Ponurá neděle

Tragédie Medúzy usmrcené

v málem bezděky psaném sonetu,

osamělost Múza, ta hněte mne,

nucenost s pílí jsou dnes v rozkvětu.

Hluk intelektuála zezdola

probouzí ve mně zapšklé svědomí,

myšlenku obnažím vždy jen zpola,

bloudím snad sám v ponurém stromoví?

Jsi ve druhé snad? Teprv začínám,

stokrát mi říkali, co konat mám,

k vlastní hanbě prospěchu tak nedělám.

Myslel jsem, že mám ještě pár obměn,

však dřív, než je zdrávo teď umírám,

optimismus, prý dočkal se svých proměn.