Život není tak hrozný, když máš kde spát (Chudák VIII)

 

Maruška byla dívka, která věřila na horoskopy, ale zároveň špatně snášela, když ji lidi nebrali vážně. Špatně chápala ironii, ale mluvila básnivým jazykem plným metafor, ve kterých se sama občas ztrácela. Byla samá vonná tyčinka a lotosový květ, tvářila se duchovně, ale odmítala se zabývat konkrétním náboženstvím – na buddhismu, hinduismu, šamanismu, islámu a dokonce i na křesťanství a na kvantové fyzice prý něco je, ale nikdo nemá úplnou pravdu. Maruška byla prostě originál a Vilém se právem bál, že pokud ji nechá v blízkosti Martina zbytečně dlouho, začnou si povídat a to bude katastrofa. Byl upřímný – řekl Martinovi, že si o ní určitě bude myslet, že je to totální cvok, a proto by s ní neměl radši mluvit vůbec, měl by jít hned spát a ráno by měl odejít co nejdřív. V podstatě to takhle naplánoval a donutil Martina projít ode dveří rovnou do jakési své pracovničky, kde mu ustlal na karimatce, takže Marušce stihl říct Martin jen - Ahoj. Vilém si oddechl, ale pak se Martin zeptal, jestli si může vyčistit zuby. - Je to nutný, vole? - Tak... není to úplně otázka života a smrti, ale docela rád bych to zkusil. - Vilém ho doprovodil do koupelny a pak zas zpátky. Toho večera se nic hrozného nestalo.

Ráno vstal Martin rozlámaný z karimatky dřív než Vilém. V obýváku spojeném s kuchyní potkal Marušku, která u okna v legínách a sportovní podprsence cvičila jógu. - Ahoj. - Maruška mu neodpověděla hned, dokončila nejdřív náležitě cvik, až pak se na něj podívala a líbezně se usmála -

Dobré ráno.

Zvláštním způsobem prodloužila úsměv do strnulého štěstí jako ženský z titulních stran časopisů pro ženy. A pak dodala -

Mohl bys mě, prosím, nechat dokončit mou ranní sestavu? Potřebuji klid.

Jo, jasně, jenom si uvařím kafe.

Martin se bezelstně otočil ke kuchyňské lince a otevřel skříňku, kde by kafe snad mohlo být.

Promiň. Nedokážu se ještě tak dokonale koncentrovat, když se na mě někdo dívá.

Nebudu se dívat.

Maruška na něj hleděla statečně a útrpně jak mramorová barokní mučednice, čehož si ale všiml, až když nasypal kafe do hrnku a sáhl po varné konvici. Maruška promluvila tiše, ale pečlivě artikulovala -

Prosím.

Zaražený Martin se pak vrátil do svého pokoje. Fííííííííí-ha! Viléme, ty krávo, co sis to sem přitáhnul zas za ufouna? Měls pravdu, člověče. Co nejdál od ní! Měl pak strach vylézt ven z pokoje, i když se mu strašně chtělo. Díval se klíčovou dírkou, jestli ta holka ještě pořád cvičí. Pak zaslechl Vilémův hlas. Vyšel ven a všechno bylo zase sluníčkový. Dali si s Vilémem kafe a i s Maruškou si pěkně popovídali. Když Martin dopil, Vilém naznačil, že by už mohl jít.

