Není náhodou úplně blbá? (Chudák V)

(Poslední viditelný díl tenhle rok.)

 

Řekl, že mu ten telefon musí dát, zná tu holku ze školy. Kluk nechápavě svraštil čelo -

A co s ním chceš jako dělat? Chceš ho zase vracet?

Viděla mě.

Neviděla tě krást. Tak co?

Chci jí ten telefon prostě vrátit.

A co jí řekneš, když se zeptá, odkud ho máš?

To nech na mě. Kolik by nám za něj dali v Jungmannce? Tři stovky?

Za takovej aspoň litr.

Martin se zatvářil nedůvěřivě, ale pak vytáhl z kapsy tisícovku a podal ji klukovi -

Dej mi ten telefon.

Ty seš cvok. Proč kradeš, když chceš každou druhou věc zas vrátit?

Zajímá mě ta holka.

Až tě seberou benga, o nás drž pěkně hubu. Vole.

Šli dál a u orloje se nalepili na skupinku čínských turistů.

Když se Martin vrátil v noci domů, našel ve skupinovém mailu od profesora z cvičného soudu tři adresy holek, které neznal jménem – progoogloval jména, našel nějaké instagramové a LinkedIn účty a zjistil, že ta okradená se jmenuje Kristina. Napsal jí na školní mail jen holou větu – Pojď na pivo.

Setkali se ale normálně v „bazénu“, ve velké hale pod prosleným stropem právnické fakulty. Vytáhl z kapsy její telefon a položil ho na žulový sokl po straně schodiště. Překvapeně ho vzala, zapnula a odemkla otiskem prstu.

Kdes ho vzal?

Vím, kdo ti ho ukradl. Koupil jsem ho.

Super. Měla jsem tady v pouzdru ale taky nějaký peníze. Sakra!

Fakt?

Tři tisíce.

Martin si uvědomil, že o těch mu komplicové neřekli, ani se o ně včera „po šichtě“ nedělili.

Vrátím ti je taky, ale teď u sebe tolik nemám.

Kdo mi ten telefon vzal? A co ty s tím máš společnýho?

Martin zaváhal. Na druhé straně bazénu postávalo pár studentů, v horních partech „ochozů“ další, ale všichni dost daleko.

Znám je. Byl jsem tam s nima. Nevěděl jsem, že jsi to ty, neviděl jsem ti do tváře.

Kradeš s partou kapsářů?

Martin jí hleděl bezelstně do očí, pak pokrčil rameny bez imprese -

No a co? Práskneš mě?

Kristina se snažila vyčíst v jeho tváři ironii, blbý fór, něco, ale to nedávalo smysl, kde by jinak vzal ten mobil?

Ty fakt... kradeš po ulicích? Jakože fakt?

Nevěříš mi?

Ne.

Pokrčil zas rameny -

Něčím se člověk živit musí. Je krize, brigády nejsou. Advokátky mě serou. Tohle mi přijde stokrát víc fér.

Kristina z nějakého důvodu nic nenamítala, absolutně se nesnažila argumentovat proti, jako by řekl něco jasnýho jak facka.

Počkej, a to jste si mě jako vyhlídli? Sledovali jste mě na ulici?

Přisedli jsme si k tobě už v té hospodě. Líbil se nám chlap, cos tam s ním seděla. Mysleli jsme, že by u sebe mohl mít velký prachy.

Kristina se na chvíli zahleděla do nikam a když se Martin zeptal, co ten chlap byl vlastně zač, zmateně se zamračila.

Cože?

Ten chlap. To byl tvůj... chlap?

Ne, můj táta.

Táta? Sahal ti na zadek.

Kristina najednou úplně zčervenala, ale jinak se nenechala vyvést z míry.

OK, byl to můj přítel. Je trochu starej.

Trochu.

Moc se s ním neukazuju, protože vypadá jako... můj táta.

Chápu.

No ty krávo! Tak to je fakt divný, řekl si Martin, ale tvářil se, jako by to tak chodilo i v nejlepších rodinách. A najednou nebylo o čem mluvit. Váhavé ticho. Pak se Kristina nadechla -

Kde vezmeš ty prachy? Ukradneš je někomu jinýmu?

