Já jsem pes 5 / Nemoc

Páník se mi nelíbí. Vůbec mě nedrbe, neslyším od něj své Bene. K jídlu mi hodí nějaké zbytky, někdy to ani není maso, ale kdovíco. Mám hlad, tak to nakonec sním.

Pořád kouká na tu hlučnou bedýnku. Ale občas otevře další bedýnku, ta je taková tichá. Do ní taky zírá. A pak vzdychne.

Jo, a pořád si dává k uchu placku, co do ní většinou vydává své lidské zvuky. Ale teď zvuky nevydává a mlčí. A pak zase vzdychne a placku položí. Že by ho bolelo ucho? Hmmm, možná je ta placka léčivá. To by dávalo smysl!

A nejhorší je ven. On teda používá zvuk ven, ale není to normální ven. Vyjdeme pár kroků a páník ukáže na strom. Já musím na jeho povel zvednout nohu. Potom jdeme hned zpátky.

A Julča nechodí. Asi ji páník vypudil ze smečky, když tak na něj štěkala. Ani se mu nedivím. Ale chybí mi. Byla taková milá.

Ale co s tím mám dělat? Už to mám. Vyskočím na páníkovo váledlo. To má rád a vždycky mě pohladí. Hop!

 Páníkovi se to nelíbí.

„Bene, dolů!“

Tak páník je asi nemocný. Lehl si na svoje váledlo a otočil se. Mně tam nechce.

Aha, už vím. Donesu mu míček. To znám. Hází mi ho a k tomu volá „Přines míček!“ Kdepak je? Tady! Běžím za pánem a položím mu ho k přední tlapě.

Slává, přece jen roztáhl ten svůj čumák! Hodil mi míček.

A dokonce jdeme ven. Tedy tak trochu normálně ven. Kousek dál.

Zase jsem narazil na pach hárající feny. Opravdu nádherná vůně. Nemůže být daleko. Běžím po její stopě. Hafra, nešla už domů? Ne, už ji vidím! Támhle za stromem ji vidím! Honem k ní.

Co to? Má nějaké krátké nohy. To nevadí. Teď mě zajímá její voňavý zadeček. Olížu jí ho. A jí se to taky líbí!

„Báro!“

Tak ona je Báro. Hmm, krátké nohy, ale umí jima hezky mrskat. Líbí se mi čím dál víc. Ach jo, utíká za paničkou.

Tak, ještě bych potřeboval udělat někde hromádku.

„Bene, domů!“

Páník už zase spěchá. To asi nestihnu. Ale hromádku udělat musím, už to nevydržím. Udělám ji doma hned za dveřmi.

„Bene, jseš normální? Vždyť jsme teď byli venku! Honit jezevčici Báru, to jo, že?“

A už zase páník štěká. Já vím, doma to dělat nemám. Ale nešlo to.

Lehnu si na váledlo. Báro je krásná! Jestlipak ji zase uvidím? A hlavně ucítím?

Páník zas kouká do té tiché bedýnky a ťuká do ní. Tak ať! Já teď mám svou Báro.

Co to slyším? Páník vydává zvuky do své placky!

„Julí, a myslíš, že ten flek potom pustí?“

Vidím, že už má zase ten milý obloučkový čumák. Že by se mu ucho uzdravilo?