Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProč učíme naše děti remizovat?
Autor
Stargazer
Každý rok se to opakuje. Česká hokejová dvacítka se vrací z juniorského mistrovství světa bez medaile. Už podvacáté. A i podvacáté se zjištěním, že na čísla na zádech unikajících hráčů světové špičky dohlédne rok od roku obtížněji. Přichází vzájemné osočování. Svaz bombarduje kluby, kluby napadají svaz a všichni společně se jako supi vrhají na mládežnické trenéry. Uplyne rok a bude se to celé opakovat. A zase se budeme ptát, čím to je.
Jestli Češi vůbec kdy ještě pociťují národní hrdost, pak je to zejména při velkých sportovních akcích, kdy mohou zahaleni do trikolóry na pár chvil splynout s hrdinně bojujícím reprezentačním celkem. To jsou ochotni mávat na náměstích prapory a objímat se jako jeden pospolitý lid. Nepodíváme-li se však konečně jednou provždy pravdě do očí, budou si sportovní fanoušci takových momentů užívat čím dál vzácněji.
Během loňského roku bylo pro nezaujatého pozorovatele tím nejzajímavějším z českého hokejového prostředí veřejné lynčování mládežnického trenéra Martina Stloukala, kterého si jeho svěřenci nahráli při proslovu v kabině. Jejich rodiče nahrávku promptně pustili do světa jako odstrašující příklad špatného výchovného působení na mládež. Klub se však za úspěšného trenéra postavil a navzdory nátlaku jej odmítl propustit. Načež svaz Technice Brno despoticky vypověděl smlouvu, jež jí garantovala statut Sportovního centra mládeže, jehož byl Stloukal vedoucím trenérem. Oddíl tím přichází o statisíce korun.
„Pánové, nebudu se bavit s vašima matkama! Ani s jednou! Hokej hrajete vy! Žádná matka mi nic nebude volat a nebude se mnou komunikovat, nezajímá mě to,“ hřímá ve svém dnes již legendárním proslovu Stloukal. Nikde jinde se neobnažují příčiny našich edukačních neúspěchů tak zřetelně jako na tomhle případu. Jste úspěšný? Máte výsledky? Nejdete s ideologickým proudem? Nejste politicky korektní? Půjdete od válu! Stloukal přesně pojmenoval největší bolest, gordický uzel celého českého hokeje, fotbalu, sportu, výchovy a vzdělávání vůbec. Taková je totiž realita. Rodiče vozí svůj sedmnáctiletý poklad z tréninku na trénink, hlídají, aby se moc nezpotil nebo neprochladl, poslouchají, jestli na něj někdo příliš nezvyšuje hlas, jestli na něho nejsou moc tvrdí a v závětří tribuny šeptem pomlouvají trenéra. Když pak náš miláček poprvé potká u mantinelu obrovitého Kanaďana, marně se ptá, kde trčí mamka, která ho až dosud vždy dokázala před vším ochránit.
Ale není to zdaleka jen problém hokeje, se stejným výkonnostním propadem se potýká většina masového sportu u nás - školství nevyjímaje. Ochranitelská výchova, která už roky plundruje naši společnost, si zákonitě začíná vybírat svoji daň. A progresivistické teze dál zaplevelují českou mysl. Dřina a dril jsou zapovězená slova. Diktát pozitivního přístupu nařizuje chválit i to, co svěřenec udělá špatně. Nepovoluje se trestat. Tím, že si metodicky zakazujeme hrát na výsledek, tlumíme v dětech touhu vítězit, poprat se o svou šanci, být lepší než soupeř na druhé straně hřiště. Uzavíráním soutěží za účelem odvrátit hrozbu sestupu nejsou hráči vychováváni k tomu, aby na sebe v kritických okamžicích dokázali vzít zodpovědnost. Bez vize postupu zase trpí přirozená soutěživost a cílevědomost. Vše ve jménu moderní doktríny: „Hlavně to musí děti bavit!“ No jo, ale sport a život celý člověka baví právě jen tehdy, když vyhrává. Na tom je založen svět. A my se ten svět snažíme postavit na hlavu. Škola bez poražených je zároveň i školou bez vítězů. Sport bez vítězů přestává být sportem. Když děti neučíme vyhrávat, těžko můžeme očekávat, že v konkurenci obstojí.
Inkluzivní společenské trendy u mládeže systematicky vymýtily konkurenční prostředí. Ať na hřištích nebo ve školách. Zabíjíme lídry a stahujeme je zpátky do průměru. Tajíme statistiky, ukrýváme vzory. Premiantům bereme jedničky, závodníkům medaile. Nejlepší žáci a sportovci už nevisí na nástěnkách - to aby se ti zbylí necítili méněcenní. Máte v týmu 14 dětí, zápas 2 x 30 minut - a hrát může jen 7. Je fér dát všem stejnou porci minut? Postavit do jedné řady tahouna, co by na hřišti vypustil duši, a na krok líného borce, kterého rodiče horko těžko zvedli od počítače? Každé rovnostářství produkuje průměrnost.
