Angelika

Angelika

Kateřinky. Kdysi významná čtvť Liberce, která se dnes postupně mění na vyloučenou lokalitu. Sevřené údolí s klikatou silnicí vinoucí se podél potoka bylo plné malých manufaktur i větších továrních hal textilek. Kolorit dokreslovaly spousty dělnikých domků rozesetých po obou stráních. Dnes však už tuto bývalou prosperitu připomínají jen většinou prázdné rozpadající se haly, a to co bývalo administrativnímy budovami, dnes plní funkci levných dělnických ubytoven.

Anneta Kohoutová tu však prožila celé své dětství, a tak to pro ní bude vždy místo, kde má svůj domov. Tím domovem byl pro ní malý dělnický domek, táta, který pracoval jako lesní dělník a maminka, kuchařka ve školní jídelně.

Z Annety vyrostla chytrá dívka s velkými ambicemi, které až hraničily s vypočítavostí, ale jako hezké blondýnce jí bylo mnohé odpuštěno. Její život se začal měnit až na konci devítky, kdy otec Kohout objevil zelenější pastviny a vydal se za hlasem svého srdce. Z finančního hlediska se zase tak moc nezměnilo, protože újmu utrpěla více hospodská, než rodina, a když si paní Kohoutová přibrala ještě úklid, tak mohla Anneta nastoupit na libereckou ekonomku. Ono ale všechno souvisí se vším a když domek začal vyžadovat údržbu, obrátila se maminka s prosbou na souseda, pana Kondráta. Vdovec v nejlepším věku rád přispěchal, opravil, co bylo třeba a na oplátku rád pochválil domácí kuchyni.

Napětí začalo narůstat až ve chvíli, kdy se drobné pozornosti začaly přesouvat do roviny osobní a ze slušnostních pozvání na večeře se staly společné snídaně. Anneta se začala v malém domku cítit tak trochu navíc a když nezabraly ani puberťácké naschvály, rozhodla se vše vyřešit s blížící se maturitou.

Ještě ani neskončily bouřlivé oslavy zkoušky dospělosti a už seděla v autobuse, který směřoval do matičky Prahy. Vedle sebe na sedadle tašku s pár svršky, v peněžence několik bankovek a inzerát vystřižený z novin. Jedno z ministerstev v něm nabízelo práci absolventům i s ubytováním, a tak nebylo na co čekat.

Zatuchlé kanceláře nejnižšího patra opravdu nebyly to, co si Anneta vysnila, ale ztráta iluzí její ambice nemohla ubrzdit. Velmi dobře vnímala svlékací pohledy mužského osazenstva bez rozdílu věku a když zachytila několik takových pohledů i od pana náměstka z nevyššího patra, opětovala je tak, že se mu zježily i chlupy na zádech. Brzy bylo jasné, že na vydatnější polívčičku je zaděláno, a když o několik měsíců později odešla sekretářka pana náměstka do důchodu, dostala Anneta nabídku, kterou nemohla a ani nechtěla odmítnout.

Takový skok v hyerarchii se neodpouští, leč Anneta se již nacházela v hájenství nejvyššího, a tak se nenávist přeměnila jen na přezdívku Angelika a blbé kecy u kafe.

Nové místo poskytovalo kromě vyššího platu i mnoho dalších výhod, jako byla účast na služebních cestách, bohatých rautech a věčírcích pouze pro pozvané, ale Anneta se pořád cítila na té straně finanční rozvahy označené jako má dáti a rozhodla se to radikálně změnit. Ženatý pan náměstek okolo ní kroužil ve stále těsnějších kruzích, a tak když jí nechal přidělit služební garsonku, zavázala si ho tím, že ho odměnila jednou žhavou nocí, po které se ještě několik dní pohyboval na hranici infarktu.