Mám taky brigádu v jedný hospodě, dělám pingla.

Super džob. Já dělám jenom v blbý advokátce.

Hm. Nuda.

Hrozná. No nic, musím do práce, nemám tak flexibilní pracovní dobu, víš?

Hm. Tak ahoj. A promiň.

Kristina najednou ze společného ironického tónu přepla do vážného, dalo se tomu věřit -

Proč promiň? Jsem ráda, že jsem tě poznala. Tahle škola je strašně anonymní.

Pak se už otočila a seběhla schody v rytmu zeleného panáčka. Martin šel na přednášku a poslouchal výklad o morálce práva. To se povedlo, pomyslel si. Odpoledne byl v práci. Nevzal si tam notebook, tak si všiml Kristinina mailu až doma kolem půlnoci. Prý by vlastně klidně s ním šla na pivo. Odepsal, že má tak blbej telefon, že maily čte jen na notebooku, a poslal jí svoje číslo.

Ráno šel znovu na stáž k soudu. Soudkyně ale neměla čas, věnoval se mu jenom asistent, který řekl, že projdou nejasná podání. Pročítali žaloby, co v posledních dnech přišly, a hodnotili, jestli jsou správně sepsané, ale taky jestli vůbec dávají smysl a mají šanci na úspěch. Martina pobouřilo, když asistent o jedné prohlásil, že je naštěstí tak blbě napsaná, že ji můžou odmítnout kvůli absenci žalobního petitu a jiným formálním nedostatkům, protože jinak by museli tomu panu Lukáškovi složitě vysvětlovat, proč nemá smysl jeho souseda kvůli údajné otravě dvou staletých stromů na zahradě žalovat, proč jsou jím uvedené důkazy nedostatečné a proč by bylo pro něj mnohem horší, kdyby se spor opravdu dostal k soudu – protože by zcela určitě prohrál. To všechno víte už teď?, zeptal se Martin. - Tušil jsem to po první větě, co jsem přečetl, odpověděl asistent -

Tyhle žaloby, co si lidi píšou sami bez advokáta, jsou většinou bez šance. Ten pán pravděpodobně oslovil několik právníků a každý mu řekl to samé – že to nemá smysl. Tak to zkusil sepsat sám.

Taky to ale mohlo bejt tak, že nikoho nesehnal, protože z toho nekoukají žádný prachy. Náhrada, kterou požaduje, je miniaturní.

To je taky možné, ale nic to nemění na tom, že má pan Lukášek jen mizivou šanci vyhrát.

To nemůžete vědět. Nikdo mu neporadil. Nikdo se tomu nevěnoval, třeba existují jiné důkazy. Nemůžeme mu prostě pomoct?

Jak? To není naše práce. Ať si sežene advokáta.

Žádného už asi nesežene.

Škoda. Víc se dělat nedá.

Co kdybych mu chtěl pomoct já? Jako obecný zmocněnec?

Podepsal jste mlčenlivost. Nemůžete ho kontaktovat. Ani vám ten kontakt nemůžu dát.

A vás samotnýho někdy napadlo někomu takhle pomoct?

Možná když jsem tu byl novej. Ale... to prostě není moje práce.

Přečetli další žalobu. Kdosi, kdo je aktuálně ve výkonu trestu na Ruzyni, tvrdí, že mu premiér dluží jednu miliardu korun. Argumenty ale nebyly moc přesvědčivé. Žalobu zamítli. Na chodbě se pak Martin bavil ještě chvíli s asistentem o jeho vlastní práci. Řekl Martinovi, že ze všeho nejhorší je plat a čekání, protože nikdo samozřejmě nechce být jen pouhým asistentem, ale jde do toho kvůli praxi, díky které se pak může ucházet o místo soudce. To ale může až od svých třicátých narozenin a jenom když se občas někde místo soudce uvolní – což může být třeba ve Žďáře nad Sázavou nebo jiné prdeli, a není samozřejmě vůbec jisté, že ho vezmou. Po celou tu dobu bude brát jako asistent soudce plat okolo pětadvaceti až třiceti tisíci hrubého, takže například na založení rodiny, pokud nemá bohatou ženu, může zapomenout. Hodně asistentů prý nakonec vyměkne a jde radši do advokacie. Praxe v advokacii se totiž započítává úplně stejně.

