Dambulla

Cestou z Kandy do geografického středu Srí Lanky, kde lze obdivovat klenot sinhálského buddhismu – dambullské jeskynní chrámy, nemůžete minout město Matale. Z nedostatku jiných lákadel se toto nudné hnízdo prezentuje jako významné centrum tradičních srílanských řemeslných výrobků, pravdou však je, že hlavní a vlastně jedinou atrakcí města je bizarní chrám Sri Muthumariamman Tvevasthanam. Už nádvoří připomíná svéráznou repliku Disneylandu a stavba samotná vypadá jako vozová hradba, sestavená z pouťových střelnic. Dominantou tohoto chrámu je pětapadesát metrů vysoká věž umístěná nad hlavní severní bránou, ozdobená tisíci osmi sochami naivisticky vytesaných a kýčovitě barevných hinduistických božstev. Popatřivše na ni poznáte pravý význam výrazu „smíšené pocity“, protože působí jako gigantická pohřební hranice uhynulých Kašpárků. Náležíte-li k estétům, po nemnoha vteřinách kombinace zděšení a úžasu se přistihnete, jak hledáte po kapsách sirky.

„A konečně se dostáváme k jedné z největších atrakcí Kulturního trojúhelníku. Přímo ve středu téhle oblasti leží město Dambulla, které po celém světě proslavily zdejší skutečně úchvatné jeskynní chrámy. Jedná se o vrcholné dílo sinhálského buddhismu,“ zní energický baryton z úst místního průvodce, který má střízlivým odhadem tak sto šest let, postavu jogína breathariána, na tesilových kalhotách puky ostré jako břitva a zarudlé oči. „Následujte mne, prosím, a nebudete-li mi stačit, zavolejte, já zpomalím.“ Samotné jeskyně stojí na vysokém kopci a šplhá se k nim po strmém schodišti. Přestože je Dambulla jen nevýznamným srílanským zapadákovem, kde v noci téměř chybí osvětlení, patří k místům hojně navštěvovaným samotnými Srílančany. Není to ovšem kvůli chrámům, alebrž proto, že místní trh slouží jako centrální bod pro distribuci zeleniny po celém ostrově.

„Zde, prosím, zanechejte boty, zahalte si ramena a přestaňte funět. Stojíme před jednou z největších pamětihodností na Srí Lance vytvořených člověkem!“ instruuje nás snědý tour operátor a výstražně bliká červenýma očima. „Historie tohoto místa se začala psát v prvním století před Kristem, kdy prchající král Valagam Bahu z Annuradhapury zde nalezl azyl před svými nepřáteli na celých 14 let. Když se mu podařilo opět ovládnout hlavní město a usednout znovu na trůn, jako poděkování za azyl nechal toto místo proměnit v nádherný jeskynní chrám. V jeho pěti modlitebnách se nalézá 153 soch Buddhy, 3 sochy králů a 4 sochy bohů. Nástěnné malby se rozkládají na ploše více než 2100 m². Největší jeskyně je dlouhá 50 metrů a 6 metrů vysoká. Prohlídku začneme v jeskyni zvané Devaraja Viharaya (Chrám Pána bohů) patřící Višnuovi. Tento chrám je téměř zaplněn čtrnáctimetrovou sochou spícího Buddhy, vytesanou z jediného kusu skály,“ sleduje průvodce přísně, jestli dáváme pozor a na každé slovo klade takový důraz, jako bychom z toho zítra měli psát písemku. „Fotografování je povoleno, ale pouze bez blesku. Pokud se chcete vyfotit s Buddhou, pamatujte, že k němu nikdy nesmíte stát zády!“ rozléhá se ještě starcův naléhavý hlas liduprázdným areálem a my se s objevitelským nadšením Indiana Johnse vrháme do odhalování historických pokladů.

„Krása nesmírná, to musí vidět kámoši ze Slovácka!“ nadšeně pobíhám po pestře malovaných sklípcích a fotím tmu. „Jé, Buddha. A další Buddha, a támhle taky!“ Buddha, Buddha, Buddha… Tucty, mandele, kopy Buddhů. Skladiště narvané Buddhy. Záhy mi ten stereotyp začíná lézt krkem a zaměřuji se na fresky. Kompletní výmalba stropů je úctyhodná, než si uvědomíte, že většina kreseb pochází až z 19. století. V podstatě jde o velkou jeskynní kroniku ve formě komiksu, kdy postupem času unaveného stropního ilustrátora opustilo náboženské vytržení a začal prostě jen tak čmárat po zdi. Jsou místa, kde by i Walt Disney puknul závistí, ale stupeň zachovalosti je různý. Některé staré malby působí velice svěže, jiné daleko mladší vyhlížejí zdevastovaně. „Tento stav má na svědomí názorový nesoulad mezi britskými rádobyrestaurátory a školenými restaurátory,“ omlouvá se průvodce s tím všechápajícím a všeodpouštějícím úsměvem, který je buddhistům tak vlastní.

A tak opouštíme posvátnou půdu, za mírný bakšiš vykupujeme od hlídače zpět své boty a z vrcholku mohutné žulové skály se kocháme panoramatickými výhledy na dech beroucí rozmanitost místní fauny a flory. Za nějaký čas ovšem i pohled na holé skály, schnoucí opuncie a kopulující makaky přestane člověka bavit, proto scházíme zase jiným schodištěm dolů, kde je romantická krajinná scenérie zohyzděna 30 metrů vysokou sochou, schválně, koho myslíte? A aby gigantického Buddhu nepřehlédnul opravdu nikdo, vylili na něj stavitelé pro jistotu 300 litrů zlaté barvy. Nelze se pak divit, že nejčastějším onemocněním dambullských buddhistů je zánět spojivek.