Nanu Oya

Nejsem si jistý, zda je vhodnější výraz bohužel, nebo bohudík, tak či tak je srílanská železnice zakonzervována ve stavu, v jakém ji roku 1948 opustili Britové. Vlaky jsou staré, pomalé, zpožděné a přeplněné. Podobně, jako už stovky let ve společnosti spolehlivě funguje kastovní systém, funguje i na železnici důmyslný tabletový signalizační systém Edwarda Tyera z roku 1874. Proč zavádět jakési elektronické radiové a digitální novoty, že. Magické oko světelné tabule ani plechová huba automatického hlášení nemůže přece nahradit poctivou dřevěnou ceduli s ručně napsanými informacemi o odjezdech a zpožděních.

Pravda, jízdní řád je třeba brát s rezervou. Konečně i údaje o zpoždění je třeba brát s rezervou. Rozmazlený turista by měl pochopit, že tady se kvůli němu nikdo nezblázní. Místní obyvatelé mají nastavené priority úplně jinde a nebudou se trápit tím, že cizák považuje nějakých čtyřicet minut za zpoždění. Pro ně to nejsou ani čtyři hodiny.

Když už tady jednou jste, využijte nečekaně nabytého času a vyjděte směle do patra služební místnosti, kde se vám pan signalista pyšně pochlubí znalostí složité soustavy pák mechanického stavědlového přístroje, umožňujícího obsluhu návěstidel a výhybek. Vypadá to trochu jako scéna z alchymistické kuchyně ve filmu Císařův pekař. Výhybkář svižně ukazuje na páky a táhla a nadšeně chrlí něco, co zní jako: „Jamalalicha i paprťála, chánua, chánua, džalala, džalala a paprťála,“ a nedá se zastavit, takže vám nezbyde než s nejapným úsměvem přikyvovat a dělat, jako že rozumíte. Anžto je pracoviště vyvýšené a prosklené, vidíte s předstihem, že se od Kandy řítí ke stanici váš šnelcuk. V klidu si uděláte ještě pár fotek nádraží z neobvyklé perspektivy a jdete nastupovat. Když z rozpáleného peronu nasednete do vagónu, udeří vás něco, co z nedostatku jiných výrazů musím nazvat vzduchem. Teplota, tlak i rosný bod jsou ve voze o mnoho vyšší než venku na přímém slunci, ale jen do okamžiku, než se dá souprava do pohybu.

Obecně mají vlaky tři třídy. První třída je údajně čistá, pohodlná a klimatizovaná, ale kdo by utrácel za něco tak zbytečného. Druhá třída má sedadla se zbytky polstrování, na stropě nefunkční makety ventilátorů, dveře a okna, která nejdou zavřít a toalety. Cestující třetí třídou sedí na dřevěných lavicích mezi domácím zvířectvem a pytli zemědělských produktů, a obsazují toalety ve druhé třídě. Ano v té, kterou jako na potvoru jedete vy. Když vám konduktér udělá kleštičkami dírku do tzv. Edmondsonovy jízdenky v podobě malé lepenkové kartičky s vyraženým datem, ovane vás železniční nostalgie a začnete se kochat.

I cesta může být cílem, jak pravil jistý Konfucius, a jelikož cesta vlakem je sama o sobě jednou z největších srílanských turistických atrakcí, tak i my, zhýčkaní pronajatým autem s pronajatým řidičem, vystupujeme před železniční stanicí Nanu Oya a alespoň část trasy absolvujeme po kolejích. Celá ta krása je o to krásnější, že nikde není žádný turista. Jízdu zpříjemňují prodavači, kteří na každé zastávce procházejí vagónem a nabízejí nejrůznější pochoutky – ananas, sušenky, placičky, oříšky, vodu, banány, kokosy… Zpočátku se výletník ošklíbá, že od takového ušmudlaného trhana by nepřijal nic, co by nešlo oloupat, ale po chvíli soustředěného nátlaku odvrhuje své evropské hygienické zlozvyky. Každý vagon se stává jídelním. No, a kdyby něco, záchod tady přece je. Co na tom, že je nutno vystát na něj frontu. Kdo by neobětoval pár hodin kvůli takovému luxusu, že ano.

Čajové lány se zelenají v rozvlněných terasách, vlaková souprava šplhá po vrstevnicích hor, opouštíme civilizaci a užíváme si pětihvězdičkových výhledů. Legendy nelhaly. Stoupající trať skýtá úchvatné obrazy romantické krajiny i apokalyptické pohledy na úroveň života místního obyvatelstva. Chatrče z vlnitého plechu, přístřešky zhotovené z potrhaných pytlů nebo hliněné domky, z nichž mnohé už se dávno vychýlily ze své původní osy. Na zápražích rozvážně posedávají polonazí muži s lícemi vydutými smotky betele a po svazích se plahočí drobné ženštiny, plníce nůše čajovými lístky. Vše je dokonale fotogenické a horský osvěžující vzduch profukuje vagónem jako ta nejlepší přírodní klimatizace.

Kolem čtvrté odpoledne vjíždíme do naší cílové stanice, horského městečka Ella. Uniformovaný železniční zřízenec u východu z nádraží každému pasažérovi salutuje, odebírá od něj použitou jízdenku a po zevrubné kontrole ji svědomitě ukládá do ternionu neboli přihrádkového pořadače, jako za starých dobrých koloniálních časů. Ani nechci vědět, kolik ran býkovcem by mě čekalo, kdybych lístek neodevzdal.