Pan ing. Martin Zemek se na ministerstvu začal objevovat někdy na jaře, když si vyřizoval spoustu povolení potřebných ke stavbě dalšího z jeho autosalonů. Pohledný čtyřicátník v perfektním obleku čekával na pana náměstka u voňavé kávičky naproti úsměvy nešetřící Annetě a pohrával si na stole s klíčky od svého nového Ferrari. Postupně z konverzace vyplynulo, že jsou oba z Liberce, a že tam Anneta často jezdí za maminkou autobusem, protože ani nemá řidičak.

Slovo dalo slovo, a když Anneta usedala v kraťounké sukýnce na sedadlo spolujezdce, cítila se pánem situace. Rudý ďábel vyrazil na dálnici, ale než stačila začít spřádat plány, pan inženýr je přerušil. „Víte já mám pro vás návrh, který se jen tak neodmítá“. Anneta si vzpomněla na film „Neslušný návrh“ a protože s něčím takovým počítala, tak nehnula ani brvou. „Poslouchám“, řekla se širokým úsměvem. Vládce volantu se poněkud zarazil nad tou vstřícností, ale pokračoval. „Ono je to trochu jinak. Já jsem vždycky chtěl děti, ale moje žena je mít nemůže, a tak jsme se dohodli, že najdeme ženu, která nám ho porodí.“ Kolečka v hlavě Annety cinkala tak nahlas, že je stěží přehlušilo i burácení dvanáctiválce, ale Zemek pokračoval. „Nemusíte mi odpovědět hned, ale pokud se domluvíme, tak vám nabízím deset milionů korun, pět hned a pět až bude dítě naše. Moje číslo máte, tak se ozvěte.“ Totálně vykolejená vystoupila v Kateřinkách a vykoktala ze sebe jen a...ahoj.

Srovnat se s novou situací jí trvalo celý týden, ale když se v pátek objevil pan inženýr v sekretariátu, měla už jasno a na tázavý pohled vyhrkla, „jdu do toho“.

Martin Zemek si byl už od začátku téměř jistý, a tak nechal u svých právníků sestavit mnohostránkovou smlouvu zahrnující všechna rizika pro obě strany, nad kterou se několikrát sešli u Annity v garsonce. Ta si vymínila ještě nějaké změny, které vyžadovaly notáře, ale nakonec bylo vše podepsáno a než byly převedeny peníze, tak došlo i na tykání.

Seděli proti sobě, Anneta v křesle, Martin na gauči. „A co bude teď, nechám připravit odběr genetického materiálu?“ Vstala, obešla stůl, povytáhla si sukni, sedla si mu obkročmo do klína a položila ruce kolem krku. „To nebude potřeba Martine, všechno se má dělat pořádně“.

Pravěpodobně by se takhle sešli asi několikrát, protože se jim to oběma líbilo, ale na konci měsíce už Anneta hlásila, že mají splněno. Vše probíhalo jak má, jen jedna myšlenka jí nedala spát. Proč se o ní vůbec nezajímá Martinova žena? „Víš my jsme spolu už od základky, byla to nejhezčí holka ve škole, moje první velká láska, ale víš.......je prostě taková jednodušší a vždycky všechno nechávala jen na mně. Ona chce dítě a ostatní jí nezajímá. Však jí poznáš na mateřské“. Součástí dohody totiž bylo, že stráví poslední měsíc před porodem v jeho luxusní vile v Liberci.

Když se Annetě začalo kulatit bříško, tak to způsobilo na ministerstvu nemalý poprask, protože se veřejný názor přikláněl k tomu, že tady zapracoval chudák pan náměstek. Angeliku měli všichni za všehoschopnou mrchu, a tak ho převážně litovali. Jen on sám však věděl, že jednou stačilo a nyní může být v naprostém klidu.

