Soudný den

Jiří- děkuji za hezký komentář..

Moje zrnko lásky jsem už raději zasadila jinde, tam vyklíčilo a roste vstříc slunci.

Křičíme, pochybujeme, litujeme kompromisů,

přesvědčujeme sami sebe, že je spousta

jiných míst

a… skládáme ruce.

Jak velká je nenávist, když neshoří do základů?

Odolné zrnko lásky.

Je to jen jiskřička nepatrné soudničky, v níž není ani patrno kdo je nevrhovatel a kdo odpůrce.

odpuštění je osvobozující, zapomenout se nedá, co se dá je to, aby vzpomínky přestaly mít moc koule a řetězu na noze

Děkuji Radovane. Ano, je to skutečnost, bohužel. Ve středu jdeme k soudu zase. Už dávno jsem odpustila, ale nikdy nezapomenu. V podstatě jsem nyní v takové fázi, že jsem vděčná za tuto ošklivou životní lekci.

jestli je to skutečný příběh, moc a moc přeji, aby aspoń jeden z vás zlomil tu zlou obruč - neoplácením, odpuštěním, přijetím, smířením ... opakem toho, co se děje

bez ohledu na to, jestli to bude přijato, jestli i jemu odpustí, bez ohledu na to, jestli to bude jako slabost využito proti němu

nás  skôr  staval režim proti nemu, než proti sebe navzájom. Ale bolo nás príliš málo príbuzných na žiaden majetok. To sa potom ťažko háda.

Pane, kéž v srdcích nás souzených i soudících

tvé světlo rozsvítí se dřív než v nebesích...

rozumím tomu....mám podobnou zkušenost....

My držíme pevně spolu. Pak jde vše líp.

Děkuji všem. Žel, toto píšu z vlastní zkušenosti. I takový je život.

Tam muselo bejt veselo :-)

Krátké, ale výmluvné***

Někomu je souzeno mít i takovýto osud...

Já vás neodsuzuju.

Těžko soudit.