Těžkosti růstu 1/3

Těžkosti růstu

Dnes se vám chci k něčemu přiznat. K něčemu, co se nikdy nemělo dostat mezi lidi a co jsem úporně tajil před rodiči a sourozenci. Celý život. Až teď, kdy jsou všichni na druhém břehu, popadla mě pozdní sdílnost.

Vezmu to od začátku.

Sedmiletý Joža – ne­jstarší ze tří sourozenců – a­ já šesti a půlletý, nejmladší z pěti, padli jsme si do oka hned jak nás hodňoučká paní učitelka Černá, malá, tlustá, hladce učesaná, upnutá do černého pláště, posadila spolu do lavice.

V to ráno vypukla druhá světová válka, to ale šlo mimo mě, má dušička se vznášela v slavnostním oparu dlouho očekávané velké události – n­ástupu do školy. Pro mě válka začala už na mé šesté narozeniny, patnáctého března, v onom studeném upršeném dni, kdy se vzhůru Cacovickou a Soběšickou ulicí valilo zelenošedé vojsko na motocyklech se sajdkárami a malých náklaďácích a já na rohu Horymírky ten nájezd sledoval přes bičující clonu sněhových vloček, jež po dopadu na zem a pláště uniforem okamžitě mizely. Věděl jsem, že to jsou Němci, že nás přepadli a že teď bude všechno jinak. Maminka chodila doma zasmušilá, plná starostí, babička se před hořící hromničkou modlila růženec a mezi zdrávasy nekřesťansky častovala „ty zatracený Skopčáky“ nevybíravými slovy.

Ne tedy dnešek, první září, ale tamto byl pro mě začátek války, ten zamračený den mých narozenin, kdy na oslavu nebylo pomyšlení, jen dárek, co byl už předem připravený, jsem dostal: náčrtník, duhovou sadu pastelek, až z ní zrak přecházel, pouzdro s perem, dvěma tužkami, ořezávátkem a gumou. Vždyť půjdu letos do „velké“ školy.

Život byl pak opravdu jiný. U Musilů v krámě, u řezníka Severy, venku v ulicích bylo slýchat nápadně hlasitou němčinu. Kde se v Husovicích tolik Němců najednou vzalo? Doteď o nich nikdo ani nevěděl. Na rohu divadla Svatoboj se objevila nad plechovou tabulí s nápisem, jenž znamenal jméno naší uličky, což jsem věděl, ale neuměl přečíst, druhá taková se stejnými písmeny, jen konec vypadal jinak. Maminka se mračila: „Pámbu ví, co nás čeká. Je to horší než za Rakóska, tenkrát se psalo napřed česky, až potom německy. Roztahujó se, jako kdyby jim tady všecko patřilo.“

Šaliny na Brandlovce – i­ její jméno se na nové tabuli prodloužilo o ten syčivý ocásek „štráse“, jak naši posměšně vyzpěvovali – z­ačaly jezdit obráceně, jako by si najednou spletly koleje, po kterých se má jet do Brna a po kterých do Obřan.

Ještě hodně se změnilo. Ale teď je to pryč, zasuto kdovíkde, je tu vysněný dnešek, jsem ve škole, den za okny je plný slunce a rudých jeřabin, právě jako v této knížce od paní učitelky, kterou si můžu vzít i domů… Ach, těch krásných barevných obrázků, co v ní je! A těch písmen! Brzo se je naučím, to si potom budu moct všechno na světě přečíst. Taky budu moct napsat, co jen mě napadne. Na to se těším nejvíc.

Takový jsem si tento slavný den přál, na něj se celé léto těšil. Teď je tady.

A k tomu mám vedle sebe toho nejlepšího kamaráda.