Dokud se do vedoucích pozic ministerstev, svazů, škol, metodických komisí nepostaví lidé, kteří najdou odvahu rozetnout tento gordický uzel, budeme nadále pozorovat pozvolný úpadek morálky, vůle, motivace, hladu po úspěchu a s tím související výkonnosti mladých sportovců, dětí, žáků a studentů. Mladému Kanaďanovi při příchodu na první trénink trenér oznámí: „Vidíš ty kluky kolem? Všechny do jednoho je musíš vyházet za mantinel a pak možná dostaneš šanci!“ Bez touhy úspěch sám nikdy nepřijde. A my učíme naše děti remizovat.
36 názorů
Rychlý úspěch ve sportu většinou rychle končí. Největší radost je právě z toho postupného zlepšování, kdy porážíš soupeře před sebou. Vítězství potom přijde samo.
Ne, Majaksi, tak jsem to nemyslel. Neklade se důraz na pohyb všeobecně. To že se upřednostňují sedavá zaměstnání nemůžeš popřít. To ale neznamená, že jsem proti nim. Přirozený všestranný pohyb, radost z něho, odolnost, sebezapření a pevnou vůli, fitcentrem asi nenahradíš. Chápu, že dřív tu propagaci financoval stát. Samozřejmě, že je to na rodičích a na dětech samotných.
Majaks, každý si musí svoje sračky vyžrat sám. Jsem existencialista. Takže za svůj neúspěch si může každý sám. Třeba i tím, že se nevzepřel liberální výchově.
Můj text je reakcí na otázky společnosti, která se zase diví, hází vinu na druhé a analyzuje, proč ta moderní progresivistická metoda výchovy nenese úspěchy.
Chtít mít úspěch (a možná i rychle) je v pořádku. Rodiče sice chtějí úspěch, ale odmítají, aby pro něj jejich děti udělaly něco navíc. Při konfrontaci pak logicky selhávají a úspěchy nepřicházejí.
Dal bych za pravdu spíš Safiánovi a Bačkovskému. Nemyslím si, že hlavním viníkem je škola. Spíš je to tím, že pohyb jako takový je všeobecně upozaděn. A když už, tak je preferovaný okamžitý, nikoliv postupný vzestup a tady bych vinil spíš rodiče a celou společnost. Dnešní trend je co nejrychlejší úspěch v byznysu, v podnikání, ostatní jde stranou a to se odráží i ve sportu. Ostatně podobně jsou na tom všeobecně řemesla, která jsou brána jako něco opovrženíhodného, až když nemůžeš to lepší. Takže vyniknou pouze jedinci, kteří sami chtějí. Taky si nemyslím, že trenér musí za každou cenu řvát. Spíš musí zaujmout, motivovat, dokázat kolektiv stmelit...
Proč? ok, zkusím shrnout.
1.Tlačíme na děti příliš brzo kůli výsledkům. 2. Rodiče (někteří) ví vše nejlíp. 2. Nutíme často děti hrát dle určitých schemat, tak potlačujeme jejich hravost, schopnost vymýšlet, řešit herní situace jinak, neobvykle, chcete li kreativně. Na schemata a herní varianty je cas v dorostu. 3. Děti jsou často zaměřené jen na hokej, nic jiného ve volném čase nedělají. Myslím, je to ale důsledek až 4 treningů týdně, o víkendu zápasy. 4. Ranná specializace. Důvod je jasný - už ve třetí, čtvrté třídě chtějí hlavně rodiče vyhrávat. 5. Sortujeme děti velmi brzy, méně šikovní stráví na ledě méně času.
Ale jak jsem napsal, mění se to a tentokrát s Babišem bych věřil, bude líp.
Mladí za to (zatím) nemohou. Někdo je přece vrhl do světa a ukázal, jaký je. Jejich chvíle teprve přijde. Ale moc bych se na to netěšil.
Prožil jsem s hokejem jako fanda a na hokejových stadionech jako hokejový rodič hodně času. Myslím, že jedním z problémů našeho hokeje je část rodičů, to je ale na dlouhou diskusi. A pak si myslím, že např v Kanadě ,ale nejen tam, se poučili z sovětského i našeho hokeje víc než my z jejich stylu. Dnes Kanada hraje kombinační hokej, často na jeden dotyk, tak nehraje ani Rusko. Nejlepší hvězdy hrají kolektivně, týmovost a nahrávka jsou velmi cenněnou schopností. Navíc mají pořád výbornou střelbu, hru do těla a velkou snahu. Např USA hokej je dlouhodobě na vzestupu. A skandinávci jdou nahoru také. V současnosti je u nás menší schopnost hrát kolektivně než v zámoří. Poslední poznámka, někdo psal o remízách, remíza pro mě není nic špatnýho, když oba týmy dřou a zápas skončí remízou, proč ne. Nájezdy jsou jiný sport, ale chápu, lidem se líbí. Jeden z nejlepších hokejových utkáni historie mezi CSKA Moskva(v té době prakticky sovětská representace) proti Montrealu Canadiens skončil 3-3.
