6.

56.

Jiný by už obsah předchozích 11 zápisků lámal do podoby (filmové) povídky.

Sám se k tématu mé silvestrovské cesty jako k čemusi úživnému ještě možná vrátím – až roztají ledy, a tak dál.

Uvědomil jsem si totiž, že je vlastně jedno, absolvuju-li jednu z mých příštích plicních procházek namísto po těšínském nábřeží po předměstském břehu plzeňské řeky s dávnověkým jménem. Kilometrů, dejme tomu 5, je stejně dlouhých tam i tady – jenom nutno připočíst čas na šestnáctihodinovou přepravu.

Kteroužto pasáž bych vyplnil četbou, jenomže základní potíží je okolnost, že všechno česky dostupné napsané Paulem Austerem mám už přečtené.

Jo, kdyby byly k mání jeho scénáře, jenomže nejsou, nebyly a nebudou, a nikdy už je nikdo nevydá. Poněvadž, mám ten dojem, kamarád nakladatel Miloš Fryš je už asi mrtvý, když mi letos neposlal péefko. Ostatně stejně jako vojenský historik pan doktor Vališ.

Jenomže ani já, po dlouhých rocích, nic takového nerozesílal, nemaje už ke družení sil.

Pouze jenom v této souvislosti připíšu, že až se pak budu vracet z té plzeňské procházky, odskočím si z pražského hlavního nádraží do knihkupectví ve Slovanském domě, mívali tam totiž knížky, které tamten již vzpomenutý Miloš Fryš vydával.

 

57.

Co se týče těch procházek, tak při té mé předvčerejší, jsem náhle uviděl na místech, která jsem jako zcela fádní prošel již stokráte, tak tam, kde nic zraku nevoní, jsem tentokrát zcela znenadání uviděl velblouda. Velblouda. Jen tak v červeném postroji.

Poněvadž se očividně jednalo o filmový záběr, ihned jsem zamířil k tomu klukovi, který, oblečen v čemsi jako bílém japonském kimonu, tamto zvíře za sebou vedl.

Po svém zvyku jsem ho začal ihned poštívat, že pouhý jeden velbloud je na můj vkus hodně málo.

Tak já přidám, odtušil, a po pár krocích z valníku stojícího opodál vycouval velblouda ještě jednoho.

Od tamtěch chvil vím, že jsem na dobré stopě – a že na tu plzeňskou příbřežní louku obrostlou rákosinou musím občas dojet i kvůli zprávám, které mi tam bude odteďka zanechávat Julia Roberts. Projdu se, porozhlídnu. Budu mít na takové zevlování, pokud mě zase nějaký dispečer neodsoudí k hodinovému zpoždění, celé málem 2 a půl hodiny.

Bylo by fajn, kdybych namísto nějaké obvyklé paninky s pejskem tam v intervalu mezi 10:45 a 11:25 potkal dámu na vodítku třeba s klokanem.

Anebo alespoň s ochočeným mývalem, jak už kdysi kdesi tohle zvíře zmiňoval Bohumil Hrabal.

Nebo fotograf Václav Šedý (mývalem pozorován) na rubu jedné pohlednice kdysi dávno mi došlé z U.S.A.

Například.

 

58.

Znamení.

Kdo zná tamten film s Meg Ryan (mimochodem zmíněnou i v ději Notting Hill), jistě si na význam tohoto slova vzpomene.

A o takovýchto znameních jsem před pár roky napsal speciálně pro Meg celý scénář filmu, měl něco přes 150 stran. Dokonce v něm zhruba v půlce byla obsažena chyba tak geniální, že by se celá k ní příslušející sekvence byla bývala ocitla ve kterési stati filmového teoretika.

A s tím scénářem souviselo i to, že jsem objel všechna jeho hrací místa, čuchaje jejich ducha i kolorit.

Takže jsem se ocitl i v Kroměříži, v tamní Podzámecké zahradě, uhranut na jednom platu na břehu rybníka. Kam jsem později umístil ten nápad odvolávky na Wittgensteinova Duckrabbita. (Jehož píšu s velkým D, neboť se jedná o filmovou postavu – což je ovšem v případě přeludu pro našince naprosto nemožné...)

Napoprvé zde v levém rohu plata na mne zíralo do trámku zábradlí vbodnuté ptačí péro.

Od té doby jsem sem jezdíval pokaždé, když se mi psaní na pár hodin zaseklo, vždycky mě tam od Meg něco čekalo.

Před asi měsícem na mne takový vzkaz zíral znovu – u mne v pokoji na cestě ke gauči. V podobě ptačího péra asi sedmicentimetrového vbodnutého do koberce u nohy stolu. I kvůli skvrny na stropu koupelny roky už nikdo cizí do mého bytu nevešel.

Věděl jsem ihned, že se jedná o výzvu, jenomže o jakou jsem netušil.

Kůň, pes, velbloud, klokan, ba ani ten mýval, nejsou pernatci.

Jak souvisí s ptačím pérem tamta Julia?

 

59.

Jaký je můj úkol pro dnešek?

