Ramboda Oya Ihala Ella

Údolí kolem řeky Panna Oya je plné vzrostlých ebenů, teaků, skořicovníků, chlebovníků, fíkovníků, palem, bambusů i jiného exotického roští, čímž poskytuje jedinečný obraz vrchoviny tak, jak vypadala před zavedením monokultury čaje. V recepci hotelu Thuruliya Lodge visí plakát s obrázkem právě takové rurální idyly, které navíc dominuje úchvatný vodopád. Z textu v jazyce sinhálském se našinec sice nic nedozví, protože vypadá jako stádo žížal stižených epileptickým záchvatem, nicméně anglická mutace praví, že se jedná o vodopád Ramboda Oya Ihala Ella, který jest jedenáctým nejvyšším na ostrově, ježto se řítí do hlubin z výšky 358 stop, potažmo 109 metrů. Podle toho, čím měříte. Na Srí Lance totiž platí dvojí metr. V mírách i v cenách. Nízké ceny jsou pro místní, vysoké pro přespolní; ale o tom až někdy příště. On takový vodopád je technicky vzato řeka, která teče vertikálně. Vertikálně směrem dolů, pochopitelně. Dle mínění hotelového recepčního i prodavačky pletených čepic na parkovišti jde však o div přírody, nevídanost nevídanou, kterou si za žádných okolností nesmíme nechat ujít, proto se s manželkou a dcerou vydáváme silnicí Nuwara Eliya – Gampola až k mostu přes řeku. Tam nás čeká první dravá peřej, profesionální žebračka, která nežebrá, protože má polední pauzu a mládenec v budce, prodávající vstupenky na trek k hlavnímu vodopádu. Jsme trošku překvapeni tím, že je zpoplatněn vstup do džungle, ale není to nic proti tomu, jak je zaskočen sám prodejce lístků. Nejspíš vidí turistu poprvé v této sezoně, snad i v životě, protože se ani nepokouší zvednout cenu na pětinásobek, jak by se na roduvěrného Srílančana slušelo, a spokojí se s ekvivalentem zhruba naší pětikoruny. Na předtištěný lístek vypisuje počet osob, příslušnou částku, vstupenku opatřuje razítkem, trhá ji v půlce a hází do koše. 

Úzkou blátivou stezkou, kolem kamenitého koryta s průzračnou ledovou vodou, probíjíme se houštinou vzhůru k místu, kde tušíme divokou peřej. Cestu naštěstí nehyzdí kvanta turistických značek, jak tomu bývá v našich hvozdech, pročež zde není výletníků. Možná se nechali zastrašit médii a bojí se raději doma, než na čerstvém vzduchu. Naše rodina rozhodně netrpí strachem z nečekaných zážitků, přesto jsme cestou nepotkali ani jediného atentátníka či banditu. Dokonce po nás ani nikdo nestřílel. Zcela rozmrzelý jsem se později v recepci hotelu tázal, co je to za pořádky, kdeže jsou ti obávaní únosci a teroristé. Pan recepční i pracovník ostrahy se omlouvali a bylo nám doporučeno, že se máme příště vydat do lesa za soumraku, že to nás přepadnou téměř zaručeně, jelikož v přítmí se zbojníci nebudou tolik stydět.

V Rambodě jsou vlastně vodopády tři. První dva jsou takové fádní a nedomrlé, jsou ovšem vidět ze silnice a proto je mají cestovatelé v oblibě. Jinak je tomu v případě slapu Ramboda Oya Ihala Ella který znají pouze z plakátu, protože by k němu museli v potu tváře vyšplhat, tak, jak teď činíme my. Pytel ztvrdlého cementu, nedbale pohozený v trávě, svědčí však o oblibě této lokality u místních. Jenom je mi divné, co nutí člověka vláčet prošlý stavební materiál dva kilometry deštným pralesem do prudkého kopce, když divokých skládek je všude nepočítaně. Vandala v duchu příkře odsuzuji a stoupám si na relativně suchou vyvýšeninu pytle, když už tady je, abych očistil nohy od bahna a, no to se mi snad jenom zdá, od pijavic! Už první pohled napovídá, že to nejsou ty hodné malé pijavičky, tolik oblíbené u alternativních léčitelů, ale morbidně vyžrané, hadovité a kabelózní transfuzní stanice. Na těle drží jako přibité. Trhám je i s kusy vlastní pokožky a krev stříká vůkol. Manželka s dcerou, spatřivše mé nohy obalené chuchvalci zmítajících se krvavých červů, se zděšením vyskakují ke mně na pytel, aby oškubaly i své končetiny. Vandalovi se v duchu omlouvám a přikláním se k názoru, že v tomto kraji je pytel ztvrdlého cementu zcela příhodným zavazadlem na výlety.

Prales nad námi znovu uzavírá oblohu deštníkem z větví a k zemi spouští dlouhé liány. Hulmani s tmavými tvářemi nervózně komíhají a šustí stvoly bambusů, obří veverka nevšímavě louská neznámou bobuli na stromě před námi a sameček agamy pestrobarevnou fasádou a zdvihnutým hřebínkem svádí na mokrém kameni fádně šedivou samičku. Tíživé parno, tajemné šero, kapky rosy jako nejčistší démanty stékají po stéblech, květech i listech. Zurčení vody narůstá v hřmot a náhle se ocitáme před divem přírody samotným. Pravda, tento typ vodopádu není zrovna místem, kde by si lidé dávali romantická dostaveníčka, roztahovali deky a z piknikových košíků tahali řízky a termosky s kafem. Žádný pažit luční květeny, žádná klenoucí se duha, žádní poletující motýli. Kamenná pustina, dusivé vlhko a krvežíznivé pijavice. Příval ocelově šedého toku, nemilosrdně bičující skalisko, doprovází temný hukot a zlověstné dunění. Masy vod při dopadu vytvářejí mocné víry a kalí bezednou tůň, aby pod hladinou snáze skryla hejna lítých piraní a stáda hladových krokodýlů. Chvíle nepozornosti, chybný krok v suťovitém svahu a nepřežiješ.

„Tak která z vás chce fotku pod vodopádem?“ tážu se s potměšilým úsměvem a předstírám, že zaostřuju fotoaparát.

„Počkej, až budu pod ním! A chci, aby byl vidět úplně celej, až se tam budu sprchovat!“ křičí dcera už v půli běsnícího řečiště. „Jo, a nemáte u sebe náhodou šampon?“

Bože, po kom to děcko je.