Jak jsem si zasloužil máslovku

Jak jsem si zasloužil máslovku

Dívám se na fotografie padesát let staré a vracím se ve vzpomínkách do oněch bezstarostných let: Psal se rok sedmdesát, bylo mi šestadvacet a dostal jsem povolávací rozkaz na vojenské cvičení do Plzně. Plzní jsem předtím pouze projížděl a věděl jsem, že zde vaří dobré pivo. Jen velice nerad jsem opouštěl město Lučenec, kde jsem nejen pracoval na stavbě tranzitního plynovodu, ale také zanechal půvabnou temperamentní blondýnku. Poslední noc jsme se vášnivě loučili, a když jsem usedl do vlaku, napadlo mě: Uvidím ji ještě? Neuvidím?

Druhý den na vojenském kavalci v plzeňských kasárnách obhlížím nové tváře. Po krátkém pátrání jsem zpozoroval povědomé rysy. Tělesná schránka sice měla o nějaké to kilo navíc, tvář zdobila leninská bradka, ale byl to on: kamarád Jizva! A vedle něj k mé radosti odpočívala na kavalci i jeho kytara. Je k nevíře, jak se někdy životní situace opakují.

Pět let zpátky: Šlapu v noci od vlaku z Litoměřic do Terezína. S kvérem a snad tunovým batohem na zádech. Byl jsem převelen, abych absolvoval dvouměsíční kurz potápěčů. Za městem dohoním vyděšené děvče. Jakmile zjistila že k nejhoršímu nedojde, pookřála. Když viděla, jaký náklad nesu, nabídla mi pomoc. Pověsil jsem jí samopal na rameno a poslouchal její brebentění až do Terezína. Pomohla mi najít kasárna ,,U koňské hlavy“ a domluvili jsme si rande.

Nedostal jsem ovšem povolení k vycházce, a tak jsem zklamán bloumal po chodbách kasárenské budovy. Náhle slyším: kytara? Vydal jsem se za příjemným zvukem a brzy pochopil, že ten, kdo hraje – umí. Na kavalci sedí štíhlý kluk a hraje, že jen civím.

,,Venca“, představil se. ,, Ale říkají mi Jizva.“ Byl tenkrát první máj roku pětašedesát a během dvou měsíců mého pobytu, jsme přezpívali mnoho písní.

Jak ten čas letí!

,,Pepa“, představím se po pěti letech pro změnu první já. Po krátkém váhání Venca vyskočí a již při bouřlivém vítání vím, že měsíční cvičení bude veselejší.

Organizace našeho výcviku se lampasákům nedaří. Po převratném roce šedesát osm mnoho lidí z armádní služby odešlo a ti, co zůstali, jako by nevěděli, jak dál.

Prvních čtrnáct dní si nás téměř nikdo nevšímá. Já, který jsem přijel o den později, chodím týden v civilu. Nemám uniformu jednoduše proto, že si skladník vybírá dovolenou. Přes den jíme, spíme, večer v blízké hospůdce popíjíme ,,plzeň“a hulákáme jednu píseň za druhou až do zavírací hodiny. Jen těch peněz by mělo v kapsách být více. Ženatí vyfasovali od drahých poloviček stokorunu na měsíc a šmitec. Nemohu koukat, jak hodinu ulizují jedno pivo, a tak mě to něco stojí.

Konečně si jeden z lampasáků všiml naší nečinnosti a pochopitelně se hned rozhodl ztracený čas dohnat. Měl jsem ještě kocovinu po včerejším halekání, když tu se mnou brzy ráno někdo lomcuje a řve:

„Rozcvička!“ Znovu „Rozcvička! Pro vás to neplatí?“

Poslal jsem ho „někam“ a to hodně nahlas. Jenže, když jsem ospale obhlédl situaci, bleskem jsem vystřízlivěl. Drzá osoba měla hodnost kapitána. A jéje! Zaskuhral jsem si pro sebe a vysypal se z postele.

Zejtra na rozcvičku nejdem! Připomněl jsem si včerejší večer v hospůdce. Uši mi ještě drnčely třeskem pivních sklenic a přísahami mých „spolubojovníků“.

Cimra je prázdná!