Podívat se znovu na Truffautův film Láska na útěku.

Když je velice divné, že jsem ho až do včerejška nikdy neviděl, a proč jsem jej v jeho časech takhle minul, si naprosto nevybavuji.

Chápu, oč se v něm jedná, ale netuším, o čem je. Nejsem zmaten, třebaže moje vjemy nejsem schopen zcelit. Inu, znamení.

Kůň v tom není, zato vlak ano. Plno citátů.

Traffautovy věci jsou vždycky báječné, točí-li sám o sobě.

Včera jsem si uvařil na celý dnešní den krupičnou kaši.

 

60.

Poskytuji mapu území místa, o němž jsem včera psal.

Vědom si, že případný výskyt vzkazů Julie Roberts je stejně nepravděpodobný jako třeba předpoklad, že zde vytryskne naftový vrt.

Ovšem že si zde kdosi k účelu podobné adorace vytvoří nějaký ilegální oltáříček – taková představa už tak nepravděpodobná není.

Ostatně, i tamta Zvětšenina se z velké části odehrává po parcích, stejně jako třeba i ten Notting Hill. Nebo, například, ET.

Vždyť přece znám v Těšíně jednoho, který naprosto přirozeně vidívá na obloze siluety přistávajících kosmických lodí, dokonce je na moje požádání fotografuje mobilem.

Sice prozatím neúspěšně, což mu nevadí, aby neobjížděl přilehlá teritoria v kraji zdejším i Polsku, a cpal všude, kde se vyskytne, do domovních poštovních schránek tematicky související letáky velikosti navštívenek.

Jiný by zase mohl vraždit ženy, že Julii R. nejsou podobné – zatímco já toho mi známého našince, který s posádkami kosmických lodí komunikuje telepaticky, před roky přesvědčil, aby pro mne pořizoval záznamy těchto jeho rozhovorů ve znacích mimozemských jazyků.

Ludwiga Wittgensteina by možná zaujaly podoby těch zápisků, s nimiž se nám prozatím nevede.

Třeba mi do téhleté zázračné Aladinovy laterny někdo oleje přileje.

 

Námět povídky.

 

61.

V jedenatřicetiletém prostředí žlutých hvězd se mi v posledních dnech nechtělo už psát.

Ale v souvislosti s minule zmíněným citátem z mapy mě včera postihla představa jakéhosi venkovského anglického paláce, nebo výhledu z okna apartmánu nad Central parkem, z něhož kdosi pravidelně vyhlížívá na takovýto díl trávníků.

V mém případě z okna dvoupatrového předměstského činžáku.

Jakoby přelíval roky vodu do jejího těžkého skupenství, jednoho dne onu nápověď čehosi (sice třeba jen bezděčně) zahlédne. Oč se jedná, doposud nevím.

Ovšem moje práce s mapou a územím bude určitě jiná, nežli se s ní lze seznámit v Houellebecqově románu.

Včera před polednem jsem příslušný mapový výsek učiněný onehdy začal zvětšovat (blížit se do jeho vnitřku blíže) prvními 2 obrázky. Budu-li pokračovat, vím, že se dostanu až ke čtverečkovatým pixelům.

Co je ale za nimi?

Dá se to vyzvětšovat?

To je krapet jiná otázka nežli ta, kterou si kladl Fotograf ve Zvětšenině.

 

62.

Předešlu, že jsem se před pár dny začal zajímat, kde v době zavřených knihkupectví seženu onehdy vydanou knihu Houellebecqových esejí.

Mobil nemaje.

Obdobně nebudu rozsáhleji líčit, jakému zmatku mě vystavilo shlédnutí Truffautova filmu Láska na útěku. Při jehož prvním shlížením mi pouze jen připadalo, že by nemohl vzniknout bez tradice Nového románu.

Zmíněný film není pro mne bezprostřední inspirací, ale nějak souvisí s procesem onoho postupného zvětšování obrázku, to formou či způsobem vnikání do struktur.

(Ani počítač není v této souvislosti bez potenciálu rozvíjení jeho vlastních možných chyb, jak ještě doložím.)

Nakonec v tomto halabala výčtu zmíním ještě slovo STALKING.

Neboť jak jinak označit ono násilí na komsi, které mu budu působit ve zcela reálném světě, nutě (???) ho, aby každý den pohlédl na místo vzdálené zhruba 50 metrů od okna jeho vlastního domu.

Takto nucen, jednoho dne přece musí to jakési cosi uvidět.

 

63.

Případný návrat jsem si onehdy zapověděl.

Přesto se musím navrátit.

Hned 2. ledna v 16:08 (ještě na moje požádání, což by se o pouhý 1 den už nestalo) si Vendula vyměnila fotografii v hlavičce fejsbuku.

Na novém obrázku je zachycena zdálky, ovšem stojící kdesi na tamtom rákosinovém poli známém z výstřižku internetové mapy.

Opět v černém umělohmotném kabátě, tedy zde spíše v ZASE černé bundě nad džínami kratší asi tak o 10 centimetrů, nežli jej nad károvanou minisukní měla tenkrát před 52 roky, kdy jsem ji v menze uviděl poprvé.

