svejch básní, ale nechci čtenáře donekonečna unavovat fňukáním... Budu ráda, pokud mi k tomu ještě něco dodáš. Pokud jde o formu, tak moje texty jsou často takový skizzy, proto tolik detailů. To není obhajoba, jen vysvětlení.

Ta tvoje variace je dobrá, líbí se mi, ovšem posouvá ten závěr od obav z umírání (mých) k smířený jistotě konce (tvý). Tipuju, že jsi o něco mladší než já :)

Díky moc, annnie

Je to ok :-)

Tady je ten sentiment podle mne formálně nezvládnutý, ale ne protivný.

Pod oknem bílá zahrada

vítr

na stole svíčka zhasne.

Jednou...

Těžko si nevšimnout... Ale já si z toho zas tak moc nedělám. Obvykle si to přeberu jako že někde se možná najdou mí pražané, co mi rozumějí - a kdyby ne, napíšu tklivou báseň s názvem Nepochopena

Obavy jsou na místě. Bývám nesmiřitelný

Naštěstí mi do snu nevstoupila :)

Ráda čtu tvoje kritiky k básním dalších autorů, občas si přitom říkám: jen až se jednou pustí do mě...

Svíčku ve snu zhasínat viděti, dlouhý život značí