Bratr Boha

Bratr Boha

V útrobách torza věže, ve stínu měsíce,
tam do výše stoupá schodiště,
jak v nebesa zaťatý ďáblův dráp.
A zrovna téměř, když půlnoc bijíce,
tak na ty schody jak v jeviště,
vstoupil herec s tichým klap.
A opět klap, klap, klap,
vleklým rytmem toho místa,
stoupá po těch schodech,
zbídačená postava v černé kápi,
scéna útrpná jak muka Krista.
Tu chvíli kdy půlnoc začala odbíjet,
přesně s prvním úderem,
začala postava chraplavě vyprávět.
Jsem již mrtev pravím!
Má mysl je dávno mimo tuto lebku.
A to vetché plísnivé tělo,
je jen soubor automatů,
hrajících táhlou polku,
v tom divadle života pro karmu -
tak trpělivě čekající na odplatu.
V tom najednou ten hlas,
jak sám byl by divákem v sedadlech,
posměšně ukazujíc sám na sebe,
na tu bídnou postavu na schodech.
Hleďte na tu posmrtnou masku!
Šklebí se prostotě přetvářek,
které hraje tak věrohodně,
až krvácí mrtvé srdce v kanopě.
A teď, slyšte! Z úst dere se jí skřek,
óda velebení rozkladu a bolesti,
co zpívá o ukrutné světa potopě.
Z hrdla temného herce však v ten okamžik,
povstal hlas jak mocný panovník.
Složte dary k tomu mrtvému tělu!
Mrtví bez hrobů ať staví mou hrobku,
dům smrti a smutku z vlastních těl.
Památník mé cesty v výše k Bohu,
z níž sami dostali jen pár drobků:
Prokletý nesrozumitelný hyeroglyf,
a po něm nekonečnou spalující touhu.
Jsem již dávno mrtev, jak pravím.
Tak proč nemohu mít klid?
Děsivý obraz smrti a rozkladu,
pokrytý pískem času,
probouzí mne, a nutí znovu žít.
Připomenout se, ulpět, vládnout,
zasít strach a vzít spásu.
V tom najednou silou netušenou,
z té postavy, snad lítost,
jistě však strach a odpor budicí,
jak povstal by z toho mrzáka,
sám pán pekel,
a zvolal k nebi stále hledící.
A tak ti pravím bratře Kriste,
skryj tvář v hávu bolesti co nesu,
pojď a obejmi mne jako bratr,
a pohleď na krásu toho běsu.
Vždyť Tě zabili bratře můj,
vniveč byla tvá krev prolitá,
tak pojď a přijmi osud svůj,
že mučili tě, abych vládnul jim jen já.
Já dám jim tedy věčný strach,
s ním budou obcovat za peníze.
Samota pak bude jejich brach,
těm otrokům bez naděje vize.
Budou se na mne těšit,
vzájemně se lacině zabíjet.
Nu, pohleď bratříčku,
i sama země už začíná se chvět.
Tak kráčejíc pěla sama smrt,
po schodišti v chrám boha.
Klap, klap, klap,
klape do rytmu skeletu noha.
A právě, když dozněl poslední úder zvonu.
Ticho a tma pozřeli onu postavu, i tu věž,
ne nepodobnou Babylonu.