kosa se odrazila od kamene, zařinčelo sklo...

Vařila v plechovém umyvadle, jak neměla hrnce.
Ve stejném, kde se omývala před aktem milování.
Bez toho šlo o odřezky a vnitřnosti z hostů, kteří se nechali nachytat na romantické rande.
Pozorovala do úmoru cvičící muže, kteří se chtěli vyhnout nemocím a stát se nesmrtelnými.
Svět se někam hrne, aniž ví kam.
Dokud bude krásná, tak nemá problém, i kdyby ji přistihli.
Krásné ženě se vše odpustí.
Pak?
Pak už je to fuk.
Mohla by skončit ve voskovém muzeu madam Tussauds.
To Ona ví, jak vyzrát na smrtelnost.

Chvílemi je to, jak na operní scéně.
Samej hrdina, co má co říct.
Respektive zazpívat.
Ono to jinak zní v těch oktávách.
„Já už vás nemůžu poslouchat,“ zařve Ona z galerie až někde u stropu.
„Je to, jak když plníte noční nádobu.“
Publikum ječí Vivat a není jisté komu.
Víc se snad dozvíme z komentářů pěstitelů geneticky upravené kukuřice.
Kdyby byl Bůh...no jistě.
I to se dá vyslovit.
Pak přejdou muži husím pochodem do místního bordelu.
Trochu jako v ilegalitě.
A jeden z nich k ní na cestu poslední.

    „Podminovali Mikuláše, co to jako udělá,“ hlásila žena na televizní obrazovce.
    „Děti jsou dnes velmi kreativní,“ řekla ona nad kouřícím plechovým umyvadlem.