Manželem proti své vůli 31-32.díl

Manželem proti své vůli 31.díl

Před jeho očima mládnu. Uvědomila jsem si to dost brzo, ale záměrně neprozrazovala, že o tom vím. Moje vlasy se neměnily zpátky. Zůstávaly tmavě hnědé a lesklé, i když tělo chřadlo do původní podoby. V duchu uvažuji, že šátek odložím, ale jeho pohled mě dost odrazuje. Snědl by mě místo toho chutného jídla na stole! Obvinila jsem ho bez důkazů a sedla si naproti němu. Dělil nás celý dlouhý stůl prohýbající se pochoutkami a velké svícny zakrývající mu výhled, ale místo toho sledoval mě. Stále se nakláněl a uhýbal, jen aby mě zahlédl. Cítím jak pozoruje. Každý můj nenucený pohyb. Bylo to jako bych seděla na jehlách a rozžhaveném uhlí.

Povzdechla jsem si, ale naštěstí si zrovna nandával jídlo, takže si toho nevšiml. Musím držet svou mysl neustále zamčenou, aby nepronikl do mích přání a snů. Vždycky se proměním zase zpátky, když je ode mě daleko.  Je to záhada, kterou budu muset vyluštit v knihách. Sice jsem přečetla nespočet knih, ale o tomhle nikde zmínka nebyla. Jediný, kdo věděl tato tajemství bylo mluvící koště, než se obětovalo. Na chvíli jsem zapomněla, že Deris je nevyzpytatelný a velice rychlí. Přestěhoval se na vedlejší židli a přisunul se ještě blíž. „Byla jsi moc daleko.“ Prohodil a konečně se začal cpát jídlem. Nechápavě jsem pozorovala jeho ruku jak mi přistála na čele. „Máš červené tváře.Horečku nemáš, ale pro jistotu si půjdeme za chvíli zase lehnout.“ Ani náhodou! Já si určitě vedle něj nelehnu! Musím se na něco vymluvit. Horečně jsem přemýšlela a pak si vzpomněla na bylinky. Na obličej jsem nastavila usměv číslo dvacet sedm a medovým hlasem spustila. „Nemohu. Bylinky nepočkají.“ Mávla jsem rukou ke košíkům plných bylinek a zatajila, že při mé přítomnosti vydrží i několik měsíců. Sklep hradu je toho důkazem. Jsou tam uložené květiny, které se musí zpracovávat čerstvé jinak lektvar nemá žádnou moc. Masti zase potřebují svůj čas a zůstávají uložené i rok, aby měli patřičnou sílu a mohli pomoci, ale to zatím nemusí vědět. Nechci tak lehko podlehnout! Budu jako zatvrzelá stará mula! Pevně jsem se rozhodla a pak zjistila, že ze mě nespustil oči. 

To je bájná Siréna, když se takhle usměje. Já to bez ní nevydržím ani vteřinu. Ty oči jako studny jí prozrazují. Moc dobře vím, že mi Laja lže, ale tohle se fakt nedá vydržet. Zamiloval jsem si jí dokonce v obou podobách a když omládne jsem ztracen. Ono se říká, že je láska slepá, ale já už i blbnu. Nikdy jsem se tak nesnažil ani tak neučil něco co neumím. Po jídle jsem chtěl Laju zlákat a začal jí krmit hroznovým vínem. Musím jí nějak nasměrovat do pokoje, aby si odpočinula. No dobře, dobře kecám chci vedle ní ležet a dívat se jak spí. Najednou přerušila moje úvahy a vstala od stolu. Držel jsem v půli cesty k jejím ústům kuličku hroznového vína. Zatrnulo mi. Snad zase neviděla na co myslím? Zkoumavě si jí prohlížím, ale nezačala ani nadávat. Pobrala co nejvíc košíku a zmizela za dalšími dveřmi.

Ty moje myšlenky začínají být vážně nebezpečný a co víc všechno na mě vykecají. Nevím jestli je tohle propojení dar a nebo pohroma, ale náramek byl pryč. Přesto se stále vnímáme a víme jeden o druhém. Sáhnu na zápěstí a nahmatávám neexistující řetěz. Fakt je pryč. Mávnu nad tím rukou a jdu Laju pozorovat při práci. Baví mě dívat se na ní, ať dělá cokoliv. Její pohyby jsou přesné a soustředěnost na plné obrátky, než si mě všimne a zdrhne.

Můj mozek se jednou přihlásil o slovo a vymyslel něco skvělého. Dveře zaskřípaly při mém příchodu do přípravny lektvarů. Zrovna třídila bylinky a škubala jejich okvětní lístky. Bez slov mi přisunula jednu hrst květů a malou mističku. Byla to titěrná práce, ale v její společnosti bych klidně polykal i hřebíky. Uběhla chvilka a Laja se proměnila. Rád jsem se díval, jak se celá mění. Nebyla krásná jako princezna, ale prostě to byla moje čarodějná diva. Jednou chci zjistit co pro ní znamenám. Držela mě u sebe, ale ne moc blízko. Přirůstám ji snad k srdci?

Usměv jsem zakryla zakašláním. Deris asi netuší, že místo, aby mi zabránil si cokoliv přečíst se ještě víc otevřel. Zatím co já skrývala svůj pocit za tlustou zdí. Rychle vstanu a popoběhnu k jedné zdi, abych to zastavila. Sáhnu na ní a rukou sjedu k vyboulenině. Pocity domu se měnili. Měla jsem pravdu. Cítí v domě vetřelce a bude se snažit útočit. Podařilo se mi kouzlo obalamutit, ale vždycky nemusím být poblíž. Uvažuju o tom nejlepším řešení, které existuje. Pro mě to bude peklo pro Derise ráj na zemi.  