Martin stál půl hodiny pod Koněm, ale jeho parťáci se neukázali. Četl Flussera, maličkou brožurku Postdějiny, a čekal dál, ale pak ho to přestalo bavit a šel na metro. Zdálo se mu, že Flusser dost dobře zapadá do Graebera i do Kellerovy nedomyšlené společnosti – neosobní aparáty, které nám hloupě a samočinně vládnou. Vládnou i těm, kteří si myslí, že jsou programátory aparátů a programů. Nazpět k člověku – poslední věta knihy. Nazpět k člověku, to je jako Graeberova myšlenka, že nikdy nebudeme ani tušit, co je to svoboda, dokud budeme ovlivněni tradicí římského práva, kde pojem svobody utvářela praxe otrokářství. Odmítnout mentalitu zisku, peněz, počítání, zápasení, efektivního fungování, uhánění vpřed, i když pořádně nikdo neví kam. Nazpět k člověku. Kdo si ale pamatuje nějakého člověka? Nikdo nikdy žádného neviděl. Díogenés ho na agoře hledal s lucernou v ruce. Člověk zmizel, když ho začali přepočítávat na peníze. Mince z kovu a řecká filozofie vznikly současně ve stejném městě. Reakce na počtářský materialismus. Díogenés penězokaz.

Martin napsal Kristině, že by dnes měl nakonec čas. Neodpověděla několik hodin, až k večeru zavolala, že se sejdou tam a tam. Martin sledoval svoje vlastní pocity, jako by to byl nějaký experiment, který zkoumá nezaujatý vědec. Nezaujatý? Chtěl jsem, aby odpověděla, že ano, že spolu večer někam půjdeme? Těšil jsem se na to? Bál jsem se, že odpoví, že nemá čas? Že musí být večer s tím svým tatíkem? Proč mi myšlenka na ni s tím dědkem v posteli připadá odporná? Nemělo by mi to být fuk? Možná je mi to ve skutečnosti jedno – osobně. Je to prostě nechutný z podstaty, chlap nejmíň třikrát starší než je ona! Co na něm má? Prachy? Chodí s ním asi pro prachy. Říkala, že se za něj stydí. Tak proč s ním chodí? A proč to, kurva, pořád tak řeším?

Sešli se na Letné v hipsterském baru, kde lidi čumí kuchařům rovnou do pánvičky. No ty vole, pomyslel si Martin, doufám, že ona není z těchhle usměvavých, vegetariánských, dokonale učesaných, sofistikovaně potetovaných, informovaných, neustále připojených a vždy na správné straně stojících levých fašistů. Nevěděl, co si objednat. Pivo za 55?! Plzeň třetinka lahváč za pade?! To je za trest. Chtěla se mi pomstít. Snad nebude chtít, abych to zatáhl i za ni. Seděl ve vytahaným bílým tričku s nápisem Nohavica naproti dívce v pěkných krátkých sametových šatech, které jí, ať už byly za pár stovek nebo za pár tisíc, dokonale seděly a hodily se k lodičkám i ke kabelce.

To je tvůj oblíbenej podnik?

Ne, vůbec.

Tak proč jsme tady?

Říkala jsem si, že by tu mohli bejt lidi při penězích.

Mrkla na něj. Usmál se, ale rozpačitě.

Ve skutečnosti ti pořád moc nevěřím. Sice nevím, jak by ses dostal k mýmu telefonu, ale dokud mi to neukážeš a neuvidím to na vlastní oči, budu si myslet, že se jenom vytahuješ.

Vytahuju? Teď bych si měl asi pomyslet – Ta holka je policajt, něco na mě zkouší.

Možná.

Chce důkaz.

Bez důkazů to nejde.

Policajti jsou tak líný, to je hrůza. Neměli by na to jít tak přímočaře.

Kristina se usmála -

No dobře, zkusím to jinak. Jak jsi se k tomu dostal? Dal sis inzerát – Hledám parťáka?

Něco takovýho.