Martin se toulal městem, práce mu začínala až v jedenáct. Myslel na včerejší scénu u Kristiny. Totálně jsem ji rozhodil. Hysterčila. Ale co jsem měl dělat? Měl bych se tvářit, že nic nevím? Musel jsem jí to aspoň říct. Je úplně zblblá tímhle uhozeným světem. Je bez fantazie. Nedokáže si představit nic jinýho, než „mít se líp“. Prachy. OK, třeba je jednou budeš mít, ale co dál? Nedokázali jste si představit nikdy nic jinýho, než budoucnost buržoazní, vytýkal Pasolini italským komunistům. Všeobecný nedostatek fantazie. Inflace smyslu. Maruška aspoň cvičí jógu. I když pochybuju, že hledá něco jinýho, než vágní pocit štěstí, stejně jako Kristina. Dokud člověk hledá svoje štěstí, nemá šanci ho najít. Kdo to řekl? Martin procházel kolem místa, kde vzali Kristině telefon. Boty z hada! Jak jí musí být, když jde s takovým dědkem do postele? Asi to moc neřeší. Asi to pro ni není tak hrozný. Ženský to maj jinak. Třeba z toho dělám drama jenom já. Štve mě to, protože ten obchod beru jako podvod. Mám pocit, že prodává pod cenou a neví o tom. Chtěl bych, aby se lidský tělo nedalo zaplatit. Ani za tři litry, ani za milion. Sere mě, že to funguje. Řeknou – Tolik a tolik? A ona, že jo. Funguje to, všichni jsou spokojený. Ale funguje to, jenom protože cena člověka klesla až do částek, které jsou ochotni vysolit. A protože si Kristina myslí, že větší cenu nemá. Kdo má pravdu – pytlák nebo ten, co staví plot? Kdybych byl král, vydal bych zákon, že kdokoli, kdo se pokusí přepočítat lidskou důstojnost na prachy, dostane doživotí. Davide Graebere, oroduj za nás. Za našich devětadevadesát procent.

Běhal s meníčkama, běhal s pivem. Dostal nějaký dýška. Myslel na to, že za pár dní už bude zas bydlet. Plat z hospody mu už zas bude stačit. Na nějaké jednorázové brigádě vydělá na dluh u Viléma. Nebo našetří z dýšek. Nebo si to odpracuje v něj v advokátce, pokud to nebude moc smrdět. Jako by ho tím přemítáním přivolal, Vilém se najednou objevil v hospodě.

Čau. Chceš pivo?

Ne. Jsem autem. Hele...

Hm?

Kde jinde bys dnes mohl spát, kdybys nespal u mě?

Proč?

Maruška říkala, že máš divný vlny.

Cože?

Já nevim, ucpals jí čakru nebo co. Tys na ni ráno čuměl, když cvičí?

No, nechodil jsem tam se zavřenýma očima. Ale nejdřív se netvářila, že jí to vadí. Usmívala se.

Ona se usmívá furt, to nic neznamená.

Hm.

Hele, prostě bych potřeboval, aby sis našel jiný nocleh. Dělá, že radši odjede na chatu, abyste si tam nepřekáželi. Ale to se mi vůbec nehodí.

Nehodí? Nemoh bych tam odjet já na pět dní?

Podle všeho bys to tam zamořil a musel bych zaplatit nějakýho gurua, aby to vyčistil.

Martin se podíval na kamaráda vážně -

Viléme, člověče, řekni mi. Upřímně. Proč s takovou píčou chodíš?

Nemůžu se s ní rozejít, dokud ji nevopíchám. Viděls to tělo?

Viděl.

Čekám měsíc, až bude mít dobrý dny. Nežere antikoncepci, protože je to jedovatý. Odpočítává čtrnáct dní od krámů, strká si tam teploměr a říká – Ještě ne, ještě ne. A do toho přijedeš ty, ty vole, a chceš přespat. Chápeš to?

Chápu. Moc se ti to nehodí.

Vilém lusknul prsty na obou rukou a dlaně pak nechal ve vzduchu směrem ke stropu, jako by říkal – Tak KONEČNĚ ti to došlo! Martin se usmál -

Ale slib mi, že se na ni do tejdne vykašleš.

Uvidíme. Uvidíme, jaká bude.