Zrádci! Mozkové závity ještě otupené pivním mokem odmítají pomoc! Jedna věc je ovšem jistá: Na rozcvičku jít nemohu, na ten blbý nápad jsem přišel já a celá banda by se mi smála.

Konečně spásná myšlenka: „Moc mě to mrzí, soudruhu kapitáne, ale dnes cvičit nemohu. Jsem nemocen a jdu k lékaři na ošetřovnu.“

„Ale...Nemocný?“, ušklíbl se. „A copak vám chybí?“ zeptal se, v obličeji ještě rudý uraženou ješitností. Zaskočil mě. Předpokládal jsem, že na plánování toho, co mi vlastně chybí, budu mít víc času. Nerozhodně jsem několikrát přešlápl, přičemž z velkých vojenských trenýrek přišel spásný signál. Po vášnivém loučení v Lučenci byl totiž můj „frantík“, lehce poškozen a při chůzi se připomínal. Byl jsem opět na koni: „Soudruhu kapitáne, má nemoc je velice intimního rázu“, zašeptal jsem a věděl, že jedna nula vedu.

„Vojíne!, ujišťuji vás, že se na váš zdravotní stav přeptám,“ zasyčel a odkráčel.

Doktorovi jsem příběh svého „zranění“ vylíčil poutavě, mé vyprávění o vášni dívek s maďarskou krví ho zjevně potěšilo. Byl jsem zproštěn ranních rozcviček, měl jsem se pohybovat jen volnou chůzí a potírat zraněné místo třikrát denně vyfasovaným mazáním. Můj konflikt s kapitánem se po kasárnách rychle šířil.

Po snídani celá naše jednotka nastoupila na buzerplac. Nebyl na nás moc hezký pohled, téměř polovina vystrkovala z nerovné řady své pupky, svědčící o pohodlí, dobrém jídle, zalévaném pivním mokem. Celkový pohled na „ obránce vlasti“ připomínal komplex trojic z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Kapitán si beze spěchu prohlížel naši exotickou skupinu, a nesnažil se zakrýt výraz zhnusení.

Ten chlap mě snad nepozná, začínal jsem se radovat. Má uniforma byla o několik čísel větší a čepici od pádu přes oči zadržovaly jen mé uši. Rukávy maskovací bundy byly několikrát ohrnuté, a kalhoty zasunuté do vojenských bot visely nevzhledně až k zemi.

„V tomhle mundůru by tě nepoznala ani vlastní máma“, prohlásil Jizva, když jsem se mu poprvé předvedl.

„S někým si to vyměňte, já tu menší číslo nemám“, oznámil mně před čtrnácti dny skladník. Do dnešního dne se mi směnný obchod nepodařil.

„Vojáci kteří jsou ve stavu nemocných, pět kroků vpřed“! zavelel.

Vystoupil jsem z řady zvolna, zeširoka, jako dlouholetý zaměstnanec Labsko-Oderské Plavby. V řadách informovaných vojáků za mými zády se ozvalo kuckání, dávení a kvílení ve snaze zadržet smích.

Když jsem konečně urazil vzdálenost pěti kroků, postavil jsem se do pozoru a předpisově se zahlásil: „Soudruhu kapitáne, vojín Houba na váš rozkaz. Hlásím se do stavu nemocných“. Tvářil jsem se vážně, téměř naštvaně, jak doporučují vojenské předpisy. Na dotaz o výsledku lékařské prohlídky jsem hlasitě vylíčil naordinovanou léčbu: „Soudruhu kapitáne, lékař nařídil klid na rotě, nesmím se do úplného vyléčení účastnit fyzického výcviku a třikrát denně se mám namazat“, udělal jsem malou pauzu, a dodal: „Na postiženém místě“. Za mými zády chlapi již ztráceli kontrolu a já jsem měl také problém udržet vážný výraz.

Vztekle křikl: „Pohov!“ A vydal se k ošetřovně. Po návratu, mírně se usmívaje, zavelel: „Pozor“! A nahlas oznámil: „Vojíne, rozcviček se zúčastníte, ale cvičit budete jen horní polovinou těla!“ Ve vteřině se celý útvar vojáků burácivým smíchem skácel k zemi jako zkosený těžkým kulometem.

