Jahody z farní zahrady (1.-8.), 5. Dobrodružství v sedle

Doma nás zase přivítal pes. Z čeho tu dobu přežil, nevím. Kde byl v té době otec s volksturmem, jsme jen tušili. Nejspíš někde za řekou kopal protitankové příkopy. Naložili jsme sadbu na vůz, na poli zapřáhli koně do pluhu a já orala. Byla jsem nejsilnější ze sester. Všichni ostatní sázeli.

Zničehonic se objevilo ruské letadlo. Přitiskli jsme se těsně do brázdy, ale asi jsme se mu nezdáli nebezpeční. Párkrát se proletělo tam a zpátky a zmizelo. Koně utekli i s pluhem. Našli jsme nejdřív pluh. Zasekl se na mezi. Koně nebyli daleko.  Sázeli jsme ještě i druhý den a další den, 5. května 1945, jsme byli hotoví.

Německá armáda odtáhla. Byli jsme v zemi nikoho a neslyšeli jsme ani žádnou střelbu. Večer jsme se dozvěděli, že přijdou Rusové. Vlastně jsme měli utéct, ale byli jsme z té práce tak zmožení, že jsme si jen vzali deky a usnuli na nich ve sklepě na zbývajících bramborách.

Vzbudilo nás klepání na dveře do sklepa. Strýc Ferdinand:

„Rusové budou dneska v Branicích. Musíte utéct!“ 

Ale jak? Náš velký vůz jsme nechali v Lichtenu. 15 kilometrů daleko.

„Holky, vemte si jednoho koně a dojeďte pro vůz! Když si pospíšíte, budete zpátky, než Rusové přijdou,“ rozhodla máma.

Hodily jsme na koně deku a vyjely. Byly jsme brzy unavené. Nebyly jsme zvyklé jet na koni tak dlouhou trasu, ale nakonec jsme se blížily k Lichtenu. Od vesnice kolem jabloňové aleje nám naproti běžely dvě ženy. Obě nesly batolata v zavinovačce a volaly na nás:

„Za žádnou cenu nejezděte do vsi! Jsou tam Rusové!“

Nevěřily jsme jim. Náš Lobenstein je blíž k hranici než Lichten! Rusové by museli přece nejdřív přejít přes nás! Jely jsme dál.

Na návsi nám skutečně šli vstříc dva ruští vojáci:

„Stoj, stoj, dule!“ a mířili na nás puškami.

Strachy jsme ztuhly. Já si ale vzpomněla, že jsem při čištění koní znala jedno místo, na které byl můj kůň citlivý. Zašeptala jsme k Ilse:

„Drž se pevně!“ a kopla jsem koně do toho místa. Kůň bolestí zaržál, sklonil hlavu a vyrazil proti vojákům. Ti už jen stihli uskočit stranou a my jsme cválali až za ves.

Paní Heinrichová, u které byl náš vůz, se divila:

„Holky, kam chcete teď s tím vozem jet?“   

„Zpátky k mámě.“

A také jsme vyrazily. Stejnou cestou přes náves. Žádní Rusové už  tam nebyli. Viděly jsme je,  jak jdou od jednoho baráku do k druhému a už se dost potácejí. Na konci Lichtenu jsme míjeli ruskou vojenskou kolonu, ale pro ni jsme nebyly zajímavé.

Když jsme přijížděly domů, viděly jsme, že Rusové už jdou proti nám přes hlavní silnici. Práskala jsme bičem a Ilse rychle seskočila, aby otevřela vrata. Rusové ovšem byli hned za námi. Stihly jsme ještě zmizet kuchyňským oknem na sousedovu zahradu a schovat se.

Rusové se vrhli na vůz. Zahlédla jsem ještě, jak si vzali ten velký kus uzeného od Heinrichů. Jeden z nich usedl na kozlík a my už jsme náš vůz ani koně nikdy neviděli.