Hráli si, Martin naschvál nemluvil dál, jenom se usmíval.

Jak dlouho kradeš?

Ne moc dlouho. Pár týdnů.

Začátečník.

Nemám vlastně v plánu věnovat se tomu dlouho. Kdyby nebyly nájmy v Praze tak vysoký a nezdrhli mi spolubydlící, vyšel bych s prachama z hospody.

Živíš se sám?

Jo, naši jsou rádi, že jsou rádi. Mám ještě mladší ségru a bráchu.

Kristina se na něj zvláštně zadívala -

Fascinuje mě, jak jsi s tím v pohodě. Řekneš – Kradu, protože mi chybí pár stovek na nájem.

Mávla rukou tak, jak si představovala, že musí pávat rukou Martin ve svém svědomí, a pokračovala -

Ale tak jednoduchý to přece není. Je to krádež. Bereš si něco, co ti nepatří. Lidi museli pracovat, než to dostali, a ty jim to vezmeš jen tak.

Myslíš, že museli pracovat? Popravdě nevím, koho přesně okrádám, ale mám pocit, že toho většinou odpracuju víc, než oni. Aspoň riskuju. Musím něco umět. A taky se dost nachodím. Většina lidí v Praze vydělává tím, že sedí na zadku a přemýšlí, jak prodat někomu něco, co nepotřebuje. Většina lidí bere peníze za to, že vymýšlí píčoviny. Pevně věřím, že jsem nikdy neokradl zdravotní sestřičku, automechanika ani popeláře.

Ale kardiochirurga možná jo...?

Možná. Ale ta tisícovka nebo dvě mu chybět nebudou. Nikdo u sebe nemá velkou hotovost.

Když si představím, že bys mi nevrátil ten telefon, byla bych fakt v háji. Mám tam strašně moc důležitejch kontaktů, poznámky do práce a tak. Byla bych úplně... amputovaná.

Sorry jako, ale proč máš tak důležtý věci v telefonu, který ti může kdykoli spadnout do polívky nebo ti ho může hacknout kdejakej vůl, když se bude hodně nudit?

Ty si umíš omluvit ledacos, že?

Právě že ne. Spíš jde o to, kam to vede. Vzpomněla by sis po tejdnu, že ti vůbec někdo ukrad telefon? Jak rychle by sis koupila novej?

Asi dost rychle.

Takže to nebyl asi zas tak strašnej zločin. Jsou horší věci, který jsou ale naopak úplně legální. A ty nikoho netíží právě proto, že jsou legální. Oběti si nemůžou ani říct Okradli mě!, a užírají se tím, že nebyli dost dobrý, prohráli, neuspěli v konkurenčním prostředí. Oběti samy sebe pěkně potrestají.

Konečně k nim přišel číšník. Martin si dal to blbý pivo za pětapadesát, Kristina drink za sto pade.

Líbí se mi tvoje sebevědomí, ale nevím, jestli máš pravdu.

Možná nemám pravdu, ale jsem si jistej, že zákony jsou něco pohyblivýho. Může prostě nastat situace, kdy správný je přesně to, co bylo včera špatný.

Podle čeho se ale potom máš řídit?

Já nevím. Musíš přemejšlet. Přemejšlíš a nějak se rozhodneš. Stejně nikdy nezjistíš, jestli ses rozhodla správně. Nebo to zjistíš, až když je pozdě. Ale když aspoň přemejšlíš, máš právo hledat svý zákony sama, protože většina lidí nepřemejšlí vůbec.

Hledáš svý zákony sám? Nadčlověk!

Nejsem nadčlověk. Jenom se nedokážu podřídit něčemu, co je mi k smíchu.

Povídali si. Objednával jedno pivo za pětapadesát za druhým a vyslovil sám před sebou v srdci to, co v něm klíčilo už dva dny, ale zatláčel to zpátky do zeminy ten dědek v mokasínách z hada – Kristina se mu líbí. Aby ne, je naprosto nádherná. Je zmalovaná, ale vkusně, umí to. Chtěl by ji vidět nenalíčenou. Ale co ten dědek? Co to znamená? Vždycky, když si na dědka vzpomněl, resetoval taktéž obdiv ke Kristině. A pak mu to nedalo -

Co je vlastně zač ten tvůj chlapík?

