Jahody z farní zahrady (1.-8.), 2. Raději zpívat než kydat hnůj

Najednou nás všechny zavolali do jídelny. Stálo tam uprostřed rádio a z něho hlásili:

„Německá armáda překročila československé hranice …“

Nerozuměla jsem tomu, že někteří staří, co tam byli s námi, měli slzy v očích.

Trvalo ještě čtyři týdny, než jsme odjeli domů, ale to bylo přivítání! Už na lobensteinském nádraží hrála dechovka. A na nástupišti stál táta. Běžely jsme k němu:

„Kde jsi byl?“

„Stavěl jsem dálnici.“

„Kde?“

„Bad Hersfeld,“ slyšela jsem o tom městě poprvé v životě.

Ve škole nám rozdali přihlášky do Hitlerjugend. Holky do Bund der deutschen Mädel. Těšily jsme se tam. Máma z toho ale nebyla nadšená. Znamenalo to, že dvě odpoledne z týdne nebudeme doma a nebudeme pomáhat. Ale zakázat se nám to báli, rodičům by za to hrozil trest.

V úterý byla gymnastika, ve čtvrtek jsme chodily na pochody. Vpředu tři trumpetisté a tři bubeníci a my jsme zpívali.

Alespoň na chvíli jsme měly volno. Jinak neexistovala žádná výmluva, že něco u krav, koní nebo na poli neuděláme. Traudel jednou zapomněla zavřít prasečák a musela za trest sama tři týdny čistit koně.

Spaly jsme ve světnici nahoře a každé ráno se zespoda kolem půl páté ozvalo:

„Vstávat!“

Pod schody stála máma, v jedné ruce dojačku a v druhé zrní pro slepice. Ilse a Herta šly ke kravám, Traudel k prasatům a králíkům, já ke koním a máma sypala drůbeži. Když táta zapřahal, už jsme vyrážely do školy v jedné ruce chleba se sádlem a v druhé tašku. Traudel musela do Krnova na gymnázium. To bylo šest kilometrů, asi hodinu a čtvrt, když šla svižně.

Náš statek měl 20 hektarů pole a 10 hektarů lesa. To bylo málo na to, abychom dostali válečného zajatce na práci a čeledíni byli všichni na frontě. Všechno jsme museli zastat sami.

Za řekou v Branicích byla nervová klinika. Pacienti někam zmizeli a z léčebny udělali válečný lazaret. Kvůli tomuto lazaretu stavěly v Lobensteinu i rychlíky na trati Ostrava – Berlín. Cesta do Berlína netrvala ani čtyři hodiny. No a lehčí pacienti z lazaretu nám rádi pomáhali při žních. Ilse zapíchla vždycky ráno na mezi hrábě. Sestra se z vrátnice sanatoria dívala dalekohledem, a když je uviděla, bylo to pro ni znamení, aby nám poslali 2-3 kluky na práci.  Dostali za to špek, buchty, mléko a vejce.

Nedlouho po začátku války s Ruskem se k nám nastěhovali Papenbruckovi. Starší bezdětný pár. Dostávali jsme na ně příděl a oni pomáhali se senem, při zabíjačkách i při žních. Zvykli jsme si na to, že vesnicí projíždějí kolony směrem na východ a vlaky s raněnými z východu. Už jsme je ani nevnímali, možná ještě tak kluci zkoumali hodnosti a uniformy. Proto mě překvapilo, když v říjnu 1944 Papenbruckovi ohlásili, že se vrátí do Hamburku:

„Musíme pryč. Sem přijdou Rusové!“