Jahody z farní zahrady (1.-8.), 4. Brambory

Pokračovat v cestě jsme se odvážili až odpoledne. To zavládlo úplné ticho jako v míru. Jeli jsme krokem a slyšeli jen odfrkování koní a už i zpěv ptáků. Dvě noci jsme spali na pod vozy. Nebylo to ale žádné spaní. Mokro a zima, navíc truhla není postel. Dopoledne všichni seděli s opratěmi v rukou a klimbali hlavami nebo polehávali ve voze. My jsme byli  poslední v dlouhém drkotavém treku selských vozů.

Když jsme vjeli na náměstí v Benischi[1], seděla máma vedle mě na kozlíku. Chytla mě za ruku a zašeptala:

„Zahni doleva!“

Jen jsem mlaskla a lehc zatáhla za oprať. Vůz se skřípěním zabočil. Nikdo si toho nevšiml.

„Kam chceš jet?“ ptala jsem se. To už jsme byli z dohledu.

„K sestřenici do Boidensdorfu[2].“

Teta stála ve vratech. Když nás uviděla, spráskla ruce:

„No vy jste nám tu ještě chyběli!“

Dvůr byl plný vojáků, převáděli někam koně, spali na zemi na troše slámy nebo posedávali a čistili pušky. V sadu za chalupou tábořili Maďaři, několik rodin s povozy kolem dvou ohnišť. V dřevěném přístěnku spaly čtyři holky z Drážďan a do toho přijelo nás pět. Ti všichni museli jíst. Za dva dny zbyly selce už jen sadbové brambory na jaro.

„My máme brambor plnej sklep,“ poznamenala máma.

„Ale kdo tam pojede?“

„Budou muset holky,“ myslela máma Ilse a mě.

Netvářily jsme se nadšeně. Měly jsme strach.

„No jen se nedělejte! Jindy nejste tak cimrplich!“

Teta nám půjčila lehčí vůz a my jsme k němu zapřáhly naše dva zbývající koně. Kobylu si už odvedl wehrmacht.

V Lobensteinu bylo jako po vymření. Na cestě prázdno, nikdo v oknech, slyšet byl jen štěkot, žádné bučení. Sotva jsme doma otevřeli vrata, vrhl se na nás náš pes. Samou radostí nás celé olízal. a nepřestával po nás skákat. Uklidnil se teprve, když jsme mu položily ruce na hlavu.

Pytel brambor jsme neunesly. Musely jsme je ve sklepě nabrat do ošatek a nanosit na vůz. Slepice i husy snášely celou dobu bez nás vejce, a tak nám stačilo je jenom sesbírat a naskládat do koše. Jen všech zbývajících deset prasat zmizelo. Poprvé v životě jsme viděly chlév, prasečák i maštal prázdné. Když jsme odjížděly, doprovázel nás náš pes až na okraj vesnice. Pak někam zmizel.

Za posledním statkem se ozvala střelba z protiletadlového děla. Koně se splašili a rozběhli. S Ilse jsme sotva stačily seskočit a schovat se v příkopu. Střelba trvala asi půl hodiny. Když bylo po všem, vydali jsme se hledat spřežení. Koně se tiskli v lese ke stromům a třásli se, všechna vajíčka byla rozmlácená a vůz na boku nalomený.

Pokračovaly jsme lesem, když se před námi náhle objevil poddůstojník:

„Co vy, frocci, děláte v bojové zóně? Přetrhli jste nám telefonní kabel.“ 

„Máma nás poslala pro brambory.“

„Co by asi tak řekla, kdyby vás teď zastřelili?“ vztekal se.

Když jsme projížděly Lichten[3], byly jsme s Ilse zabráné do hovoru. Najednou mě praštily do hlavy holínky. Lekly jsme se. Co dělají boty ve vzduchu? Byli tam oběšení tři vojáci. Nemohli být o mnoho starší než my. Každý měl na krku velký plakát:

„Zradil jsem vlast a opustil kamarády!“

Tu noc jsem v Boidensdorfu nemohla usnout. Pořád jsem měla ty tři kluky před očima. K ránu zase začala palba z děl. Zněla mnohem blíž. Vyšli jsme na stráň a viděli, jak nekonečná řada ohnivých střel dopadá na Opavu.

Druhý den ráno jsme seděli kolem stolu. Teta nám nalila úkrop, začali jsme jíst a matka nám sdělila:

„Po válce bude hlad. Musíme domů zasadit brambory!“