Manželem proti své vůli!! 32.díl

Nějak mi zatrnulo, když se Laja podívala od zdi. Něco se muselo stát a já to vůbec nepostřehl. Její výraz se proměnil. Nevím jestli to byli obavy smíchané se starostí nebo strach. Ani jsem se nenamáhal dostat se přes tu její zeď k jejím myšlenkám. Pro mě to bylo zatím doslova nemožné. Přišla ke mě. Byla moc blízko. Jindy si udržuje odstup a kdyby mohla, tak je mávnutím kouzla úplně na jiném místě. „Půjdeme si lehnout.“ To nebyla otázka, ale příkaz. Bylo to zvláštní. Od okamžiku co se hrnula k té zdi se chovala  jinak. V jedné knize jsem si našel různá posednutí čaroději, ale nic se neshodovalo se změnou nálady. Pokud byl někdo v něčí moci, tak ani nevnímal ostatní okolo sebe, což Laja nedělala. V klidu a v mé přítomnosti vydržela v pokoji celý zbytek večera. Zabrala se do jedné knihy s pochybným názvem. Věděla, že jsem tam taky, ale nijak to neřešila.

Ještě toho večera se skřetík dožadoval vstupu do pokoje. Původně jsem ho chtěl vyhodit. Přišel prostě nevhod. Konečně si lehla vedle mě a v tom zaklepal. Skrz zaťaté zuby jdu otevřít. „To být všechno vaše.“ Zadrmolil a já poznal svoje věci. Otočím se na Laju zachumlanou od hlavy, až k patě v peřinách, jen kus šátku vyčníval. Kruci to dá práci, než jí z toho vymotám. Můj mozek opět nepracoval asi vadný součástky nebo co. Stávalo se to vždycky, když jsme o samotě. Opatrně jsem se zeptal. „Vážně můžu spát tady?“ Vykoukla z pod přikrývky. „Ano.“ To neznělo moc radostně. „Fakt?“ Skřetík nevydržel váhu oblečení a koženou brašnu. Někam se vypařil, během našeho hovoru. Věci nechal před dveřmi a jak bylo vidět nechtěl s tím mít nic společného, že by cítil hádku. Já měl taky obavu co se to děje, když se odkopala z prachového peří a vstala. Prošla okolo a magii přemístila věci do skříně. „Ještě nějaké otázky?“ Byla krásná, když se čertila. Ty záblesky v očích byli jako bouřka. Prostě jsem zíral a odsouhlasil si, že mozek bude na dovolené dost často. „Ne? Tak spát.“ Doslova mě zahnala do postele jako do kouta a hodila na mě peřinu. Nevím co se tady děje, ale musím to co nejdřív zjistit. Tohle nemohla udělat ze své vůle.

Párkrát jsem se zkusil v noci přiblížit a přitulit. Ty pokusy byli absolutně k ničemu. Bylo jedno kolik je hodin, vždycky se někde vzala peřina a normálně mě odsunula z dosahu na mou polovinu. Jestli to bude pokračovat dál budeme jak princezna na hrášku. Myslel jsem, že má vystavěnou stěnu v myšlenkách, ale ona jí stavěla i v posteli. Nastalo ráno a já vypadal jako fackovací panák. Po boji mě někde odhodili a já sbíral své kousky a snažil se poskládat dohromady. Stoprocentně jsem prohrál, ale příště určitě vyhraju. Po hrnku kávy jsem byl schopný trochu fungovat a odhodlal se zeptat. „Proč to děláš?“ Ani nemrkla a natírala si pečivo marmeládou. „Mám své důvody.“ To mě chce totálně zničit. Tohle by nevydržel ani svatý! „Jsem vůbec ještě tvůj manžel?“ Tuším, že se to nedozvím. „To bych taky ráda věděla.“ Přejela si po zápěstí, kde předtím měla náramek od řetězu. „Proč mě pokoušíš Lajo? Moje trpělivost je skoro u konce.“ Dobře to věděla a stejně se to dělo. Vůbec si nevšimla rýsujícího se monokla okolo mého oka. Ta peřina byla dost zákeřná a měla kamarády. Nad ránem sem to prostě vzdal. Najednou jsem v jejím pokoji i posteli, ale je to o dost horší. Dostal jsem tu nejlepší hračku a nesmím si s ní hrát, jen se dívat jak do výlohy. „Zkouším jestli s tebou dokážu žít.“ Odpověděla lehce a dál se soustředila na snídani.  

Za tím muselo být i něco jiného. Nikdy by mi tohle nedovolila. Vážně se mnou zkouší žít? Nebo je to jen zástěrka? Nemůžu se jí ani dotknout. Navíc mě vůbec nepustí z dohledu. Těžko jsem přežil jeden  den a noc pod její kontrolou. Co myslela tím, že neví jestli jsem její manžel. Ano náramky zmizeli, ale pořád platí náš obřad nebo se pletu? Musím se podívat do knih, abych našel nějaké vodítko. „Kam si myslíš, že jdeš?“ Ozvalo se od stolu a to si četla. Doslova byla zažraná do nějakého románu a stejně si všimla, že vstávám. „Do knihovny. Musím se učit.“ Zrovna učení to nebylo co mě tam táhlo. „Půjdu s tebou.“ Přehlédla celou místnost zabodla se do mě očima a sklapla knihu. „Stejně se líp čte tam.“ Do háje. Příště to budu muset víc promyslet. Chvilku mi přišlo, že je víc ve střehu. Určitě se něco děje.

Šla za mnou jako na provázku. „Nesmíš!“ Zahřímala do prázdné chodby. Ani nevím jak jsem se dostal do jejího náručí.