*

Chodíme už třetí rok do školy, s Jožou sedíme v jedné lavici, jsme nerozluční kamarádi, každý to ví. O přestávkách si máme stále o čem povídat. Žádné tajemství nezůstane pro toho druhého dlouho tajemstvím. Filozofujeme o všem možném, divili byste se, na jak vysoké úrovni. I na té nejvyšší: probíráme nebe, jak nám je v náboženství líčí katecheta Pekárek. Představujeme si, jaké to tam asi je doopravdy, jemu není co věřit, nemá pro nás vlídné slovo, jen pohlavky. Ale že by je rozdával spravedlivě, to se říct nedá, má své oblíbence a neoblíbence. Mezi ty druhé patříme, nevím proč, Joža a já. Co se týká toho nebe, dělá nám starost, jestli se tam furt musí chodit ve svátečním, jako když se jde v neděli do kostela. To bysme si moc neužili. Ale třeba, utěšujeme se, třeba to nebude tak zlý a může se tam lítat s děckama po venku, tak jako když si tady někdo najednou vzpomene: „Kdo dřív obtočí uličku!“ a někdo s hurákřikem vystřelí vrchem k Musilům a doleva po Cacovické, jiní spodem od vinglhauzu po Brandlovce doprava a za chvilku se zadýchaní srazíme uprostřed uličky na plácku před Matulovými; nebo jako když se vypravíme dolů ke Svitavě chytat v nízké vodě brodu do rukou hrouzky a běličky a pouštět je do proudu; nebo nahoru na execírák plašit hejna koroptví, která se s hřmotem zvednou, o kousek dál přistanou a hned se ztratí ve vyprahlém rostlinstvu stokrát překopané pustiny, o níž netušíme, že se ještě v průběhu našeho života promění v město věžáků jménem Lesná; rozčilovat sysly, co jako plavé kolíky panáčkují u svých nor a když se moc přiblížíte, s pronikavým písknutím zmizí pod zemí; hádat se s prskajícím křečkem v pestrobarevném kabátku, uskakovat před jeho výpady a smát se, ale jen dokud se mu nepoštěstí zakousnout se vám rychlými hlodáky do holeně a vy ho za prudké bolesti chcete setřepat, ale nemůžete, leda odtrhnout rukou a riskovat tak kousanec ještě do ní.

A třeba tam „v té nebi“ – t­o říká Joža,­ já ho opravuju, že „v tym nebi“, protože nebe není ta, ale to – t­řeba v tom nebi už žádné modlení, žádné sváteční oblékání a chození do kostela nehrozí, když je to nebe, tam přece člověk přijde za odměnu za všecko pozemské modlení a nehřešení.

Trochu nás ale trápí zapeklitá otázka, jestli jsou tam zvířata. Podle toho, co víme od Pekárka, zvířata tam nepřijdou, protože prý nemají duši.

No, jestli má toto být pravda, tak na nás Pámbu chystá pěknou habaďúru. „To teda ne-é,“ rouhám se, „ešli tam nemužó přijit zvířata, to já tam taky nechcu.“

„Žejo, to by nemělo žádnó cenu,“ je téhož názoru Joža.

„Tak tam nepudem. Ruku na to.“

„Nepudem.“

Jenže já bych se do nebe přece rád dostal, a tak je ta zásadní otázka pořád ve vzduchu a musí se rozlousknout. Protože být v nebi bez zvířat, to ne, to se nedá: bez našeho Reka; bez dobráckého lva Césara z cirku Henry a jeho lvic; bez kosa, co pomáhá kosici krmit mladé na hnízdě ve výklenku za sklem půdního okýnka – m­áme je tam jako na dlani – a­ každou chvíli si vyletí zazpívat na hřeben naší střechy či na Zapletalův ořech; bez všech ostatních ptáků a zvířat, co znám. O takové nebe já nestojím.

Zeptal jsem se maminky. Napomenula mě, ať se nerouhám. Ale já jsem to moc chtěl vědět, tak řekla, že v nebi jsou úplně jiné radosti, že na nic pozemského se tam nemyslí. Je tam tak krásně, jak si to vůbec neumíme představit, nikomu nic nechybí, každý klidně zapomene, co nebo koho by měl u sebe nejradši.