Druhý den, pozdě odpoledne jsme se občerstvovali osmistupňovým Gambrinusem zakoupeným v Armě. Po dobu nemoci jsem oficielně nesměl opustit kasárna. Jizva si povzdechl: „Dnes je v Božkově, v restauraci U Kopáče, čundrácká slezina. Odtud je to asi kilák“ prohlásil a dopil zbytek lahváče: „Tak co říkáš?“

Nebyla ještě úplná tma, když jsme v rohu kasáren přelezli plot. Sotva jsme vstoupili do sálu restaurace U Kopáče, ozval se strašný řev. Na Jizvu se vrhli davy kluků, všichni ho plácali a objímali a já měl pocit, že jsem přišel nejméně s ředitelem Zeměkoule. Mrknul jsem do sálu. Jediný pohled stačil, abych zůstal, i kdyby zde točili jen limonádu. Těch ženských! Nebyly v přesile, ale byly.

Představování nebralo konce: „Fanda Regál, Chemik a jeho žena Anka, Baraba, Mongol, Brácha, Jarča z Dračí vily, Hugo, Samba, Bluma, Pedrák, Jája, Vilda Šedivec, Sarka“- a další a další. Tolik podivných jmen a mnoho nových tváří najednou. Stejně spontánně jako představování, aniž by kdokoliv tuto partu lidí koordinoval, následovaly za sebou písně super úrovně. Všichni sále pozorně naslouchali a každý jednotlivec či skupina byli za svůj výkon odměněni hlasitým „umí“!

Druhou polovinu večera nejméně padesát hlasů burácelo sálem písně všem známé – zejména… „ta naše Plzeň, ta je jediná i černej Joe si  na ni vzpomíná…“ - a to v takové souhře a síle, že by prchla i Zikmundova vojska. Nikdy předtím jsem se něčeho podobného nezúčastnil. Přiznávám, byl jsem v tranzu. Dobré pivo a seznamovací „štamprdlata“ tomu ještě pomohly.

Cesta zpět byla náročná. Polní pěšina vedoucí ke kasárnům se zdála strmější a občas se pod nohama i sem tam zahoupala. Kasárenský plot trčel do tmy jako Karlštejn. Nepřekonatelná překážka!

„Jdeme bránou“! rozhodl Jizva. „Tohle by nepřelez ani Brumel a podlézt to nejde“!

„Nepřeskočil, myslíš? Když jsme přes plot přelezli ven, tak ho zdoláme i dovnitř. „Pokud ovšem nechceš spát v base,“ připomněl jsem.

Bojovali jsme ze všech sil a když konečně Jizva seděl na vrcholku plotu, podal jsem mu kytaru. V té chvíli ztratil rovnováhu a zmizel z obzoru. Ozvalo se duté žuchnutí a do ticha zadrnčela kytara. Obavy, co se stalo na druhé straně, mně daly křídla. Plot jsem zdolal lehkým „horajnem“.

Cesta od plotu až na vojenský kavalec byla ještě obtížnější než jeho přelezení. Jizva si pádem s plotu zranil nohu v kotníku, takže jsem jej až na cimru nesl na zádech.

- Vidět mě tak teď kapitán! napadlo mě, když jsem se s kamarádem na zádech, kryt stíny budov, lopotil k naší rotě .

Následující ráno se z ošetřovny Jizva vybelhal s berlemi. Zlomená kůstka v kotníku, sádra po koleno. Aniž bychom se zúčastnili těžkých bojů, byli jsme oba zranění.

Kasárenské prostory ovšem nadále nesplňovaly naši představu volnosti, a tak jsme se každé odpoledne - i přes zákaz - vydávali na toulky po okolí. Za pár dní se k nám přidal další marod. Cikán Tibor. Je také zraněný.

„Nutná účast na schůzi Romů v Rokycanech“, uvedl, když žádal opušťák. K posádce se vrátil s jednodenním zpožděním a téměř ukousnutým uchem, prý výsledkem super vášnivé noci. Hlavu měl ovázanou zářivě bílým fáčem. Byl velký lhář a rád vyprávěl. Každý večer po desáté, když jsme potmě vzpomínali na holky, dával do placu téměř neuvěřitelné historky ze svého sexi života.