Kristina najednou zvážněla, jako by se musela zamyslet -

Co je zač? Je hodnej. Má šarm. Prostě mě sbalil.

Sbalil?

Hm. Why not?

Why not? Takže seš s ním jenom tak? Why not? Cítíš k němu něco?

Kristina zůstala chvíli s mírně nepřítomným pohledem připoutaná k Martinovým očím -

Měls někdy holku, co byla úplně blbá, ale měla prostě nádhedný, nádherný, výstavní, dokonalý, prostě božský kozy?

Ne. Ale dovedu si to představit.

Super. Tak tenkle chlápek má prostě dost dobrý, dokonce hodně dobrý, dokonce výstavní... prachy. Není v tom láska. Ale není to ani nepříjemný. Why not?

Martin na ni hleděl beze slova. Dělá si ze mě prdel? Řekla to tak upřímě. Může to pro ženskou být tak jednoduchý? Takovej plesnivej dědek! Boty z hada, panebože! Nebo to byl krokodýl?

Hele, neřeš dědka. Já ho taky neřeším. Rozhodně je zajímavější, než kdokoli, koho jsem v Praze potkala. Je trochu starej, OK. No a co?

Kristina dopila drink, měla taky už několikátý. Lezlo jim to do hlavy. Začala Martina přemlouvat, ať jdou ven a ať jí ukáže, jak krade, jinak že mu neuvěří. Zakrýval jí dlaní pusu, protože mluvila dost nahlas.

Sedli na tramvaj a jeli do centra. Byl opilý – měl strach, že to posere. Že ho chytí. Jezdili na Můstku po eskalátoru nahoru dolů, ale byla to jen sranda. Říkal jí, jak má stát, aby vykryla výhled oběti, nebo jak jinak odvést pozornost, aby on mohl v klidu šmátrat. Ale nekradl nic opravdu, i když si uvědomoval, že to funguje – zamilovaný opilý pár, který se na někoho lepí v metru, trochu vrávorá a přiblble se směje, působí věrohodně. Byla zklamaná. Popichovala ho, ať komečně něco ukáže. Jeli metrem na Jiřák a tam na eskalátoru, který je jedním z nejdelších v Praze, sebral ženské z tašky řasenku a lesk na rty. To je nuda, mručela Kristina. - To bych uměla taky! - Tak si to zkus! Pak ale uviděli kluka, černé brýle, sluchátka, péřová bunda, volné kalhoty, který si právě koupil jízdenku a zbytek peněz strčil jen tak do kapsy. Martin jako by v tu chvíli vystřízlivěl. Řekl - Pojď, ale buď zticha. - Sestoupili na eskalátoru ke klukovi, který mezitím začal něco ťukat do telefonu. Martin objal Kristinu kolem pasu tak, aby to bylo nenápadné, ale aby to zároveň měl do mladíkovy kapsy co neblíž. Opatrně dvěma prsty vytáhl zmuchlanou bankovku a strčil ji Kristině do výstřihu. Usmála se, nedutala. Copak mi fakt nevěřila?

Šli na další drink, propili klukovu dvoustovku. Bylo to pěkný, ale před půlnocí dívka řekla, že má zítra vlastně práci a že už musí jít spát. Martin řekl - OK. Čekal snad víc? Byl to pěknej večer. S tou holkou je sranda. Win – win. Víc nic, nemáš výstavní prachy, nejseš zajímavej. Na eskalátorech majlant nevyděláš. Doprovodil ji na noční tramvaj a sám šel domů pěšky, protože jemu teď zrovna nic nejelo.

Ráno šel na seminář na fildu a po poledni do práce. V pinglovském stejnokroji myslel na Kristinu a včerejší večer, ale už necítil to okouzlení. Bylo to jen alkoholem? Ženská je to pěkná, ale to, co blila za žvásty – není náhodou úplně blbá? Vzpomínal, co říkala o představě vlastní budoucnosti. Korporátní právo? Autorské právo? Dělá si prdel? Taková nuda? Kancelářská krysa na podpatcích. A ten dědula. Ty vole, prej – Why not? No nazdar. Platim!