Samozřejmě sport musí děti bavit, mluvíme o dětech ne o juniorech. Dítě se nesmí bát zariskovat, udělat něco neobvyklého. Většinou to bývá tak, že trenér na takového kluka zařve, ten pak raději hned nahrává nebo se zbaví puku. Na malé děti se by se nemělo tlačit kůli výsledkům, to je základ. My chceme vše hned a rychle, to v celé společnosti.
Myslím,že už se něco zlepšuje. Je méně kritiky směrem k dětem, když něco zkazí.
Hádáš špatně. Můžou si za to ti mladí lidé sami...
EDIT: Upozornění pro eventuální čtenáře - článek není o hokeji!
Neřeknu. Vidíte to všude kolem sebe. Ale možná dáte víc na vědu a díváte se na svět podle průzkumů.
Pánové, na vaší diskuzi oceňuji, jak rychle (a ohnivě) jste ji dokázali přenést na jalové pole. Tak to má být. O hokeji nic nevím. Ale před léty, to jsme ještě byli mistry světa nebo alespoň hráli v absolutní špičce, mi při náhodném setkání (ani jsme se neznali) svěřilo pár vysloužilých hráčů, že náš hokej půjde do kopru. A řekli také proč. Důvody byly hluboce české a lidské. Žádný liberalismus.
Ve výzkumu jsi opomněl (ale ostaně jako všechny současné výzkumy), že existuje i třetí skupina žáků, ta nejpočetnější, ve které nědělá nikdo nic, ani kvůli známkám, ani kvůli vědění.
A školu jsem na mnoho let opustil. A klidně zase opustím. Neboj. Nejsem deformovaný systémem.
Jo tak takový systém jim nezávidím. V tom bych své děti vychovávat nechtěl.
Motivace něco vědět, něco umět nebo v něčem uspět je postavená na stejných principech. Tvoje povrchní definice šprtek vlastně potvrzuje současný trend, že mít dobré známky je vlastně nežádoucí.
Tím, že je známkováním naučím soutěžit mezi sebou. Bojovat o svůj úspěch. Mít motivaci chtít být nejlepší z 25. To se pak nepopiratelně přenáší i do sportu.
Moderní (ne)výchova ovšem tento způsob práce potírá. A je to vidět všude kolem.
Nic nepochopils. I když vlastně ani nechtěls. Výchova souvisí se školou, škola se sportem, sport s úspěchem.
Na chvíli jsem normálně propadl iluzi, že chceš plodně diskutovat. Ale jsou to zase jen Tvoje neproduktivní kecy. Ztráta času.
Samozřejmě že nebyl - já ovšem také nepíšu o Kanadě a Švédsku, ale o výchově českých dětí.
A stačí otevřít ráno Seznam a hned se dočteš, jaké jsou ty NAŠE vize, co NÁS trápí, co bychom měli, kam MY chceme směřovat. Ten plurál je vyjádření bludů, co se na nás z médií chrlí. Stargazerova realita je samozřejmě úplně někde jinde.
A Tvůj názor, proč olympijským vítězům a mistrům světa se lvíčkem na prsou ujel vlak?
Prostě vidím problém v tomhle a odlišné aplikaci liberálních názorů. Tyto liberální země aplikují liberalismus ve vztahu člověka k člověku - ale zachovali si význam pojmů jako vítězství nebo úspěch.
Jakmile jsme tuto ideologii se zpožděním převzali My - rušíme gymnázia, nepočítáme výsledky, znumky. Hlásáme, že elitářství je špatné, že nikdo nemá vyčnívat ani ve ve škole ani ve sportu.
No a vítězství prostě vždy přinášejí vyčnívající jedinci... Nikoli šedí, bezvýznamní pracanti.
Nebudu si hrát na odborníka na hokej. Koukám na tu problematiku spíše z hlediska celkové výchovy mládeže. Ptám se, proč tam, kde jsme ještě před 20 lety drželi krok, v posledních letech stále více zaostáváme.
Rozdíl proti Kanadě a Švédsku je dost možná v našem zvláštním daru přivádět v naší nevědomé hlouposti vše ad absurdum až do krajnosti. Proto v našem podání tvoříme jen deformované paskvily demokratické společnosti, moderního školství, sportu.
Nové hyperliberální názory na výchovy mládeže vnímám jako naprosto nefunkčí a "výsledky" třeba zde ty juniorsko hokejové jsou mi toho bohužel zatím jen smutným dokladem...