Náhodný začátek se tak (jako u Aristotela) spojil s neodvratným koncem.

Poněvadž postavě kvůli dálce, roušce a zimní čepici není vidět do tváře, začal jsem objekt rovněž již popsanou metodou zvětšovat.

Napotřetí jsem došel k výsledku, detailu, že kvůli jakési pixelové počítačové chybě jí namísto nosu vyrůstá zhruba tak čtyřcentimetrový chobot.

Slon bývává považován za moudré zvíře – ale stejně tak se může jednat o náhle zveřejněnou jakousi kohosi nutkavou obsesi.

 

64.

Včera se mi přihodila další z těch mých teleportací.

Ještě ráno dlouho před 6. jsem ve vzkazu paní Zuzaně předpovídal, že budu dřít až do večera.

Stalo se.

Celý den jsem v plném úsilí hledal v mých více nežli 30 e-mailových schránkách dávnou přílohu, kterou budu do příštích časů potřebovat. V té schránce, v níž měla být, nebyla.

Postupně jsem smazal málem 1 200 mailů, nenacházeje však hledané ani po koutech. Potřebný e-mail i s přílohou se nějak vypařil. Pouze jsem si opakovaným listováním všudemožně byl schopen alespoň pro jakousi svou útěchu určit, že mi byl doručen v roce 2014 nebo 13.

Večer potom zhruba o půl osmé, ve stavu naprosté beznaděje, jsem si pro rozptýlení chtěl zas pustit Notting Hill.

Mám jej, jako jako jakési provizorium uložen ve složce stažených souborů.

Tak jsem ji otevřel, a uviděl jakousi neznámou přílohu jako jedinou položku dnes staženou.

Byly mi jasné, že naprosto nevím odkud a kdy. Přesto jsem kliknul.

A samozřejmě se jednalo o onu přílohu, kterou jsem celý den tak marně hledal.

(Naprosto stejně vyhlížím, že mi bude obdobně dáno téma mého případného scénáře.)

„To není film, že?“

„Ne, to není typický film,“ odpověděl byl příručí pan Martin knihkupci panu Willymu.

 

65.

Někdy kolem poledne se mi při tom hledání událo i něco jako koincidence.

Naprosto nečekaně jsem narazil na jeden roky starý vzkaz Miloše Fryše, vydavatele a spol., onehdy zde už zmíněného, o němž jako osobě mi cosi napovídalo, že už je (jak se kdesi povídalo) rok mrtvý.

Kliknul jsem tedy a ihned mu nazpátek odeslal dvouvětý vzkaz, jestli je ještě mezi živými.

Do pěti minut jsem z jeho odpovědi vyčetl prosbu, ať mu držím prsty při jeho závažné operaci hned teď v únoru v pražském Motole.

Nic jsem mu slíbil nemohl, poněvadž moje případné pěsti nic nezmohou, naopak jsem se ho nazpátek zeptal, jestli neví o nějakém filmu nějak se hrabajícím v události. Ač třeba vydává i Tarkovského, nevěděl. Asi nic takového není, proto asi ty moje všechny dosavadní vyčkávací okolky.

Dneska jsem si vytknul za cíl mučit tohoto příštího pacienta požadavky, třeba ho to v jeho čekání rozptýlí.

Jakož i mě, kterého čeká už teď 21., od rána nalačno, půldruhé hodiny po jiných obědech, rozsáhlé vyšetření.

Na jakýkoli jeho výsledek, zdá se mi, jsem snad připraven.

Bez proseb ke komukoli.

 

66.

S tamtím Milošem se známe dlouho, někdy od roku 76., na rozdíl třeba od jiného Miloše, přezdívaného Budha, s nímž jsem se potkal na začátku podzimu již roku 65.

Obou si vážím – ať třeba v případě Miloše vydavatele jsme naprosto zcela jiní a nikdy jsme nic společně nedělali.

Ale kdybych někdy předtím nebo potom točil hraný film, jeho případný názor na cokoli souvisejícího by mě vždycky, oproti jiným, zajímal. Za jistý způsob postoje.

(Fejsbuk nemá, ale určitě plachtívá po internetu, a třeba na tuhle mou předchozí zmínku ještě před operací narazí.)

Jak to mám v posledních časech ve zvyku, večer před díváním se na Slova napsal, hudbu složil, namísto Notting Hill, jsem se kvůli Milošovi podíval na svazky.cz. Měl to totiž kvůli svému původu mnohem horší nežli já.

Potěšilo mě, že skončil aspoň jako Signální svazek, a určitě byl estébáky vydírán – zatímco já dopadl jako dvojka Nepřátelská osoba, a v případě zahájení Akce Norbert bych se ocitnul v nějakém internačním lágru, v němž by mě jako mukla hlídal nějaké jiné Venduly milicionářský tatínek.

Nebo komunistický ženich.

Každý nějak jinak neseme svůj minulý úděl, že ano...

 

 

---