Byl čas zaplatit první nájem a Martin ho zaplatil, měl na něj tak akorát. Od spolubydlícího si to vezme pak. Jenomže když se ho pak ráno zeptal, z toho kluka ekonomickýho vypadlo, že vlastně dostal nabídku bydlet jinde ještě výhodněji.

Cože?

No, jak jsem hledal bydlení, tak se mi pak ještě ozvali z jednoho bytu, kde bych to měl o něco levnější.

O kolik?

O tisícovku.

Stojí ti to za to?

No, stojí. Byl bych přece blbej, kdybych platil víc, když můžu platit míň.

To je přesně ta logika, která nás jednou zničí, pomyslel si Martin.

A co já? Zas budu muset někoho hledat. Nechceš tu zůstat ještě aspoň měsíc?

Tak dlouho by mi to tam nedrželi.

Hlavně z něj pak ale vypadlo, že tam musí složit kauci a proto teď nemá pro Martina nájem za říjen. Prý mu to vrátí, jak jen to bude možný. Martin seděl u internetů a přemýšlel – má osvěžit svoje inzeráty? Krom toho kluka se žádný vážný zájemce neozval. Měl by se přihlásit na kolej a, než mu ji dají, dojíždět? Co když mu ji ale nedají? Místa se tam uvolní většinou až po zkouškovým. A co práce v hospodě? Fucking shit! Neví. Unavuje ho pořád jen řešit peníze. Proč není studium zdarma i s ubytováním? Byla by to snad tak velká položka ve státním rozpočtu? Meritokracie by pak nemusela být jen iluzí.

Sešel se pod Koněm s – klukem. Ptal se, kde je cikánka, ale kluk by hrozně nervózní -

Musím si šlehnout. Jsem úplně v prdeli. Máš u sebe nějaký prachy?

Nechci ti dávat na fet.

Cože?

Slyšels.

Co píčuješ? Musim si šlehnout, nebo dnes nic nevyděláme, vole!

Kolik to stojí?

Martin dal klukovi tři stovky a ten běžel k prvnímu černému v kostýmu, kterého našel. Když to v podchodu uvařil a píchl si, Martin se ho znovu zeptal, kde je cikánka, ale kluk začal usínat. Něco říkal, ale nesrozumitelně. Martin pochopil jen to, že si pro ni přijel olašskej táta s několika bratranci, zmlátili ji a teď je někde u nich zavřená, aby si odvykla. Nechal kluka tam a chodil sám bezcílně Prahou. Na Příkopech potkal profesora ze fakulty - Dobrý den. - Šel dál a myslel na to, že všechno je jen hra, která má nějaký pravidla, a nakonec jde jenom o to, jak dosáhnout svého cíle. Ne že by účel světil prostředky, ale v podstatě jo. Respektive, některé prostředky jsou za hranou vždy, bez ohledu na cíl, ale co se týče cíle, největší průser je, že často žádný není. Nebo se dá považovat za cíl vágní přání mít víc, mít se líp, být úspěšný? Většinu lidí nemůže vystát, protože nemají cíl, nemají proč – stejně jako ten blbeček, co leží zfetovanej v podchodu. Mít se líp, to nepočítá. Mezi feťákem a žralokem, co by chtěl ještě o pár melounků víc, není v podstatě rozdíl. Oba jsou stejně ubozí a pro společnost kontraproduktivní. Jedou na sebe. To je to. Jedou na sebe. A Martina nejvíc štvalo, že v téhle optice on taky neobstojí, a přitom cítil, že je správná. Ne že by chtěl jet na sebe, to ne. Nevěděl spíš, kam vůbec jet. Štvalo ho, že neví, co se sebou – protože nějaký cíl existence už poměrně nutně potřeboval. Potřeboval cíl, kterým by posvětil své prostředky. Jenže nevěřil ničemu.

Vrátil se k parťákovi, když se zrovna pomalu dostával k sobě. Zeptal se ho - Tak co, bude s tebou dneska něco? - Já jsem v pohodě, vole, já jsem v pohodě. - Šli si sednout do hospody, kam chodí spíš dělníci a důchodci. V uzavřeném prostoru si Martin uvědomil, jak jeho kolega smrdí.

