Jahody z farní zahrady (1.-8.), 3. Varhany

V lednu 1945 napadlo hodně sněhu. Prohazovali jsme si lopatami cestu ke stodole. Potřebovali jsme slámu na podestýlku. Najednou začal náš pes štěkat a kňučet jako šílený. Krávy bučely a trhaly za řetězy.

„Co se děje?“ otočila jsem se k ostatním.

Máma se podívala na nebe, jestli nebude nálet. Nic. Pak jsme uviděli na císařské silnici od Opavy kolonu podivných tmavých shrbených postav. Když přišli blíž, viděli jsme, že jsou to židovští vězni. Byli ostříhaní dohola, v pruhovaných mundůrech a nohama obalenýma v hadrech dupali do sněhu. Z toho pocházel ten znepokojující dunivý zvuk.

Bez slova zamířili otevřenými vraty na náš dvůr. Do vrat se postavili dva vojáci na stráž, doprostřed postavili vězni polní kuchyň a ve velkém kotli vařili hovězí. Ale jak? I s kůží! Copak vězni budou jíst kůži? Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych tomu.

Židovky spaly ve stodole, muži v chlévě natěsnaní jeden na druhého pod kravami. Když se večer podojilo, zanesla máma jednu dojačku mléka do stodoly. Najednou se za ní objevil esesák s cigaretou v ruce:

„Víte, že bych vás za to mohl zastřelit?“

„Jsou to taky lidi, ne?“ postavila máma dojačku mezi ležící ženy a odešla.

Když po dvou dnech transport odešel, všichni jsme si oddechli. Následující den ale dorazili čtyři esesáci na koních. Prohledávali seník, sklepy i špejchar. Ztratilo se jim víc než sto Židů!

Pak přišel úkol nachystat se na evakuaci. Každý sedlák měl připravit tolik vozů, kolik měl spřežení. Na žebřiňáku se z prken sestavila podlaha, od jedné postranice k druhé se přitloukly čtyři železné oblouky a na ně natáhla plachta jako střecha. Na vůz se naložily čtyři truhly. Dvě na oblečení, jedna na potraviny, slaninu, sádlo, mouku, vejce a tak, a čtvrtá se naplnila ovsem pro koně a sloužila jako sedátko pro kočího. Přes truhly se natáhla prostěradla, na to jsme nastlali sváteční peřiny a celé jsme to odstavili do šopy.

23. března ještě před rozedněním někdo mlátil do vrat. Když máma otevřela, vpadli dovnitř chlapi ze sousedství:

„Rusové prolomili frontu! Zapřahejte!“

Herta s tátou běžela pro koně, chlapi z Volkssturmu vpadli do chléva a odvázali krávy, dotáhli prasata k vozu a dvě naložili. Krávy zmateně pobíhaly po hnojišti a bučely, na obloze se objevila rudá záře a v dálce na severu duněla děla.

Otec musel s Volkssturmem. Vůz jsem řídila já. Zamířili jsme do lesa. Bylo to asi tři kilometry do kopce. Letadla nad námi shazovala „vánoční stromečky“. To byly světlice, které osvítily všechno kolem jako ve dne. Hnala jsem koně a vůbec se neohlížela, jak se vzadu drží máma, sestry i malý Othmar.

Sotva jsme zapadli mezi první smrky, honem jsme nasekali chroští a maskovali vozy větvemi a chvojím. Celou dobu jsme od Branic a od Opavy bez přestání slyšeli raketové střely jednu za druhou. To byly Stalinovy varhany.