Annice - kapitol(k)a 1

Až se v květnu narodíš, budu mít na hrbu 42 křížků. Zatím co slon indickej je v tomhle věku na sklonku života, já jsem podle vědců právě vstoupil do středního věku. Má nepřipravená tělesná schrána se tedy ocitla ve středověku. Dvaačtyřicet let. To je velká spousta promrhanýho času, ale taky vzpomínek na něco co dávalo nebo mělo kdysi nějakej smysl, který se tam někde uvnitř mozku vrství do letokruhů paměti. Usazujou se jako sediment na dně řeky, jako saze v komíně, jako popel ve vlasech. Narozdíl ode mě ty zatím pluješ bezčasím. V pravrstvách času jsem velkej jako ty. Z týhle doby ale nepochází žádnej signál, pablesk, zkrátka nic. Nepamatuju si to, ale stát se to muselo. Nemohl jsem nebýt ptákem, rybou a pak miniaturou člověka. Určitý věci se nedají přeskočit. Teď už jsem samožřejmě jinej. Vážím jako dvě mláďata nosorožce a měřím jako z průměru naprosto nevybočující neandrtálec. Jsou samozřejmě situace, který je lepší zapomenout, ale z nějakýho důvodu to nejde. Jsem fakt malej. Nadávám doktorce, která mi dle mýho čtyřletýho já, zcela neodborně odstraňuje bradavici z palce. Říkám, tak jsi pitomá, copak nevíš, že to bolí? Maminka mění barvy, hubuje mi a dál není nic. Paměťová stopa končí. Nebo hodiny plavání. Ostatní děti se těšily, já měl nervy nadranc. Místní plavčice, z který zbyl jen matnej obrys, mě hodinu co hodinu klepe do hlavy duralovou tyčí a huláká "splývej pořádně!". Splývám ze všech sil, chlórem nasycená voda mě pálí v nosu a před očima mi běží děsivá panografie obrazů z koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Některý vzpomínky ti vyprávět nemůžu. Nezlob se. Nechám si je pro sebe.

Třeba vzpomínku na to, jak piju s Jakubem v hospodě u Báby padesát malých rumů a k tomu jednu žlutou limonádu. Říkám, že jí to nezaplatíme, ani hovno povídám, protože seš protivná ženská a čarodějnice a vůbec baba zlá.Pak utíkáme, jak se jen po vší té kořalce utíkat dá, oknem u kulečníku do mokrý noci, potácíme se a smějeme a je nám dobře. A pak Jakub, tím rumem úplně zcepenělej prohraje souboj s gravitační silou a s výkřikem zcela nečekaně mizí v přítmí nedalekých křovin. Měl bych mu pomoct, já to přece vím, ale tsunami smíchu mi obrátí žaludek naruby. A pak mi paměť pokryje mázdra tmy a vzpomínky vyletí oknem ven jako netopýři do noci. Následuje milosrdné nic. No uznej, kdyby tohle lidi o mně věděli, tak bych se přece musel stydět.  Tak děsně bych se styděl, že bych se rozběhl a utekl až na samej konec světa, což by byl problém, protože svět je kulatej a žádnej začátek a tudíž, to dá rozum, ani konec nemá. 

Stejně jako já nemám hrb ani křížky. To se jen tak říká.  Víš, lidská řeč to je něco. Úplná záhada! Mluvíme spolu v kódech, gestech, posuncích a kouřových signálech. Tu a tam není slov ani zapotřebí. Kupříkladu když takhle významně svraštíš obočí jako to dělá tvoje babička Maruška. Vypadá přitom jako sova pálená, ale to jí proboha nikdy nesmíš říct! Někdy je to naše povídání tak popletený a zamotaný, že vůbec netušíme, o čem je řeč. Například když já mluvím s tvojí maminkou, když je unavená, rozzlobená nebo náměsíčná. Často mi říkává, že mám moc koleček - koleček salámu na rohlíku i těch v hlavě. Jindy spolu hovoříme jednoznačně, jen nemůžeme přijít na zdárnej výsledek, jako třeba když jsme onehdá s tvojí starší sestřičkou Charlotte Elin, se Šájou, hledali začátek a konec žížaly. Hledali a nenašli. A to jí Šája důverně oslovovala "Žalo", přestože se tenhleten červ latinsky jmenuje lumbricus terrestris. Tvoje sestra se jí rovněž doptávala na její vnitřní rozpoložení - "Máš se dneska dobře, žalo?". Nejspíš proto, aby ji obměkčila, což je dozajista hloupost, protože žížala je měkká dost. A vůbec. Zkusili jsme všechno, ale onen kroužkovec, ta svéhlavá dešťovka nedbala naší zvědavosti a urputně se snažila vecpat zpátky do kyprý letní půdy. 

Někdy jsou slova jako dštící zlatorudý jícny sopek, jako šrapnely, jako hadr přes hlavu a nekonečnej proud vody ve vší tý tmě. Tma a voda, co se ti snaží vtlačit do plic a do srdce. A to srdce pak rozmočit, nabobtnat, nechat ho shnít! A pak spálit, zpopelnit, rozcupovat a rozervat na cucky. Lačně ho spolknout, stejně jako napalm pohltil Trang Bang. Bang! Bang! Prásk! Tepny ti naplní ledová tříšť. A rozum, kterej si nic netuše hoví v mozkovejch plenách, uzemní palcát amygdaly. Na nohy obludo! Vždyť jde o tvojí čest! Ty jako chceš utýct? No to ne! Tvůj soukromej stegosaurus pohotově rozkejvá ten svůj pověstnej ostny pobitej ocas, u huby se zastříbří pára, zaleskne se jako staniol a je fuč. Pěna odstřikuje z koutků v pestrobarevnejch mydlinkách a dva miliony let evoluce se smrskne v toxický staccato žihadel, špičáků a drápů. To se tak zkrátka někdy stane, Anniko. Občas je z člověka prostě spíš šavlozubej tygr než cherubín, a pak vztekle hýká, hudrá a přihlouple kárá "Tos tomu teda dal na prdel, ty hovado" místo aby v poklidu konstatoval "To se ti věru moc nepovedlo, drahý příteli", když se ono něco moc nepovede. Snad, pevně v to doufám, že podědíš svýho praještěra po mamince. Ten její je z plyše. Je krotkej. Vlastně většinu času líně podřimuje. Můj je zlej. Je to Goyův Saturn požírající svoje děti. Místo šupin má skelnou vatu a srdce plný lávy.