Na konci léta se objevily nějaké těhotenské komplikace a tak Martin přemluvil Annetu, aby se k nim přestěhovala dříve. První setkání s Alenou Zemkovou, která si zásadně nechávala říkat Alice a chvíle nezávazné konverzace jí jen utvrdila v tom, že měl Martin pravdu a že před ní stojí kdysi asi velmi krásná, leč dnes už stárnoucí a hodně prázdná nádoba. Dům byl velmi rozlehlý, většinu věcí zařizovala hospodyně, takže se ty dvě ženy úspěšně míjely a ani jedna nestála o společnost té druhé.

Martin měl tou dobou spoustu práce s podzimnímy autosalony a veletrhy, a tak když odjížděl do Frankfurtu, tak se jen s oběma letmo rozloučil, že bude za pár dní zpátky.

Když o půl druhé v noci zazvonili policisté, otevřela jim hospodyně.Vyslechla, co mají na srdci, zavedla je do haly a zavolala obě ženy.“ Máme pro vás bohužel smutnou zprávu. Na dálnici poblíž Frankfurtu došlo v husté mlze k hromadné srážce vozidel, která si vyžádala šest obětí. Bohužel jednou z nich je i pan Martin Zemek“.......“inženýr“, ozvala se Alice...... co, prosím???.......“ inženýr Martin Zemek“. „ano,zajisté“, odpověděl policista.

Pohřeb byl okázalý jak se patří, když odešel jeden z nejbohatších lidí v zemi, ale všechny starosti na sebe převzala firma, takže toho byly obě ženy ušetřeny. Sešly se až u čtení závěti a překvapeni byli všichni, kromě notáře. Alice netušila, že Martin zanesl do závěti změny na kterých se domluvil s Annetou, a které měly zajistit dítě. Byla přesvědčena, že je univerzální dědičkou a svou arogancí to dávala všem přítomným řádně najevo.

Jaké bylo její překvapení, když se dozvěděla, že závěť ustanovuje dva rovnocenné dědice, z nichž každý dědí ideální polovinu celého majetku. Jedním z nich je ona a druhým jeho dosud nenarozené dítě, jehož část děditství bude až do plnoletosti spravovat jeho matka Anneta Kohoutová. Majetek bude rozdělen buď dohodou, nebo právní cestou, pokud dohoda nebude možná. Dále odkazuje pět milionů korun Annetě Kohoutové, jako plnění již dříve podepsané smlouvy.

A tady měla Anneta výhodu, protože věděla co v závěti bude. Sestavila s právníky dohodu v níž připadne Alici všechen movitý i nemovitý majetek, pokud na Annetu převede stoprocentní podíl aktivit ve všech obchodních firmách. Sice nikdo nevěřil, že by taková dohoda mohla mít naději na úspěch, ale nemožné se stalo skutkem a Alice bez váhání podepsala.

Bezstarostně se za několik týdnů odstěhovala do své vily ve Španělsku, kde se ve společnosti místních mladíků snažila rozházet co lehko nabyla.

Anneta za čtrnáct dní porodila zdravého chlapečka Martínka a už v porodnici jí šťastná babička nabídla, aby se nastěhovala zpátky do svého rodného domku. Ona sama už nějaký čas sdílela domácnost s panem Kondrátem a chodila tam jen zalévat zeleň.

Anneta s radostí nabídku přijala a díky babičce už za několik měsíců zasedla do čela správní rady svých obchodních firem. A protože k radikálním změnám inklinují jen lidé, kteří si neprošli martiriem budování, tak se děly velké věci. Společnost se zbavila všech slepých uliček, naprosto změnila přístup k zákazníkům a s hospodářským výsledkem se na konci roku stala druhou neúspěšnější v oboru.

Annetin roční příjem dnes daleko přesahuje to, co jí tenkrát nabídl Martin ve smlouvě a víte co?.......už se nechala zapsat i do autoškoly.

Jen pro úplnost. Paní Alice po nějakém čase zjistila, že peníze jsou mnohem kulatějsí, než si myslela a téměř na mizině ráda přijala nabídku rodinného právníka. Panu doktorovi sice táhlo na sedmdesát, ale rád si jí ve svém mercedesu odvezl zpátky do vlasti.