„Ani vás tam mit nebudu, mami, ani tatinka a naše kluky a Máňu, a Jožina?“

„Nás jo, my se tam všici jednó zendeme.“

„Žejo, protože my máme tu nesmrtelnó…,“ teď jsem se zarazil, nešlo mi to z pusy, ale říct dušu taky nešlo, tak jsem s velkým přemáháním spisovně řekl „duši“ a cítil, jak se červenám.

Povzbudivě se usmála: „Musíš se ale pěkně modlit.“

„Já vím.“ Nemohl jsem se však smířit s tou donebevolající nespravedlností ke zvířatům: „Ale sténě…“

„Bude to tam krásný, uvidíš.“

„Tak jo,“ řekl jsem, ale už jsem se do nebe vůbec netěšil. Jen malá zadní vrátka jsem si nechal otevřená: Kdo ví, jak to vůbec je, maminka ani Pekárek nemusí vědět všechno.

*

Jak jsme se s Jožou stále víc sžívali a už si neuměli představit, že bychom někdy nebyli spolu, probouzela se v nás touha po dálkách, po poznání většího kusu světa než jenom Husovic a nejbližšího okolí. „Svět“ jsme si ovšem představovali ten pro nás nedostupný, daleký, co známe z knížek, jejichž obsah spolu rozebíráme.

Joža postrádal větší čtenářský zápal, ale já jsem se vrhal na vše, co bylo ke čtení, hned jak jsem se naučil písmena. Napadaly mě hloupé otázky, jako třeba, jak je možné, že z těch několika písmenek, pětadvaceti či kolik jich dohromady je, dá se složit jakékoliv slovo, jakákoli věta, i celá kniha. Představ si, Jožo, na všecko čtení a psaní ti stačí jenom těch několik písmen, co jsme se naučili, víc jich nepotřebuješ, nezdá se ti to divný?

Ale on si to tak nebral, nijak ho ta ohromující možnost nevzrušovala.

Odpověděl jsem si sám: Je, je to divný, ale je fajn, že to tak je.

Po čtenářském úspěchu s prvními knížkami, jako Ferda mravenec, Brouk Pytlík, U vrabčáků za komínem, Káča z obory, Broučci, dávali mi už naši jako dárky vždycky jenom knihy. Ty o ptácích a zvířatech jsem měl nejraději, třeba i ryze poučné, jako tu s tou krásnou tygří hlavou na obalu, Naše zoo se jmenovala a byla od Jiřího Jandy, ředitele pražské zoologické zahrady. Z ní a jí podobných jsem se náruživě vzdělával. Také zeměpis mě zajímal, každé zvíře někde žije, a já jsem musel vědět kde, protože jednou, až vyrostu, vypravím se do světa za nimi. Přečetl jsem všechny Verneovy romány a plno dobrodružných a cestopisných knih. Nakonec se mým osudem stal Tarzan. Zbláznil jsem se do africké divočiny, domova tolika mně už známých druhů zvířat. Byl jsem ztracen, fantazírování o Africe nebralo konce – i­ když všechno nebylo vždy podle růžových představ. Opakovaně se mi totiž zdával sen o divoké lvici, jak v kruzích stále menších obchází, propaluje mě žíravýma očima, černým střapcem ocasu šlehá boky, a když se náhle přitiskne k zemi a vzápětí vyrazí k útoku, zpocený hrůzou se probouzím, pro tu chvíli šťastný, že to byl sen, a toužebně si přeji, abych podobný děs nikdy znovu nezažil. Ve dne však snívám o Africe vstřícné, nadějeplné, je mi vidinou – č­­i příslibem? – náhrady za chudé nebe, co je jen pro lidi a o něž tak málo stojím.

Kdykoli s Jožou plánujeme budoucnost, a bývá to skoro denně, navedu jeho mysl tam, kde jsem já doma – a­ on se tomu poddá. Je nad slunce jasné: až dospějeme, budeme žít v Africe, nikde jinde.