 

 A tak jsme my tři borci každé odpoledne opouštěli dírou v plotě kasárna, vyhledat v okolí nějakou útulnou hospůdku. Jizva - nohu po koleno v sádře, Tibor - s obvazem kolem ucha a já, širokorozchodný simulant.

Jednou, když jsme si to šněrovali do blízké vísky na pivo, pozorovali jsme starého sadaře, jak šikovně trhá hrušky.  Měl dlouhou tyč s kovovou korunkou na konci a pod ní plátěný pytlík. Tyč zdvihne do výšky, zamíří pod zralý plod a chňap! Naučený grif trhnutí - a hruška bezpečně kecne do pytlíku. Kdepak by se někde ťukla! Ale jaká hruška! Srdce se na ty máslovky směje, na jazyku až svrbí. Kdepak, kluk se v chlapovi nezapře.

Když si nás starý všiml, přišel k plotu: „Doufám, pánové, že nemáte namířeno na moje máslovky!“ zavrčel varovně. „To bych vám jedině radil – nechte si chuť zajít! S takovejma ptáčkama si já dovedu poradit!“ a byl celý naježený. 

Když jsme jej řekou slov ujistili, že lézt přes plot na jeho máslovky by nás nikdy ani ve snu nenapadlo, víme, kolik práce dá vypěstovat tak nádherné ovoce, trochu zjihl.

„Ale obdivovat snad můžeme, ne?“ střelil jsem do černého. „To jo,“ poroztál. „Už jsem s nimi vyhrál kolik výstav,“  ale vzápětí se pochybovačně zeptal: „Vypadáte, mládeži, jak válečný veteráni, copa to?“

„To viete, panko, gulce sa nik nevyhně!“ fňukne potměšile Tiborek, ale nezdá se, že by dědka  přesvědčil.

Starý mávl rukou, jako by zaháněl dotěrnou mouchu nepříjemné vzpomínky a nakysle sekl: „Vy cikáni se umíte výborně vyhýbat nejen práci ale úplně všemu. Tím ovšem nechci říct, že my Češi ne. Nejsem na to pyšnej!“

Opřel se o plot a zhluboka vydechl: „V osmašedesátém, třeba! Tady to vřelo, jak burčák, každej chtěl dát taváryščům po papuly - a za pár měsíců? Co zbylo z burčáku? Špinavá voda! Fuj! A v osmatřicátém? Hanba mluvit!“

Odmlčel se, česáček opřel o nejbližší větev a sundal s hlavy kdysi bílou bekovku. Pak kapesníkem otřel i svítivou lysinu a vnitřní okraj čepice. Ruce se mu zlostí třásly: „Že prej nás osvobodili Rudý! To učej děti ve školách! Povidám, hanba plit! A jestlipak vůbec vy víte, že Plzeň osvobodil Patton!? Žádný Rudý! Bílý! Amerikáni, vime? Americký chlapcííí zlatýýý…! A ty jejich džípy! Škoda, že tenkrát ještě nebyly zralý tydle moje Prezidenti,“ ukázal na máslovky. „Každýmu bych bejval dal! Jenže tenkrát sotva začínaly kvíst… Tak co, kamarádi, taky vás nablbli?“ uchichtne se zle. „Taky věříte báchorkám o Rudý Armádě, že jo?“

Neodpověděl jsem mu, jen začal recitovat: „Totiž pánové, vše se odehrálo v roce čtyřicet pět, kdy Plzeň osvobodila sovětská armáda bílýmí hvězdami na pancířích svých obrněných vozidel… A proto teď všichni!“ Začal jsem zpívat refrén pochodové písně, při které si i okna restaurace U Kopáče strachy zacpávala uši: “Ta naše Plzeň, ta je jediná, i černej Joe na ni vzpomíná...“ Václav se ke mně přidal a Tibor, který píseň neznal, dirigoval.

Dědkova tvář se pomalu roztáhla do úsměvu: „Kluci sakramentský, my jsme národ Švejků!“ zajásal. „To se mi na vás líbí! Že to víte! Že aspoň nějaký mladý v týdle zkurvený době vědí!“

 

Pak vytáhl z koše tři nejvýstavnější supermáslovky a – co myslíte, že udělal?

 

---