Tady chceš krást?

Ne, chci aby sis dal kafe a aby ses konečně probudil.

Já jsem v pohodě, vole.

Začal mluvit o cikánce, byl otravně sentimentální. Brečel, smrděl, namáčel vlasy do piva. Martinovi bylo na nic. Jeho myšlenka v tu chvíli – Kdyby toho kluka zavřeli, aspoň by musel přestat s fetem. Ale ta myšlenka neměla zádné pokračování. Všechno to bylo jenom otravný. Martin zaplatil a šli pryč. Takový parťák se mi vůbec nevyplatí. Talent měla ta jeho olašská princezna. Tenhle je bez ní jenom nemožnej. Co tady vlastně dělám?

Nechal ho pod Koněm a jel domů. Ráno zavolal majiteli a řekl, že neví, co dál s bytem. Chlápek mu navrhl, že když vypadne hned, vrátí mu kauci a nebude muset platit penále za odstoupení od smlouvy.

Potkal Kristinu ve škole. Najednou bylo všechno jinak. Úplně zapomněl na tři tisíce, co jí má vrátit. Neměl feeling hrdého kapsáře. Ptala se ho, kdy si zajdou zase na drink, ale on se z toho vykecal. Moc práce – stáž, hospoda a tak dál. Prý se ozve. Dřív ale zavolal Vilémovi, jestli by u něj na gauči dnes nemohl přespat -

Ty vole, kámo, já jsem si tam nastěhoval ženskou. To bych se jí musel zeptat.

Počkej, počkej – říkáš, že TY sis k SOBĚ nastěhoval ženskou, tak to se jí snad nemusíš ptát, ne?

Ona je taková citlivá, víš?

Aha.

Martin zavolal domácímu, jestli by ještě tuhle noc nemohl přespat u sebe. - No problem. - Přemýšlel, co měl udělat jinak. Měl se skamarádit s tím debilem z ekonomky? Měl si s ním zahrát tu debilní hru? Měl se družit, neopustil by ho pak? Srát na to. Nějak bude. John Lydon taky bydlel ve squatu. Neměl srach, neměl vztek, jen ho to strašně unavovalo. Proč to všechno vlastně? Studuju v Praze něco, co mě sere, a abych tohle mohl, začal jsem dokonce krást. Why not? - řekla by Kristina, cha, cha, cha. Debilní život. Frčí dál, vteřina nepočká. Ale kam? Cíl. Terč. Smysl.

Probudil se a uvědomil si, že má jít za pár hodin do práce – oholený, naleštěný, vyžehlený pingl, což teď rozhodně není. Spakoval se, ale kam si dá všechny ty věci? V hospodě do kuchyně? Zavolal Adamovi ze z Plzně, jestli nemá nějakýho kamaráda, který by sháněl spolubydlícího. Ale nic. Zavolal Vilémovi, jestli by si u něj nemohl nechat aspoň věci, nenápadně. Ale Vilém řekl, že to teď nejde – je teď hrozně zamilovanej! Tak pojede prostě domů? Našel v telefonu ještě jedno číslo – Kristina. To by byl trapas. Ale co. Nejsem chlap s hadíma botama. Prostě se stane, že prachy nejsou.

Nemohl bych u tebe dneska přespat?

Přespat?

Prostě přespat. Vyjebal se mnou spolubydlící, dal jsem výpověď domácímu. Jenom dneska.

Tak jo, ale souhlasíš, že je to divný?

Totálně divný. Neboj, mám to stejně.

Martin sbalil svoje věci do báglu a několika igelitek. Nejtěžší byly knížky a růžkama igelitku protrhávaly. To všechno odnesl do hospody a převlekl se do stejnokroje. Odběhal svých osm hodin, s kolegou pak zavřel a vydal se s celým svým jměním ke Kristině.

Byl překvapený, jak velký má byt. A je tam sama. Kde na to bere prachy? Uložila ho na gauči uprostřed velké kuchyně, která byla tak trochu taky obývákem. Podívala se na něj pohledem, ve kterém četl – Zítra si povíme, zbojníku.

 

---