Novoroční překvapení

Po půlnoci přestalo chumelit. Světlice a dělobuchy nad městem o sobě dávaly znát ještě dost dlouho, než konečně všichni mohli jít spát.

Psi byli tak unaveni z frenetického štěkotu, že odpočívali celé novoroční dopoledne.

Slunce stálo poměrně vysoko na nebi, kroky křupaly po sněhové přikrývce. Ze šípku na kraji polní cesty při slabounkém závanu větru zlatě zachumelilo.

Otevřela branku od výběhů. Kapsy vesty měla nacpané tvrdými rohlíky. Stádečko koz, ačkoli ještě v tlamách přežvykovalo seno, se vyhrnulo ven. Kočky hopsaly jedinou stopou vyšláplou největším flekatým kocourem v čele, bylo to pohodlnější než tvořit si každá svoji.

Páv se elegantně nakrucoval, přesto sklouznul po zamrzlé louži. Z běloby rozestřené všude kolem i z kovového lesku tyrkysového peří by snadno rozbolely oči. Ještě že zafungovala tmavá skla brýlí.

Povšimla si na loučce sněhového „anděla“  – někdo ze zahrádek si zřejmě přivstal…

Brala to jako dobré znamení pro první den roku. Všimla si totiž, že ke křídelnaté siluetě na zemi nevedly žádné, okem viditelné ťápoty. Záhada?

Střechy města včetně kostelní zářily čistotou. Křížový vrch na protějším kopci ustrojil přes noc baňatou kapli do sváteční čepice.

Po dvou kilometrech končila cesta dřevěnou závorou. Kozy tam dostaly po rohlíku a všichni se vraceli.

Páv nečekaně natočil hlavu s korunkou dozadu a začal vyplašeně kejhat. Po něm se rozmečely i kozy. Když se podívala k závoře, na jejich pozemek prolézalo něco obrovského, huňatého se zakroucenými rohy a žlutou visačkou v uchu. Beran - nebo snad ovce nebo kýho ďasa, co to vůbec je!

Valil se jako obří sněhová koule směrem k nim. Přidali do kroku. Beran také! Brzy už všichni téměř klusali po zpáteční cestě, jen aby je to divné zvíře nedohonilo! Páv roztáhnul perutě a dlouhými skoky byl rychle v čele. Kočky se přestaly trefovat do stop a hnaly po cestě k chatce, kde se schovaly.

Udýchaně otevřela branku do kozího výběhu. Páv v čiré hrůze z neznámého tvora slétnul z výšky do své voliéry pod dubem. Na cestě zůstala jen ona. Metr od ní rohatý neznámý beran.

Pořádně funěl a připadalo jí, že začal kulhat na přední nohu. Sáhla do vesty.

„Nemáš hlad? Na, vem si rohlík,“ podala beranovi s oranžovýma očima pečivo. Jemně chroupal přímo z ruky a nechal se pohladit. Dlaň se utopila v hustém zažloutlém kožichu jakoby nic. Potřebovala přečíst, co má napsáno na známce v boltci. Bylo to nějaké číslo.

„Budu ti říkat Tonda. Teď nezjistíme, odkud jsi utekl, když jsou svátky. Co s tebou?“

Tonda se otíral o branku a upřeně pozoroval kozy uvnitř. Nenapadlo ji nic lepšího, než branku opět pootevřít.

Beran vešel do výběhu s chlévem. Stádo utíkalo k plotu vlevo, Toník se vydal za nimi. Prchali na jiné místo, on je opět pronásledoval, až jí schvácených koz bylo líto. Do chlívku a ven a zpět… litovala unáhleného rozhodnutí pustit ho dovnitř, ale nevěděla, jak s nečekaným návštěvníkem jinak naložit.

Vyčerpané, polekané stádo si nakonec zalezlo dovnitř, do tepla a Tonda je následoval.

Večer v chlívku rozsvítila – a beran ležel naprosto spokojeně vprostřed na slámě. Kozy spočinuly kolem něj. Některé měly hlavu položenou na chundelatém kožichu beranově.

Jen kozel Matěj ležel uraženě opodál.