Zadržená v ústech

Počkej, a ještě ti zkonkretizuji já, jak na mne působí/či bez asistence působila právě ta druhá část, snad tě to bude coby autorku bavit:

vzpomínání na těhotenství ukončené porodem císařským řezem. Tedy ne tragédii, ale ani ne harmonický průběh.

Viviano,

také děkuji za rozsáhlou odpověď. Takže asi abych se také ještě upřesnila, znáš to:), člověk by tak mohl činit stále dokola --

Osobně se straním kategorizace na klišé a kýč atp. Taková rovina hodnocení jde zcela mimo má vnímání. Dopouštím se jen čtenářské reflexe, sama mám ráda interpretační různorodost, pročež zvědavost budící texty jsou mi tím pravým. Podle mě je optimální, když si autor zpracuje text tak, jak potřebuje, přičemž čtenář jej rovněž vnímá, jak potřebuje. Vzájemné výklady slouží spíš k pozoruhodné konfrontaci, text je stále autorův. A dojem čtenářův. Určitě se dá mluvit např. o formálních náležitostech, ale ani tam nemusí dojít ke sjednocujícímu pohledu v absolutním pokrytí. Že v textu něco chci, odráží zkrátka mou vnitřní potřebu. (Ať sáhnu po těžkém kalibru, u tvých Pomalých vlaků tam můj čtenář nic jinak nechtěl, jestli rozumíš, přičemž se nedomnívám, že by se mé interpretace nutně kryly s autorským záměrem... Tady stále cosi -- a nevím co, případně nevím zatím co -- chci, tady se necítím textem obalamucena úplně na míru -- a to je celý obsah mého sdělení.)

A zpátky k tvému textu -- schválně si chvilku počkám, a když jsi ještě konkrétněji popsala, o čem z tvého pera vyšel, zkusím si jej později přečíst tak, bude mi to velmi zajímavým. Těším se.

A jinak obecně mi tvá poezie připadne právě z těch ztrácivých, kde se čtenář i autor rozpouštějí, tedy nikoli z těch, kde autor čtenáře realistickým pojetím či předurčeným kódováním atp. někam vcelku jednoznačně vede. A opět jen můj ospalý čtenářský dojem.

(Všeobecně:) -- pro přeměnu jindy ještě v jiné mám plné pochopení.)

Silene, děkuju za obsáhlejší názor. :) Já sama si neuvědomila, že to "opravdu už sníš" vyzní vanilkově, či klišovatě. Ono to nemá se smrtí ani narkózou nic společného. Celá tahle věc je "stručný" popis neduhů z dětství, což samozřejmě čtenáři nemohou vědět. Tahle vznikla asi během deseti minut, byl to takový můj pokus sepsat prostě to, co mi jde na "jazyk". Příliš jsem to neupravovala, takže ta nedotaženost je záměrná, prostě jsem popsala co a jak. Ale to neznamená, že to časem neučešu, nebo třeba nepřeměním v úplně něco jiného. Ale zatím to vidím, že spíš ne. P.S. Kdysi mi někdo vytýkal, že jsem sobecká ke čtenářům... teď pod tímto dílem jsem si uvědomila, jak to mysleli :) 

Baví mě tvé texty, v tomto případě bych chtěla trochu víc, trochu jinak. (Komentáře jsem četla.)

Prázdná odrážka provokuje, napůl působí zapomenutě, napůl úmyslem.

Můj průběžný dojem není ani tak že dva texty, spíš přepínání mezi osobami (tj. i těmi mluvnickými, jako by "ty" nepatřilo ani v rámci spodního partu textu stále k jedinému subjektu, naopak, přebíhá...)

Nejvíc mě asi dráždí řádekzda opravdu už sníš?

jelikož mi při čtení mé nabíhající představy nakonec vytřídí směrem k narkóze, připadne mi ta otázka asi příliš vanilková. No, nakonec se to ve mne čtenářsky utříbí a usadí, včetně původního zmatení v promluvě k subjektu, sladká chuť to je, ale jinak.

Nevím, určitě je text pro mne přitažlivý i tou zvláštně nedotaženou prací. Nedokáži odhadnout, zda je má aktuální čtenářská kondice tak chabá, nebo zda si text svou podstatou zakládá na výše uvedené nečitelnosti.

Santi€, děkuju.  Učesat se to časem dá vždy  :) Není to nikdy vyloučené.  Byl to tak trochu pokus.  Většinou sem dávám básně,  nad kterými nějakou dobu dumám.  Toto ze mě vylezlo zcela pocitově během  5-10 minut, tak jsem byla zvědavá,  jestli to vůbec bude ke čtení  :). Občas to není od věci,  nepřemýšlet a psát.  Ještě jednou díky.  

ok, tomu rozumím

Intenzivní báseň. Po tom, co jsi prozradila o genezi, současně smekám i vnímám, že by si zasloužila nepatrně uležet, učesat. Ale taky dobře vím, že to mnohdy nejde. Vyzdvihuji obrat "Tenkrát jsme tě/ještě nečekali."  Z komentářů chápu, že to byl výrok nad fotografií. V celku funguje skvěle dramaticky. Osobně mi trošičku vadí slůvko ulpíváš. 

No jo, to se stává :) Nic si z toho nedělej,  ja někdy taky nechápu,  co píšu a proč. Leze to ze mně kolikrát pro to, abych nepukla.  

Nemůžu si ty náznaky spojit v nějaké sdělní, nedochází mi to.  Jsem zřejmě nechápavý.

Mám podobnou zkušenost. Remarque napsal ve Třech kamarádech, že mnohdy stačí vidět dvě fotografie např. k přemítání, jaký měla žena život - svatební a druhou - po mnoha letech manželství - a je tam všechno.

No jo... on asi neřekl tohle přesně, ale vedla jsem v tomto smyslu tuto věc. Teď studuju psychologii a pedagogiku a dle těch různých autorů a jejich pojetí vidím, co vše plyne z ranného dětství. :)  Nebyl to úmysl, vylezlo to ze mě samo po té, co jsme s mámou četli psychologické knížky a dívaly se na svatební fotku mých prarodičů. Člověk by neřekl, co všechno má na život lidí vliv. 

Ano, umím si představit...

Díky Goro. Zrovna ten obrat, co jsi zmínila, je z reality. To řekl doktor mojí mámě. Celá ta věc je inspirována tím dávným časem. 

Vivi, dovedeš zaujmout. Také závěr se mi moc líbí...

 lékař řekl - tohle bude trvat zvrací protože je plná péče

Možná máš trochu pravdu, dalo by se to použít jako dvě věci, ale nejdou mi oddělit. Je to čistá pocitovka, sepsána asi během pěti, deseti minut, až se tomu sama divím. :) Děkuju moc za návštěvu a komentář. 

přijde mi to trošku jako dvě básně v jedné. Obě pěkné