Vilém nasedl do svýho auťáku a odjel. Martina až v tu chvíli napadlo, že by mohl spát právě v tom autě. Ale nevolal mu. Minule přežil do rána v nonstop-kavárně a stačily mu dvě hodiny spánku tady na lavici. Proč by vlastně nemohl zůstat přes noc tady? Všichni kolegové budou spěchat domů jako vždy. Řekne jim, že zamkne sám a že už taky jde. Nechají ho tam a on zamkne sám sebe. Mezi lavicí a karimatkou není takový rozdíl. Kristině psát nechce. Dělala by nejmíň Zagorku. Kdoví, jestli s ním bude ještě kdy mluvit.

Martin zrealizoval svůj plán. Ostatní číšníci šli na tramvaj, on pozhasínal a zamkl se v podniku. Přikryl se třema čistýma ubrusama a usnul na lavici pod oknem. Ráno v šest se v hospodě objevil šéf – přebíral od závozníka deset beden pečiva. Rozespalý Martin ho zmateně pozdravil. Šéf se ho zeptal, co tu dělá, ale vůbec ho nenechal odpovědět. - To jsem ještě neviděl! Už se sem nevracej!

Martin byl dobře vyspaný, ale jinak úplně v prdeli. Má jet domů? Něco by jim namluvil, aby se neptali, proč není v práci, ale vlastně se mu tam nechtělo. Chodil městem. Sledoval jen beton a dlažební kostky. Myšlenky se zacyklily kolem věty – Jak zaplatím nájem? Šel do školy a u počítače v knihovně hledal brigády. Teď už by mohl vzít i full-time-job. Odepsal na inzerát „recepční ve fitcentru“. Číšníky nesháněli.

Zašel na přednášku, kterou neměl zapsanou, prostě aby zabil čas, ale výklad moc nevnímal. Vzpomínal na to, co řekl Kristině – šlapat je horší než krást. Ta věta má tím větší smysl, čím míň peněz máš v kapse. Morálka je pohyblivá. Hodnoty jsou pohyblivé. Šlapat je horší než krást. Ale kdybych měl pět dní v kuse hlad a opustilo mě štěstí, možná bych šel na Hlavák hledat Němce. (Pokud nezmizeli už v devadesátkách.) Kdo z nás měl někdy opravdový hlad? Nikdo v téhle místnosti. Nikdo v téhle škole. Možná tak deset lidí v celým městě by se našlo. A byli by to cizinci. Někde četl, že většina prostitutek jsou svobodné matky.

Setmělo se. Stmívá se už dost brzy. Měl jít radši na nějakou přednášku na fildu, to by nebyla taková nuda. Uvědomil si, že na přednášky, co si zapsal z jiných fakult, zatím skoro nechodil. Bude na to mít čas, až si najde novou práci? Ještě čtyři dny a bude bydlet. Kde bude spát dnes? Myšlenky se zas začaly mrtvě točit kolem noclehu a nájmu. Na co to myslel před chvílí? Krást... krást... Krást není tak hrozný, když nemáš kde spát. Morálka je pohyblivá.

Vyrazil na Václavák. Procházel všechny staré stezky. Eskalátorem nahoru, dolů. Ale byla to jen suchá recidiva. Zúžené uličky, co vedou k orloji. Celetná. Palladium. Tam mají taky eskalátory. A bankonaty. Přes prosklené výlohy se dá sledovat, kam člověk po vybrání peněz strčí peněženku. Peněženka v chlapských džínách je bez šance, ale za portmonkou v kapse rozepnuté bundy má cenu jít klidně až na ulici.

Martin uviděl na jedné z teras obchodního centra, asi dvacet metrů od něj, ženskou v latexových kalhotech, která se zvedla od stolu u zábradlí a šla si pro něco k výdejnímu pultu fast foodu. Kabelku nechala ležet na vedlejší židličce. Intuitivně vyrazil. Než se žena ke stolku vrátila s hronadou ubrousků, kterými chtěla utřít rozlitou colu, její telefon a peněženka už dávno odplouvali pryč v Martinově kapse.

Telefon prodal v Jungmannce. Zaplatil si nejlevnější pokoj v hotelu kdesi na Jižním městě a ještě mu zbylo.

 

---